Psáno do mraků. 1936-1939 (2)

„Lidé se z většiny vyžívají tlacháním.
Určité společnosti se snesou jen s určitou dávkou alkoholu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 82)

„Urputná baživost po životních požitcích, po darech života bez opravdové lásky k životu je význačným rysem průměrného moderního člověka.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 83)

„Hledaje odpovědi setkáváš se s otázkami.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 86)

„Hluboce pohnutá nečinnost je stokrát více než činnost bez pohnutí.“ (Čapek, Josef, Psáno do mraků, s. 87)

„Umění slouží (?!) Totiž to služebné; to tvořivé tvoří!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„Umění slouží. To, prosím, příznivé poptávce?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„A ještě „Umění slouží“. A pak tedy taky: náš zákazník, náš pán?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„Umění je poznání – Ne vždycky; mnohdy bývá divoucím divem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„Soustředění, a nikoliv rozptýlení, jistota, a ne blahá povrchnost, pevné spočinutí v životě, nikoliv hladké sklouzávání na něm – těm, kteří vidí v rozptýlení, v blahé povrchnosti a v libém sklouzávání dostatečné ukojení životní žízně, může se toto zdát ideálem asketickým.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Znakem krásy není pomíjivost, nýbrž trvalost. Umělecké dílo je aktem víry, víry v hodnotu věcí.
Umělecké dílo nemusí být krásné, může být silné. Tu je v něm vzepětí a zlom, tragično ve stavu trvání.
Trvání v uměleckém smyslu netkví na hmotě; je obsaženo v touze a mohutnosti ducha.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Připomíná-li umělecké dílo unesení a kouzlo snu, je skutečně spíše snem, než dílem ve smyslu výtvoru, výkonu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Citová svěžest může i nejskromnějšímu uměleckému projevu dodati trvalé působivosti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Nevolnictví žurnalismu: sloužiti po přednosti tomu „co lidi zajímá““. (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 90)

„Lidé povrchní přece jen vždy, dělej co dělej, bývají spíše obdařeni protivností než půvabem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 90)

„Umřel T. G. Masaryk. – Jeho veliká osobnost byla z nejhlubších poznatků mého života; měl bych být životu vděčný, že jsem mohl být svědkem takové velikosti. – Na lidské bytosti nemůže věru spočívati žádná kletba, je-li jí možno dostoupiti takových výšin života a činu!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 92)

„Jsou veliké smrti, bídné, žalostné smrti, lhostejné smrti. – Jako jsou veliké, bědné či lhostejné životy.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 92)

„Nikdy, pravím, jsem nad svou prací neměl pocity sobělibého uspokojení. Naopak, hodně často skleslosti, zdrcení, nikoliv snad z nedokonalých jednotlivostí, ale z nedostatečného celku.
V dobrém obraze jednotlivosti nevytvářejí celek. Celek má vytvářet jednotlivosti!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 93)

„Člověk má býti šťasten.
Štěstí nachází člověk v ukojení žádostí, nebo se mu ho dostává jaksi nečekaně, jakoby darem. Štěstí skutečné, čisté, štěstí o sobě nezakládá se ani na žádosti ani není nenadálým darem; to štěstí, které nepřichází zvenčí, které je uvnitř v člověku.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 95)

„Umělec – chtěl bych být ujištěn, že všechno, po čem se vztahují mé lásky i smutky, sny a úžasy, je pravdou, je skutečností a že pravdou a skutečností jsou i mé lásky, smutky, sny a úžasy. Že svět není velikým přeludem, že já nejsem bědným přeludem; že není těžkým snem a že je dobrý.
Umělec by měl být velmi, až slepě, až freneticky šťastný, může být velmi nešťastný, těžkomyslný, zděšený, příkrý, ale jen nesmí býti lhostejný! Samotným tak zvaným temperamentem se tu mnoho vážného nevykoná.
Jádro věci je v tom: ilustruje umění pouze tento svět, nebo rozšiřuje hranice našeho duchového světa?
Umění se někdy velice vymyká všednímu pořádku světa. Budiž mu to dovoleno: nenáleží dosti hladce do životní praktiky, ani do těžké životní morálky. Není prostě v hladině životního normálu; vždy spíše hlouběji, anebo výš. Může býti velmi rozumné – hledajíc prostou skutečnost, ale je také velmi exaltované, dohledávajíc se velikosti a krásy života. Umění je přepjaté, protože chce mít skutečností co je v životě téměř neuchopitelné, vznešené a vzácné, krásu, velikost, vyšší význam, divuplnost. Umění je pyšné, vypínavě vzdálené, protože by chtělo být božské; je skromné, prostoduché, i prostosrdečné, moudré, milující, protože chce být převelmi lidské. Spojiti božské s lidským je možno jen za velikých vnitřních konfliktů, jen za veliké harmonie.
Umění jde po boku mythu, jde po boku filosofie; že jeho smyslem není jen napodobení, připadá neurčité, nevěcné, nevěrné. Je v něm víra i rouhání, vysoká ctnost i kacířská neřest, krajní kázeň, zoufalství z nedokonalosti poznání, vysoká bázeň i krajní dobrodružství. A ještě v něm jsou osobní osudy. Proto nemůže být nikdy cele obsáhnuto a pochopeno, proto je stále třeba k velikým uměleckým dílům a osobnostem znovu se vraceti.
Umění nemůže být cele obsáhnuto ani uměleckou historií, ani estetikou, sociologií, psychologií; nemůže být ani měřeno a váženo – musí být cítěno. Není to ovšem dosti exaktní; ale jak jinak, když je na obě strany, směrem dolů ke hmotné skutečnosti a směrem vzhůru od ní ustavičným unikáním – touhou!
Vysoké umělecké dílo je vždycky spíše touhou, vzepětím, než úplnou, uzavřenou, konečnou realisací. Právě tam a v tom, kde realisuje své optimum, míří ještě dál, ještě nad sebe výš.
Umění je projevem lidské šťastnosti, lidské bědnosti i síly; v podstatě projevem nepokoje, vzpínání; krásného, velikého dramatu člověčenství.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 100-102)

„Pohřeb T. G. Masaryka. Velikost nemůže býti pohřbena.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 103)

„Prostý člověk je o sobě v podstatě dobrý – hodně ubohý – a velmi, velmi bezbranný.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 104)

„Není všechno láskou, čemu se tak říkává. Láska předpokládá schopnost lásky: tj. věrnost. Jinak je to jen opojení smyslů, požitkářství, sentimentalita, erotika.
Pocity lásky vzněcují za účasti vnitřní sekrece tělo i ducha. Tělo k životnímu příkazu pohlavního pudu, ducha za životní krásu lásky samotné.
Láska v manželství a v rodičovství je teprve láskou v její celosti.
Obětištěm lásky může být snad někdy spíše příkop nebo hodinový pokoj než postel, ale je lépe, když se děti rodí spíše na posteli než v příkopě.
Těla se v lidech milují častěji než duše. Kdo ve svém životě poznal třeba sto žen, možná že vůbec v tomto svém životě nepoznal lásku.
Soulož jakožto prostředek proti nudě je věcí zrovna tak všední, šedivou, jako nuda sama.
Zvířecí chtíč a faunská vilnost jsou v podstatě čistší věc než poměr regulovaný a provozovaný s pomocí antikoncepčních prostředků.
Není třeba nazývati pohlavní rozkošnictví šmahem láskou. Erotika je zaháněním nudy, láska je osudem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 106)

„I když nedomyslím, nezodpovím! ale už v tom, některé otázky aspoň si položiti, postaviti se před ně, je téměř vše.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 107)

„Umění zajisté směřuje za dokonalostí. Ale dokonalosti se nedosáhne suchou cestou. V umělecké dokonalosti jsou složky vysoké vášně a milosti, kterých nelze ze sebe vyprodukovati, vydříti žádnou školskou nebo řemeslnou cvičeností.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 109)

„Ne mistrovství, ale tajemství je to, co dělá vysoké umělecké dílo.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 109)

„Přináší-li opojení, opilost co vzácného, tedy jedině touhu po poznání vrcholné hodnoty jasnosti.
Opilost přivozuje sugesci jakéhosi velikého splývání všech věcí a stavů, které se jeví jako by bylo velikou jednotou.
Skutečná jednota je individuální smrt.
Svět prožívám jen sebou. Rozvinutím sebe, ztracením sebe. –
Pravda není v opojení; pravda je v jasnosti. Ale té jasnosti má předcházet opojení.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 112)

„Jsme, my lidé, strašně křehcí. Jak by nás tolik věcí nelámalo?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 112)

„Poznávat smrt bez lásky toť holý děs. Poznávat život s láskou, toť množství blaha a množství děsu. Poznávat život bez lásky je lidské hovadství.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 115)

„Nesmíte v bližním spatřovati jen a jen konkurenta.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 117)

„Pro koho toto píši? Pro sebe? – Nač! Život se nepíše; žije se. – Pro jiné? Tím méně! Píši to jako když se křiví větve stromů.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 126)

„Nezabývati se sebou a zabývati se jinými, jejich schopnostmi a výhodami, jejich nevýhodami a slabostmi, provozovati psychologii těch druhých, je myšlení spíše věcné, praktické, politické a obchodní.
Zabývati se věcmi nepraktickými nemusí býti v každém případě sebepřeceněním.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 126)

„Protože kloužeme po povrchu, snadno padáme.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 127)

„Může se člověk sám sebou zabývati, přemýšleti o sobě? – Musí, jestli si v sobě nelibuje a sebe nepřeceňuje!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 128)

„Prostota je rozumnější než chytrost. Prostota a přemýšlivost je nejlepší ze všeho. Materiální zájem na životě je zatrápeně úzkým zájmem – nestojí to dosti za to žití něco, co nevykládá život, co není dosti životem, nýbrž jen nějakým plánem, způsobem, praktikou. Na něco takového se člověk , bytost tak šťastná a tragická, vůbec nemá propůjčit. – Člověku ovšem lze prosperovati, okrádaje se přitom v jádře o život, ale hmotná prosperita přece není smyslem lidské bytosti!
Okus života, pojez života, nasyť se životem! Ale dělej co dělej, nezařídíš se v něm natrvalo! Není třeba pachtit se tak ze všech sil za situací a pohodlím.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 134)

„Nebát se újmy, v tom je síla. Nepotvrzovat si svou životní hodnotu životním úspěchem, v tom je životní skromnost i hrdost. Nepřehlížeti měřítka co je veliké a malé, vážné a nepodstatné, v tom je životní pohled. Neomýliti se v těchto věcech, v tom je životní přímost.
Na mně nezáleží. Záleží na tom, co bych měl jako člověk bráti vážně. Nezáleží na tom, jestli jsem to někam přivedl. Záleží na pravdách; ty trvají, i když já jsem selhal. Nejsem z těch, kteří chtějí učiti životu, ale nedám si vzíti, abych o něm nepřemýšlel. Všechno mi praví, že život je třeba bráti vážně. Rozhodně není jen výhodnou příležitostí pro žádostivce a jeho zisky nejsou výhradně na straně aktiv.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 135)

„Co bych vlastně chtěl? – Moci jednou prožít venku jaro a podzim v přírodě, v přemítání. Cele se vysloviti. Nelitovati, že přijde konec, svého života.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 137)

„Máš o sobě co přemýšleti; ale pamatuj, že jiní nemají o tobě přemýšlet!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 139)

„Důležitější než to, že žijeme, mělo by často pro nás býti to, že zemřeme!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 143)

„Umělce, proti kýčaři a uměleckému řemeslníkovi, definuje vždy určitá a to velmi silná dávka subjektivnosti (osobnosti).“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 154)

„Umění musí být umělci osudem, nikoliv živností.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 155)

„Musíš se žádati od sebe sama, ne od těch druhých.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 157)

„Není dnes radostno býti člověkem. A ještě těžší je to pro příslušníka malého národa, který je násilněn, který je prodáván.
Koncem tohoto měsíce září 1938 – zčásti bojovník, částí Jeremiáš.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 161)