Socialista, který uspěl ve zmatku první globalizace

„Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt je ikonou nejen proto, že všichni Němci znají obraz vitálního starce, který kouří při televizních diskusích. Jeho politika se v době prezidenta Obamy a finanční krize jeví jako velká inspirace. Fenomén Schmidt nedávno reflektoval ministr zahraničí a kandidát na spolkového kancléře Frank-Walter Steinmeier.

Když budoucí prezident Barack Obama mluvil pod sloupem se zlatou sochou anděla v Berlíně, všichni němečtí politici mu několik týdnů záviděli. Uměl vzbudit očekávání a nadšení, o kterém se reprezentaci starého kontinentu může leda zdát. Místo, které zvolil, i způsob, jakým se na něj dostal, přitom vypovídá něco o Evropě, kterou kandidát navštívil. Obamu nejdříve nepustili s jeho vystoupením k Braniborské bráně. Posunul se tedy o kousek do bývalého Západního Berlína. K andělovi, který je ve skutečnosti sochou bohyně vítězství. Pomník vznikl na paměť pruského vítězství nad Dánskem v roce 1864. Byla to jedna z válek, která vedla k německému sjednocení. Součástí pomníku byly reliéfy ukazující vítězství nad Francií v roce 1871. Francouzi chtěli pomník po druhé světové válce vyhodit do povětří, ale ostatní spojenci nesouhlasili. A tak si zlatý anděl zahrál s Brunem Ganzem v kultovním filmu Nebe nad Berlínem. Obama připsal novou kapitolu k cestě pomníku od původního nevalného určení k roli hodící se do současného světa.
V sousedním Německu, na rozdíl od naší země, neexistují mentální sirotci po Georgi W. Bushovi. Drtivá většina politiků a političek si hlasitě oddechla, když odešel z prezidentského úřadu. Odprava doleva se o něm mluvilo jako o válečníkovi, který za sebou nechává paseku, ne-li rovnou spálenou zemi. Němečtí sousedé nového amerického prezidenta přijali s očekáváním nové éry a začali se poohlížet po vhodných vzorech z vlastní nedávné historie. Hodilo se proto, že devadesáté narozeniny loni den před Štědrým dnem slavila legenda – bývalý německý kancléř Helmut Schmidt. Schmidtovu zkušenost teď mnozí zkoumají a interpretují. Už zas se hledá lék na finanční krizi, mluví se o energetické bezpečnosti, pokročila globalizace, existuje poptávka po nové transatlantické vazbě. Navíc vztah tradičního evropského motoru – Německa a Francie – občas trpí poněkud hyperaktivní osobností francouzského prezidenta. Vším tím se během svého působení Helmut Schmidt zabýval.
Kancléřem západního Německa byl Helmut Schmidt v letech 1974 až 1982. Předtím byl ministrem obrany, hospodářství a financí. Od roku 1983 je spoluvydavatelem levicového intelektuálního týdeníku Die Zeit. Schmidt by v našich poměrech platil za velmi pravicového sociálního demokrata – je pro malé sociální výdaje, nemá rád odbory, přivítal reformy svého nástupce Gerharda Schrödera, kterému byl vyčítán neoliberální přístup. Je zastáncem jaderné energie, nikdy se netajil svou distancí vůči církvím, které podle jeho názoru nedokázaly přispět k demokratickému rozvoji po válce. Většinu módních témat včetně oteplování klimatu či zákazu kouření Schmidt považuje za hysterii. Nikoho nepřekvapilo, že se postavil proti vstupu Turecka do Evropské unie. Na domácí scéně označil multikulturní společnost jako výmysl intelektuálů, s teroristy z RAF se po krátkém váhání rozhodl nevyjednávat. Byl jedním z autorů rozhodnutí NATO, které vedlo k rozmístění raket v západní Evropě, doprovázenému nabídkou Sovětskému svazu k odzbrojení. Chtěl nejdříve rovnováhu a pak jednání, vyvolal v Německu mírové hnutí, jednu ze složek budoucí Strany zelených. Schmidt byl jeden ze zakladatelů sdružení nejvyspělejších států světa (nyní G8, na počátku, v roce 1975, to bylo G6). Již před lety navrhoval rozšíření skupiny o Indii, Čínu a země vyvážející ropu. V době krize se summit konal prakticky v tomto formátu. Z uvedeného by se mohlo zdát, že Helmut Schmidt by mohl být spíše liberálem než sociálním demokratem. Přesto je vnímán jako ztělesnění jedné části sociální demokracie. Je ctěn jako politik, který se řídil morálkou, ekonomickou kompetencí, filosofickými znalostmi a láskou k umění. Před kancléřský úřad v Bonnu nechal postavit sochu Angličana Henryho Moora, v úřadě samotném visely obrazy německých expresionistů. Byli to autoři, které nacisté vyřadili z veřejných sbírek jako zvrhlé umění. Schmidt mezi těmito obrazy chodil jako muž moci, která se stala otevřenou díky pochopení modernity, moci, která zpracovala zkušenosti dvou válek.

Slova učedníka
Frank-Walter Steinmeier, německý ministr zahraničí a místopředseda SPD, napsal ke Schmidtovým devadesátým narozeninám text, který stojí za to krátce převyprávět pro české prostředí. Steinmeier umí na veřejnosti popisovat a hájit sociálně demokratickou ideu, nedělá jen praktickou politiku. Loni třeba pronesl projev k výročí událostí osmašedesátého roku. Snadno uvěřitelným způsobem v něm ukázal, že se dnes dá dýchat zásluhou nepokoje, který levice vnesla do tehdejší společnosti. Revoluční atmosféra vždy vyvane, ale Steinmeier popsal a pro svou stranu si reklamoval trvalé změny, které osmašedesátý rok přinesl. O Schmidtovi současný předseda SPD píše jako o někom, komu je zavázána sociální demokracie, kdo také prospěl Německu, evropské integraci a transatlantické vazbě. Schmidt patří k západní politice jinak než západoevropští konzervativci – je otevřený a pohyblivý, nespoléhá se na to, že někde přetrvávají zděděné ctnosti. Vychází z osvícenské tradice, ze skeptického humanismu, z ideje lidských práv, z etické odpovědnosti. Steinmeier popisuje politika své strany jako někoho, kdo se ocitl ve zmatku první globalizace a uspěl v něm, protože provozoval politiku společné odpovědnosti. Schmidt je charakterizován jako patriot otevřený světu, vybavený praktickým myšlením. Jako ministr obrany se zasadil o to, aby se od vojáků očekával vlastní úsudek a bylo na ně pohlíženo jako na občany v uniformě. Jako ministr financí zažil pád dolaru a ropnou krizi. Zformuloval tezi o přímém vlivu světového hospodářství na německou situaci a postihl tak podstatu globalizace ještě dříve, než dostala jméno. Aby bylo možné v době globalizace vykonávat politický vliv na hospodářství, bylo třeba mimo jiné založit společenství nejvyspělejších zemí světa. Poptávka po koordinovaných politických zásazích při dnešní krizi dává bývalému německému kancléři za pravdu. Zasloužil se o společný evropský trh, protože reprezentoval stát s vývozní ekonomikou a byl přesvědčen, že otevřenost prospěje všem. Schmidt, zpětně viděno, je také politikem krizového managementu. I v těžkých dobách postupoval k velkým cílům tak, že dělal demokraticky kontrolované a jednoduše zdůvodnitelné malé kroky. Steinmeier si ve svém textu všímá skutečnosti, že Schmidt v době první globalizace předvídal globalizaci druhou. S vědomím, že Schmidt nemá rád velká slova, protože je považuje za prázdná, si Steinmeier dovoluje použít termínu politická globalizace. Devadesátiletý bývalý kancléř by řekl, ať si spíše jeho stranický kolega hledí příštího praktického opatření, než aby se zabýval tak nabubřele znějícími slovy. Steinmeier ale přesto v opatřeních ze druhé poloviny sedmdesátých let vidí počátek světové hospodářské politiky. Ve Schmidtově době byla také založena společná evropská měna ecu, která tak dlouho fungovala virtuálně, až přerostla v euro. Steinmeier popisuje bývalého kancléře jako liberála, který hospodářské liberální kroky doprovází sociálně liberálním myšlením. Jako kancléř byl Schmidt nahrazen Helmutem Kohlem. Nastala poměrně dlouhá éra spoléhání na volný trh. Tato éra nyní skončila krachem. Schmidt napsal: „O hospodářský řád se všude musí starat vláda, nikdy nepřijde sám.“ Byl si vědom toho, že řád není možné realizovat jen v mezích národního práva. Schmidt se zkrátka snažil myslet tak, aby stačil vývoji a měl možnost do něj za pomoci nových nástrojů zasahovat.
Devadesátiletý Helmut Schmidt se dočkal pozoruhodného dárku k narozeninám. Hledá se u něho inspirace pro svět krize a mnohoslibného Baracka Obamy. Stařec ostrého úsudku a liberálního myšlení ukovaného po způsobu meče se na Obamovu éru jistě dívá s nadhledem a vysmívá se hysterii. Třeba ale bude sloužit jako jeden z receptů na praktické jednání pod někdy hysterickým povrchem.“

(Šícha, Jan: Literární noviny 8/2009; též tady: http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=6394)