Werich Voskovcovi (30. 5. 1980)

Milý Jiříku,
nejen, že jsem Ti dlužen dopis, nýbrž jsem dlužen taky sám sobě. To není v posledních měsících, to je během několika let, když častěji a častěji bych chtěl s Tebou mluvit. Ono se přece jenom líp povídá, než dopisuje. Já si vzpomínám, to mi uvízlo v paměti, že když jsi studoval ve Francii a psali jsme si, že jsem v jednom dopise Tobě si stěžoval na svůj osud, na své trápení v rodině a různé problémy a jaks mi to krásně zahrál do sutu, přesně nevím jakými slovy, nicméně však to náležitě zesměšnilo to mé bědování.
Ono těch posledních víc než deset let bylo pro mě špatných. Zdenka se pomalu ponořovala do fixních ideí, které se změnily v neskutečný svět s neskutečnou logikou, ve kterém žila. Nebylo úlevy, aby člověk mohl mluvit tak, jak myslil. Každé slovo, které jsem pronesl, se muselo vážit a ohledat ze všech stran, aby neurazilo, aby nepůsobilo jako křivda, jinými slovy, bylo třeba opatrnicky předstírat a upravovat svůj svět, aby se rýmoval s jejím fiktivním myšlením. To je hrůza té nemoci, kterou trpí postižení, vědouce o ní a současně nevědouce. Pohled psychiatrů na takového nemocného může být vědecky někdy i zajímavý, ale rozhodně málo lidský. Na druhé straně lidi, kteří mají k takovému postiženému člověku lidský vztah, jakýkoliv citový vztah, se pozvolna propadají do fiktivního světa a fiktivní skutečnosti toho, kterého mají rádi. Lidově řečeno, je to na zbláznění, je to podle pravidla, že zkažené maso, položené vedle zdravého masa, se nestane zdravým masem, nýbrž zdravé maso masem zkaženým.
A tak se stalo. A já jsem si byl vědom, že se to děje, že jsem se zbavil svobody, že jsem se uvěznil sám v sobě z ohledu k někomu, koho jsem neuměl a nechtěl opustit. To ovšem nemohlo přispět k mému fyzickému zdraví. Měl jsem nespavé noce, night mares při pomyšlení, co bude, až umřu, jak to dopadne mezi Zdenkou a Janou, jak to bude s jejich vzájemnou nesnášenlivostí, s Janiným útěkem k lahvi, co bude s Fančou, co Ti mám povídat. Pánbůh mi dal ale takovou vlastnost, kterou jsme měli oba, a totiž že se člověk nesmí posrat. A že obtíže musej bejt. Zmoh jsem se dokonce, že jsem dělal srandu. Někdy i pro srandu ležel v nemocnicích, někdy umíral, někdy mě zas vzkřísili.
Minulé léto jsme byli ve Velharticích. Jezdili ke mně dva doktoři, vozili kyslíkové bomby, hrál se mariáš, byla sranda, byly noční poplachy s mými závratěmi a při tom všem Zdenka byla dobrá. Někdy tak dobrá, že si člověk říkal s údivem, jestli se snad zázrakem nevyléčila. Nevyléčila, protože zčista jasna pro slovo, pro nějaký dojem byli jsme všichni tam, kde jsme nechtěli být. Na podzim mně osobně bylo hej. Zdenka pomalu, ale jistě sestupovala do svých roklin a temných jeskyní. 5. února Zdenka byla v nemocnici s cukrovkou a s nějakou kompenzací srdce. Já měl narozeniny, čekala se party, na které pak bylo víc jak sto lidí a byla sranda. Než party začala, Jana se odebrala do nervového kvazisanatoria, do Bohnic. Tam měli a mají jiné metody, než kam se uchylovala čas od času Zdenka. Jednak je tam velice krásné prostředí a za druhé tam to pojetí léčby je méně vědecké, ale víc lidské. Jana se prostě sebrala a odešla tam sama od sebe, to jsem Ti psal. Nedávali jí vůbec žádné prášky, velice snadno poznali, že u ní to není alkoholismus v tom smyslu jako dipsomaniac, nýbrž že to je, jak jsi správně kdysi psal, útěk k láhvi. Vždycky, když je na konci sil, když frustrace všeobecně ji znehybněla, měla potřebu pít. No tak se Jana po dvou týdnech vrátila, aniž by byla požila jednu jedinou pilulku. Tohle všechno dohromady pochopitelně působilo a působí na Fanču. Kromě toho se dostavila puberta a ona se stává sex-consciousní. Za ten rok, cos ji neviděl, vyrostla o 5 centimetrů a bojí se. Bojí se všeho. To je ovoce těch nerváků, kterým byla svědkem a patrně jsou v tom také geny po otci, který je tak statečný asi jako blanický rytíři. To jsou taky poserové. Jak to dopadne, to zbývá býti viděnu.
Abych učinil dlouhou story krátkou. Byly narozeniny, to jsem Ti psal, s pod okna přišel sám český lev s dvěma ocasy, aniž by mně z nich jeden nabídl, ale slíbil řadu věcí, o které jsem ho nežádal. Pak zvolal hlasem Metro-Goldwyn Mayer: Sláva, ať žije Národní divadlo a odešel zpět do svého doupěte. Respektive do své jámy lvové. Slibotechna, speciální úřad pro neplnění daných slibů, funguje bezvadně. Nesplnili nic a zajistili další neplnění jako závazek.
Zdenka se vrátila a nebylo jí dobře. Měla držet dietu kvůli cukrovce. Měla brát prášky na tu kompenzaci a prášky od psychiatra. Protože si celý život dělala vlastně co chtěla, zatím co přesně věděla co má dělat ten druhý, tak nikdo neví, jak co brala, kdy a jestli vůbec. Nakonec jsem angažoval profesionální sestru, která pečovala pět let o pana presidenta Svobodu. Je u nás dodnes, a doufám, že se s ní velice přátelsky vbrzku rozejdem. Jako profesionál je dobrá. Jinak je to svým způsobem kvočna, která pečuje o kuřata. Jak říkával císař František Josef I.: Vše pro dítě. Jenže tadle kvočna je supí slepice.
To byla Zdenka ještě živá, když tato paní nastoupila. A bylo tak někdy v prvních týdnech dubna, kdy mi Zdenka ráno říkala, že tenhle začátek roku je pro nás nějak zvlášť nepříznivý. Já jsem pak jel k Číňanovi na oběd a odpoledne už Zdenka ležela. Jana mi řekla, že ji našla v kuchyni, jak se opírá o stůl, aby nepadla a že nemůže mluvit. Tak ji s něčí pomocí uložili do postele.
Zdenku ranila mozková mrtvice, připravila ji skoro o zrak a znemožnila hovořit a ovládat nohy. Odvezli jsme ji do nemocnice ve čtvrtek, v pátek s ní mluvila Jana, řekli nám, abychom ji nenavštěvovali a v pondělí ráno ve 4 hodiny jsme seděli v kuchyni, zvonil zvonek, který jsem neslyšel, jelikož jsem hluchý, vzbudil Janu a ta za chvíli přišla za mnou. Naklonila se ke mně až k uchu, neb jsem neměl hearing aid. A slyšel jsem z dálky slabý hlas: „máma právě zemřela“. No tak jsem Jiříku nevěděl, co mám říct. Měl jsem hrůzu z toho, že jsem si uvědomoval, že jsem si to vlastně skrytě přál. A současně jsem se proklínal, že jsem takový dobytek. Že jsem to v první řadě přál jí. Protože pomyšlení, že tahleta osoba, která mohla klidně zpívat: Vemte to – dejte tam – vedle toho toto na to místo – místo toho – položíme támhleto tam, a k tomu mohla dodat: hned, teď a okamžitě, že tahle osoba by byla strašlivě nešťastná, kdyby nemohla vidět, kdyby nemohla mluvit a kdyby nebyla schopna pohybu. A že my bychom byli strašně nešťastní, kdybychom měli živou hmotu, a že smrt není zlá, že je to kus života těžkého, ale že umírání je zlé, jak napsal Jiří Wolker, ne zrovna velice dobrý básník.
Pak se dostavil normální galimatyáš, neboť v této civilizaci normální ukončení života člověka je daleko větší problém, než porod i s otěhotněním. Jediná výjimka je prdnout za vlast.
Nenávidím pohřby. Až na ten svůj, na kterej nebudu muset jít. Ale na ten její jsem musel. A tam jsme to udělali velice krátké. Dali jsme tam tři věnce, jeden byl ode mne, jeden od Jany a jeden od Tebe. Byla na něm stuha Jiří Voskovec za O. D. A velká bílá kytice od Fanči. Byl tam velice dobrý varhaník a ten udělal resp. vyimprovizoval takovou směs Ježkových písniček z našeho repertoáru, toho druhu jako je Když jsem kytici vázala, Klobouk ve křoví a Tmavomodrý svět. A čtyři trombonisti od Karla Vlacha sami od sebe zaduli plechovou fanfáru na trombóny. (To jsem ovšem neslyšel, poněvadž jsem hluchej, ale to mi vyprávěli lidi.) Byla tam spousta lidí. Já jsem se na ně nedíval, poněvadž jsem seděl v první řadě a vešli jsme postranním vchodem, ale slyšel jsem, že tam byl Karel Steklý, kterého jsem třicet let neviděl. Myslím, že by Zdenka byla bývala spokojená, kdyby viděla, co lidí ji mělo rádo – to byl jeden z jejích mindráků. A že to bylo elegance Harfy tón.
Nejstarší sestra Zdenky Marie umřela, nejmladší Marta je šílená. A její brácha je simple minded František, hodný člověk a má za ženu ukrutnou krávu, která se obléká do ženských šatů, aby vypadala jako dáma. Měl bych ještě milióny invektiv a přirovnání, ale odpustím si to.
Posílám ti parte. Několik lidí mi s uznáním děkovalo, že jsi na tom parte podepsán a žes tam měl věnec. Vidíš, že jsem jako Tvoje ledviny, pracuji pro Tebe, i když spíš. Přikládám Ti taky taková poděkování za kondolence, protože jich bylo asi sto padesát a nechtělo se mi je dát tisknout. Mně to připadá vždycky jako oznámení změny adresy. Na některé dopisy jsem ovšem odpovídal, mezi jiným na velice hezký dopis Františkovi Gollánovi, který mě současně prosil o Tvoji adresu. Já ti tady připíšu jeho adresu a napiš mu. On by měl ukrutnou radost. Taky Ti posílám adresu Editky, která mi napsala dopis, to by ses moc divil, česky, a skoro bez chyb. Taky mi napsal hezký a směšný dopis Jára Kohout.
Night mare se už nedostavuje. Mám pocit svobody. Přišlo to pozdě. Nakoupil jsem si zbrusu nové rybářské náčiní od firmy Shakespeare. Já vím, že chytat budu asi těžko, ale abych měl ten pocit, že kdybych chtěl, že bych měl zbrusu nové potřeby. Budu se stýkat s Josefem. Ale taky s obtížemi. Držím si klobouk neb jedu z kopce.
Přikládám fotografii pro Kristýnku. Líbej ji na čelo. Když jsem se Fanči ptal a co Kristýna, tak odvětila: „Myslím, že je Voskovcovi dobrou ženou.“ Fanča je chytrá. Moc.
Příští týden Ti zašlu další dopis. Ono je toho do jednoho dopisu moc, co Ti chci napsat. Ty mi dycky píšeš podrobný dopis a máš to rozdělaný na dny. Já to budu dělat jinak. Já ti budu psát dopisy jako Hašek psal Švejka, na pokračování.
Mluvě o Haškovi, jak moh toho Švejka napsat takovej heel, chlap odporná, vydali knížku o něm, někdo sebral všecky jeho dopisy a lístky, co po něm zbyly. Já to čet a zahodil. To byl teda bezcharakterní vožrala, škodolibej, vydírka. Ten jeho ksicht mi byl vždycky protivnej. Ale ten Švejk – to musel skrz něj psát ňákej vesmírném srandista.
Měl jsem chřipku. Byl jsem s Josefem na Sázavě, ona je v Ratajích a já jsem jí kdysi koupil chalupu za pět tisíc, přímo v Ratajích. Zadarmo. A ta chalupa je čtyři sta let stará. Nádherná. Ale měla tam lidi. Dceru s dětma. Tak jsme jeli do Sázavy, ale já neměl klíč a nemoh jsem dovnitř. Tak jsme na tý terásce seděli, svítilo sluníčko, já jsem přivez nářez a víno a měli jsme nádherném piknik. A od tý doby, co jsem se vrátil, se začla jevit chřipka, co tady řádí, a pro mě je chřipka něco, jako pro zdravého člověka zápal plic se záškrtem. Čtrnáct dní jsem úplně blbej, nemám teplotu, bolí mě hlava a všechny svaly co mám, i ty, co bych měl mít a nemám. Moje obrovská masérka, zvaná Opičák – to je teda šlágr, tu bys měl znát, ta rozesměje i patník. A při tom umí. – Ta je v Brně na školení a já tu trpím v Praze. Tak jsem byl přes noc na Bulovce, aby mi mohli ráno vzít krev na zjištění plynu a udělat rentgen plic. Všechno je normální. Na plicích nic, a nohy mám jak konve. Zato můj osobní lékař a anděl Zitko, co vypije a sní, hned vyblije, protože měl taky chřipku. A ono to působí indigestion. Kromě toho, čím dál tím víc hůř vidím a čtu s lupou, ale lepší se mi o chlup sluch po pravidelné akupunktuře.
V příštím dopise se věnuju s Jarmilou agentuře Dilie, zjistím Ti co a jak s Tvými penězi, protože mám dojem, že by se něco mohlo podniknout, protože i kdyby to mělo neúspěch, by to zůstalo status quo. Pak Ti napíšu o Amy. A mnoho dalších věcí. To ovšem neznamená, že bys mi neměl napsat. Tu fotku, cos poslal se Zdenkou, jsem neznal. Podle toho okolí mi nejde do hlavy, kde jste na tý lodi byli. Nebylo to nakonec tam, co jsme jezdili na ryby, tak zvaně na Klein, tam dolů nad Lužnicí pod velkostatkem strejčka Křižíka. Bláznivého inženýra. A vožraly. Ty lekníny, nebo co to je, mě pletou. To ukazuje na stojatou vodu. Ale kruciprdel byli jsme mladý. Ty tam vypadáš docela jako Voskovec. A Zdenka jako Žaket, tak jsme jí přece říkali. Nebo jenom já?
Tak já končím. Přečti si to důkladně ještě jednou, abys viděl a aby sis uvědomil, jakého vzácného člověka máš v Evropě co svého press agenta.
Take care.

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 419-423)