O mlčení jako smysluplnosti aneb o mlčení nikoli jako prázdnotě, ale jako o svrchovaném a přitom pokorném vědění

„Nedílnou součástí onoho katastrofického poselství, které ke mně pravidelně tak dvakrát třikrát do roka odněkud dolétne, je stížnost, že se „nic neděje“ nebo že se „nic nedělá“. Dalo by se čekat, že taková zpráva zde člověka obzvlášť ranní, rozruší, deprimuje a že ho přímo donutí, aby zoufale zvolal: proč tu vlastně jsem? Jaký to má všechno smysl – když se nic neděje?
Nemíním nic zjednodušovat: neskrývám, že každá zpráva, že se něco smysluplného podniklo, tu člověka po čertech potěší; nechci také ty zprávy házet všechny do jednoho pytle – mohou být věcné, přesné, výstižné, i potrhlé a popletené. Přesto se však musím přiznat, že už dlouho na tenhle druh poselství reaguji vždy znovu a zcela spontánně právě opačným způsobem, než by se očekávalo: obvykle s větší či menší podrážděností odseknu: a co by se mělo dít? A proč by se vlastně mělo něco dít? A proč by musel pořád někdo „něco dělat“? A co vlastně?
Tato moje podrážděná reakce není ovšem reakcí na tu či onu konkrétní zprávu jako takovou, ale na určité, poněkud zvrácené pojetí, které mi tenhle druh zpráv – ať už právem či neprávem – vždy znovu připomíná. Totiž pojetí založené na bludu, že vše stojí a padá s tak zvaným „děním“, tj. děním jako takovým, neboť jakékoli dění je z principu lepší než jakékoli nedění. Jde tedy o jakýsi kult „dění pro dění“, „dělání pro dělání“; důležité je pouze, že „se“ „něco“ děje, že „se“ „něco“ dělá – méně důležité nebo zcela pominutelné už pak je, co je to, kdo a proč to dělá, co to znamená či vyvolává, z čeho to vyrůstá. Smysl události se vyčerpává už prostě tím , že je; a jestli není už tak důležité, čím je, je naopak pochopitelně velmi důležité, aby událostí bylo co nejvíc a aby byly co nejčastěji: jejich množství a frekvence jsou totiž mírou života: mezi nimi je nicota rostoucí z dojmu, že „když se nic neděje, tak se nic neděje“. Život se tak stává defakto trvalým umíráním, přerušovaným jen tu a tam nějakou událostí. Je-li událostí víc, zdá se, že víc žijeme, je-li jich méně nebo nejsou-li žádné, smrt se zdá být neodvratná.
Nepovažuji – samo o sobě – vůbec za důležité, zda se děje hodně nebo málo věcí, a vůbec se mi nezdá, že kvantita vnějškového dění sama cokoli podstatnějšího říká. Důležité je podle mého názoru pouze, zda to, co se děje či neděje, má smysl nebo nemá. Dojem, že „když se nic neděje, tak se nic neděje“, je předsudkem ducha povrchního, nesamostatného a dutého, propadlého době, která sama sobě dokáže vykazovat svou výtečnost jen kvantitou pseudodění, které si trvale – jako včelička – k tomu účelu organizuje. Jak často je přece ve skutečnosti ticho výmluvnější než sebevýmluvnější řeč! Jak často má jedno dobře zvolené a správně umístěné slovo silnější očistný účinek než desítky a stovky stran dobře míněného tlachání! Jak často mlčky, jen se skromným a smutně sebeironickým úsměvem držený postoj má nepoměrně vyšší stupeň duchovní emanace než všechna agilní upovídanost, všechna ta neustálá verbální sebekomentace, všechno to úsilí každou věc donekonečna rozžvatlávat, a tím nakonec jedině usmrtit.
Bývaly zřejmě heroické doby krásně zmateného těkání, kmitání, poletování, hektické aktivity, kdy každý dělal všechno, všichni byli na sebe hodní a společně a vesele všechno snášeli, každý každému pomáhal a nikdo nikomu nic neodmítl. Každé společenství má takovou dobu mladosti. Zřejmě se tu a tam objeví nostalgická vzpomínka – a na jejím pozadí pocit, že se „nic neděje“. Jenomže to je přesně onen bod, kdy je třeba zmobilizovat veškerou ostražitost a zreflektovat zavčas nebezpečí, které tu hrozí a které by mohlo povážlivě připomenout ten známý tobogán od nadšenectví k nihilismu, po kterém se svého času zhouply celé šiky našich o něco málo starších spoluobčanů. Věru smutná představa, že takhle by měli končit ti, kteří celou podstatou svého antifanatického a antiiluzionistického postoje se zdáli být proti čemukoli takovému imunní!
Zkrátka a dobře: je mi jedno, zda se toho děje hodně nebo málo; zajímá mě jen, zda to, co se děje – anebo neděje! –, má svůj smysl, a jaký. Jsem pro věci, které mají smysl: autenticitu, zakotvenost, originalitu, švih, přiměřenost, vkus, sdělnost, apelativnost, srozumění se svou chvílí, prostě hlavu a patu. Jedna taková věc – třeba za půl roku nebo za rok – mi je milejší než všechna eventuální dřina, byť byla vedena úmysly sebešlechetnějšímí, pokud jejím smyslem není nic jiného, než aby se něco dělo. To většinou jen devalvuje stanoviska, vyčerpává (a ohrožuje) lidi, a beztak nakonec zanechává jen pocit marnosti. A vůbec: tam, kde není život zazděn do vnějškovosti „dění“ a kde jakékoli „nedění“ není automaticky pociťováno jako smrt, tam může přece smysluplně zaznít i mlčení – hrdé, důstojné, sebevědoucí, svobodné. Mlčení nikoli jako prázdnota, ale jako svrchované a přitom pokorné vědění. Mlčení jako smysluplnost. Mlčení jako ono heideggerovské tiché usebrání, v němž se setkávají věci se světem, odkazují navzájem k sobě a stávají se tím teprve bytostně samy sebou. Anebo jako ta lévinasovská „předpůvodní“ vystavenost, předcházející zradě slov. Držet postoj mlčky a trvale je opravdu víc než ho křičet a záhy opustit! Nehledě k tomu, že mlčenlivý partner, o němž nelze nikdy tušit napřed, kdy se ozve a k čemu, ale u něhož je jisté, že ozve-li se, bude to úder zvonu, je přece schopen daleko lépe zneklidňovat svět než ten, kterého mají tak říkajíc už všichni dávno přečteného.“

(5. února 1983)

(Havel, Václav: Spisy / 5 / Dopisy Olze; s. 709-711)