Žijeme v krizi? (Věčný nedostatek věčnosti 4)

„Žijeme v krizi, co pamatujeme, někdy nepohodlně a jindy docela příjemně. Už staří Řekové, už staří Římané existovali v krizi a jejich myslitelé si toho zjištění velice vážili a dokázali na něm vybudovat velmi přesvědčivá vybídnutí k zachování rozvahy. Lidé moci ovšem krizi rozumí jinak než filozofové, i když je pro ně také velice funkčním pojmem. Bez toho znervózňujícího slova se neobešla většina ctižádostivých politiků od starověku po dnešek. Také každý průbojný spisovatel musí občas napsat, že právě prožíváme krizi, jakou ještě svět neviděl. Neboť pesimismus, jak poznamenal už Karel Čapek, je dobře prodejný artikl. Ovšem s jednou podmínkou. Nesmí se říkat, že jsme si jakoukoliv potíž zavinili sami.
Kritický prorok krize se celkem snadno octne v izolaci, není-li, jak už se také stalo, rovnou přibit na kříž. Chcete-li mít s krizí úspěch, musíte volat: ne vy, ale jiní, ti druzí, ti zlořečení darebáci vás obrali o ty pravé hodnoty a taky samozřejmě o peníze a ještě k tomu o sebedůvěru a rozvahu a píli, takže vůbec není divu, že vy, nebohá neviňátka, teď třeštíte a bijete kolem sebe jako nedospělci. Do krize nás údajně vždycky uvrhli, strčili, shodili. Vždyť naše schopnost sebelítosti je téměř nekonečná.
V podstatě docela rádi věříme v krizi. Ochotně a hlasitě se těšíme ze svého nepokoje. Jak sladký se může zdát soukromý, natož veřejný záchvat hysterie, dobře vědí některé ženy. Ale i mnozí údajní muži.
Hlasatelé krizí by nad námi neměli tak velkou moc, kdyby jejich slova nepadala na předem zúrodněnou půdu. Životní zkušenost nám opravdu říká, že každá lidská společnost (rodina, stát, obec, ale dokonce i milenecká dvojice) prožívá nepřetržitou a většinou nepohodlnou a často riskantní proměnu, tedy vlastně krizi. I v neklidnějších dobách jsme z blaženosti rušeni menšími výkyvy v soukromí, v národě, ve státě. A v dramatických časech i celkem přirozené změny vnímáme rovnou jako pády do ruin. Přitom jsme lidé rozumoví civilizace, která se spoléhá na jistoty. S nejistotami, natož s tajemstvím nechceme mít nic společného. Takže všechny záchvěvy lidského já vnímáme jako pozůstatky primitivního, dosud neuspořádaného osudu. Voláme po odstranění pokud možno všech životních krizí.
Lidská obec i jednotlivec existují pouze ve věčné vnitřní i vnější proměně. Když si to uvědomíme, přiznáme si, že nemůžeme vážně věřit žádné představě o dokonale spravedlivém systému, který by nám daroval věčný klid bez rozporů a krizí. Naděje ve všeobecné blažené spočinutí v životních jistotách, tento divný, nepochybně trochu kýčovitý ideál české společnosti, který se znovu a znovu vynořuje jako překážka na cestě k jakémukoliv cíli ležícímu v budoucnosti, vlastně vyjadřuje hluboké podvědomé tužby po ustrnutí, po zřeknutí se existence. Společnost chtivá života, totiž lidé upírající pozornost především ke smyslovým požitkům (za něž se mnozí z nás považují), takhle na sebe přiznává, že v hloubi vědomí touží spíše po smrti a po definitivní jistotě nabytí.
Lidská existence je neustále provázena pocitem ohrožení. Už proto potřebujeme všechny božské i lidské síly, osobní i společenské zkušenosti reprezentované takzvanou kulturou. Kultura není souvislý kabaret provozovaný čtyřiadvacet hodin denně, ani lidový ornament pěkně namalovaný na studené betonové zdi praxe. Pocit věčného ohrožení a námahu potřebnou k opětovným pozvednutím vydrží pouze člověk, který si opatruje co nejširší zkušenost lidského rodu. Jen kultura, která podrží a pečlivě rozvíjí lidské zkušenosti, se vyrovnává s nevyhnutelnými novými a novými krizemi, chcete-li, s běžným zoufalstvím zdravého rozumu.
Ani národy opírající se o tisícileté kulturní fondy nevyváznou z některých historických rizik bez vážných duchovních zranění. Ještě hůře se vede tam, kde je nešťastným zvykem předstírat si, že jsme se narodili sotva před dvěma sty lety. Pocit krize byl a vždy bude průvodcem našeho údělu. V trpělivém překonávání krizovosti je však také velké lidské dobrodružství. Co může udělat každý, kdo je nadán žízní po životě: dát si pozor na falešné proroky zneužívající zásadní vratkosti lidské situace. Dobře je tomu, kdo pocit ohrožení nepochopí jako povel k nářku a k volání o pomoc, nýbrž jako naléhavou výzvu nejen k přezkoumání běžných zvyklostí, ale i svých vlastních nadějí, případně nadějí obecně sdílených, jež se možná – a my si toho nevšimli – mezitím proměnily v tíživé noční můry.“ (Švanda, Pavel: Věčný nedostatek věčnosti, s. 111-113)