Z Ivana Diviše

Zapomenout! Jen zapomenout,

zapomenout i zlaté vejce s chvojím,

zapomenout všechny soulože, a to ne,

že by to bylo nanic samo v sobě -

ale zapomenout pro zapomenout! Neřekl jsem

zapomnění ouhybné, já jen si stěžuju,

že si člověk nemůže nepamatovat

a tvrdím, že žulovou touhou je právě zapomenout.

Zapomenout i čínského slavíka,

který nám klokotal, i vílu, ana na jelenu

objížděla palouk, vždyť muka chřestí,

když je po všem, když už je po všem, to já jen

všechno to slabikovaně a po kouskách,

po kouskách co těžký gnóstik

mateřským jazykem svým proklel.

Jazyk, ten mi zbyl.



A jako přízrak na přízraku

a jako dalekozraký beze zraku

pobývám ještě na této zemi

sám, opuštěn mezi všemi.



Vzdávám se řeči,

a tedy toho jediného,

co máme vyjma svého těla a mozku,

vzdávám se řeči

jako čehosi nedochůdného,

co nedokáže vyjádřit nic,

anebo spravedlivěji, co dokáže vyjádřit

leccos, ale nic podstatného,

před tím zmlkám, ustupuju do pozadí

jako poražený.


(Diviš, Ivan: Buď šťasten, s. 263)