Prožít sváteční hodinu naplněnou obsažným tichem (Věčný nedostatek věčnosti 1)

„Jestli jsme se v tomto století vůbec něčemu naučili, pak snad tomu, že radikální metody nátlaku sice uvolní cestu nevídaným představám, že však působení opravdu mocných sil bývá v zásadě nepředvídatelné. Zničíme-li ráznými činy podivnou a nepřehlednou strukturu myšlenek, citů, představ, následků, nadějí, zklamání, provinění, odpuštění atd., otočíme-li se příliš rázně zády k tomu, co ještě včera tvořilo naše životy, riskujeme vznik psychických smrští, které pak zachvátí i to, co jsme si chtěli podržet. Odčinění následků dějinných událostí není totéž, jako „čištění“ dobývaných objektů plamenomety.
Ještě stále není jasné, bude-li vůbec možná výstavba nových myšlenkových komplexů, dokud nezažijeme a neodčiníme bolesti provázející hromadná obětování a sebeobětování bohům, kteří ukázali svou pravou tvář za revolučních a válečných kataklyzmat. Dosud máme příliš dobrou paměť. To není naše přednost, nýbrž spíše nedostatek vyplývající z neschopnosti odčinit cokoliv z toho, co se v tomto století stalo. Příliš dobře si naše podvědomí pamatuje svědomité architekty změn. S jakou pílí a bezohledností si proráželi cestu složitou a nepohlednou změtí konkrétních lidských životů. Uvážíme-li, kolik hořlavého a výbušného materiálu zbylo v lidských nitrech i rukou po tom všem, co se stalo, můžeme jen pokrčit rameny nad všemi prostomyslnými hlasateli radikalismu, volajícími po dalších a dalších zlomových událostech.
Útrpný pohled si zaslouží všichni, kteří kolem sebe s dětinnou radostí rozsévají pocit krizovosti a tak probouzejí starého známého masového člověka a jeho ničivé pudy. Zůstaneme-li u obrazu komplikovaného továrního areálu, můžeme si představit, jak výbuchy rázných demoličních aktivit zasahují dávno zapomenutá podzemní potrubí, kanály a kabely. Jejich prostřednictvím jsou pak nečekaně ochromena právě ta centra energie, která dnes potřebujeme k záchraně rovnováhy. A houfy vyplašených krys vylézající z dávno zasypaných děr nečekaně napadají chodce na čerstvých hladkých komunikacích. To jsou průvodní jevy zvratů původně rozpoutaných s nejlepšími úmysly.
Proto konzervativec, jemuž ani tak nezáleží na tom, co bylo kdysi, jako na lidech žijících dnes, bude bránit příliš prudkým otřesům. Je si vědom zřejmé chatrnosti duchovní architektury, kterou dnes obýváme. Sotva tedy propadne nadšení nad brizantními postmoderními technologiemi destrukce duševního světa jednotlivce i lidských obcí. Sebevražda není o to užitečnější, oč účinnějšími prostředky ji provedeme. Strhující prožitek pádu do nicoty se zdá být nejpronikavější rozkoší, jakou dokáže člověk dneška prožít. Nejsme schopni odolat touze rozpojovat, tříštit, rozbíjet, ačkoliv zjevně jde o smrtonosné pokušení.
Konzervativec by měl být schopen žít s vědomím závaznosti lidských skutků. Po všech cestách, ať už se nám zdá, že vedou zpět nebo kupředu (anebo že se ztrácíme v nepřehledné změti, v níž budoucnost splývá s minulostí), nakonec nemůžeme dospět jinam než k důsledkům svých vlastních východisek.
Jsme tedy trvale odkázáni na daný stav svého myšlení a okolí? Nemáme pomýšlet na žádné pronikavější změny, k nimž vybízejí a v něž doufají někteří současní političtí, ekologičtí nebo náboženští aktivisté? Přes všechno vědění a bohatství technických postupů nám nezbývá nic jiného než trpělivě čekat na proměny, které přirozenou, zdlouhavou cestou přinese čas? Máme však ještě dost času? A dokážeme v pocitu časové tísně odolat svůdnosti změny z principu, tedy změny pro změnu samu?
Záleží asi na tom, co si vlastně pod změnou představujeme. Zde je běžně k přistižení rozpor: myslíme na proměnu svého okolí, na to, že věci a lidé by nám měli účinněji vycházet vstříc, aby nám život v budoucnosti pohodlněji a měkčeji přilnul k tělu i k duši. V podstatě změnu k lepšímu chápeme jako cosi podobného novému obleku, jako čerstvý, vzdušný a přitom hřejivý obal, který na nás sestoupí, aby nás uchránil před všemi současnými trpkostmi. Současně doufáme, že sami zůstaneme nezměněni. Neboť jakoukoliv zásadnější proměnu sebe samých bychom chápali jako poškození své identity, a tedy jako nenahraditelnou osobní újmu.
Myslíme tedy pouze na změnu ve smyslu retuše staré podoby reality. Proto jsme nuceni proplétat se po polozborcených vnitřních komunikacích. Mezi spletí dávno nepoužívaných potrubí klopýtáme k zvětšelým stavbičkám sloužícím jako sklady starých, zmatnělých nebo jinak poškozených vzpomínek, jež nedostatkem rozumné péče zteřely v infekční práchnivinu. Nehledáme nic menšího než novou svěží perspektivu ve starém rozježděném terénu.
Dokud jsme jakžtakž při silách, daří se nám vyšlapávat si ve změti minulosti a přítomnosti soukromé chodníčky a stezky. Nedojdeme po nich většinou dál než na konec týdne. Ale to nám prozatím stačí. Ostatní obstarají naděje v toužebně vyhlížené zemětřesení, které údajně uvolní cestu do pohodlnější budoucnosti. Jenže k stáru se privátní stezičky vedoucí životním chaosem stávají čím dál neschůdnější. A také přibude zkušenost, že velké společenské otřesy sice zničí některé překážky, zároveň však nasunou do cesty nové balvany a vytvoří v půdě pod našima nohama nové trhliny.
Je-li aspoň pro tu chvíli dobojováno, dokážeme i v chaotickém areálu prožít sváteční hodinu naplněnou obsažným tichem. I na dávno zaslepeném kolejišti může dojít k důležitému lidskému setkání, a když ve chvíli smíření minulosti, přítomnosti a budoucnosti vysvitne nad nevábným horizontem trosek příslib odpuštění, prožijeme zkušenost naděje. Nejsme-li schopni kontinuálního proměňování včerejška v dnešek a dneška v zítřek, jsme-li odsouzeni žít tak trochu nesouvislé existence, pořád ještě nám zbývá, abychom se svým humorně pošetilým lidským způsobem připravovali na nejdůležitější proměnu, která nás nepochybně nemůže minout a která už nebude pouhou změnou perspektivy. K této naději patří i těžce dosahovaná a hájená víra, že před tím úkolem nestojíme sami, že je tu někdo, kdo je ochoten nám pomáhat.“ (Švanda, Pavel: Věčný nedostatek věčnosti, s. 16-18)