Kdo nedokáže vystoupit sám ze sebe například v láskyplném naléhání nebo odevzdání, ztrácí na životní síle (Věčný nedostatek věčnosti 2)

„Usilovné pěstování vlastní jedinečné totožnosti bylo převládající tendencí v kulturách evropských národů v posledních dvou stech letech. Kult individuality nezaměnitelného jedince byl druhým pólem vypjatého úsilí o kolektivní národní totožnost. Na konci procesu, bohatého na fantaskní politický manýrismus i na lidské utrpení, slyšíme stížnosti současného Evropana na to, že trpí mankem bytí, úbytkem kdysi samozřejmých životních sil. Dokladem toho, že nejde pouze o výmysl příliš kritických intelektuálů, je jistě masové zneužívání chemických preparátů budících iluze intenzivního životního prožitku. Jako lék se nám opět nabízí pečlivě pěstovaná osobní identita posilovaná „kulturou monologu“. Co když se však mýlíme a místo léku si podáváme stále větší dávky jedu, jenž způsobil naše potíže? Co když právě identita, chápaná jako přísné a trvalé vymezení vlastních možností, nám brání v tom, abychom ožili v kontaktu s jinakostí?
Problém nemusí být nutně chápán pouze ve svém estetickém, případně politickém rozměru. Řada zkušeností nás učí, že sami v sobě – odděleni od ostatních lidí a od světa – byli bychom pouze zárodky nejasných možností, jako jimi jsou malé děti neschopné kontaktu, případně těžce postižení nemocní.
Každý prožitek lásky, dokonce každý významnější osobní zážitek svázaný s jakýmkoliv důsažným kontaktem s realitou, nás nutí k tomu, abychom přizpůsobovali své pověstné „pravé já“ takové podobě, která nám umožní styk s tím, co se od nás odlišuje. Kvalita našeho já je ovlivňována kvalitou dialogů, jež navazujeme i proti svým plánům. V notoricky monologické všednosti lze ztratit nejen příležitost, ale i elementární smysl pro vykročení z mezí rutinních psychických návyků. Ten, kdo nedokáže vystoupit sám ze sebe například v láskyplném naléhání nebo odevzdání, ztrácí na životní síle. To se shoduje s běžnou zkušeností, s našim instinktivním ohrazením proti staropanenství nebo vůči sexualitě omezené zájmem o vlastní pohlaví. I když dnes je záhodno ihned výslovně dodat, že důležité, formující životní zážitky nemusejí souviset pouze s erotickými iniciativami.
Ukazuje-li nám „kultura monologu“ své meze, narážíme-li už téměř fyzicky (závislostí na náhražkách životních impulzů) na úbytek sil, je čas vyhlédnout ze meze zbožštěné identity a pokusit se realizovat méně strnulý životní postoj. Ten by byl možný člověku, jenž by už nelpěl sám na sobě jako na svém životním majetku. Spíše by sám sebe považoval za účastníka a podílníka na bytí, které ho zahrnuje a ovšem také unáší k cílům, jež nikdy nemůže mít beze zbytku pod kontrolou. Funkční „kultura dialogu“ by patrně byla možná jen jako kultura pokory. Té jsme zde a nyní velice vzdáleni.“ (Švanda, Pavel: Věčný nedostatek věčnosti, s. 62-63)