Ryba ve vodě

„Od té doby, co rozsáhlý distribuční aparát vysoce koncentrovaného průmyslu nahrazuje sféru oběhu, vede tato sféra podivnou koexistenci. Zatímco zprostředkovatelským zaměstnáním mizí ekonomická báze, stává se soukromý život bezpočtu lidí životem agentů a zprostředkovatelů, ba dokonce celou soukromou sféru pohlcuje záhadná podnikavost nesoucí všechny rysy podnikavosti komerční, aniž by vlastně bylo s čím obchodovat. Vystrašení lidé, od nezaměstnaného po prominenta, jenž na sebe v příštím okamžiku může přivolat hněv těch, jejichž investici zastupuje, věří, že se zalíbí exekutivě, která je v jejich očích všudypřítomná, jedině vcítěním, snaživostí, úslužnou pohotovostí, úskoky a záludnostmi, kvalitami obchodníka, a tak záhy již neexistuje žádný vztah, v němž by nešlo o „konexi“, žádné hnutí mysli, které by nepodléhalo předběžné cenzuře, zda se člověk neodchyluje od náležitého. „Vztahům“, této kategorii zprostředkování a oběhu, se nikdy nedařilo nejlépe ve vlastní sféře oběhu, na trhu, nýbrž v uzavřených, monopolních hierarchiích. Dnes se hierarchizuje celá společnost a neprůhledné vztahy se ustavují i tam, kde ještě existovalo zdání svobody. Iracionalita systému vychází najevo stejnou měrou v ekonomickém osudu člověka jako v jeho parazitní psychologii. Když ještě existovalo něco takového jako oddělování práce od soukromého života, jež jsme dříve znevažovali, nyní však po něm skoro truchlíme, hledělo se na člověka, který v soukromé oblasti účelné cíle, jako na nezpůsobného vetřelce. Dnes se jeví jako arogantní, podivný a nenáležitý ten, kdo se oddává soukromému životu, aniž by na něm bylo vidět účelné směřování. Člověk, který nic „nechce“, je téměř podezřelý: lidé nevěří, že by mohl být ku pomoci v boji o zrno, aniž by se legitimoval protipohledávkami. Nespočet lidí bere za své povolání stav, jenž je důsledkem likvidace povolání. Jsou to milí lidé, všemi oblíbení, dobří přátelé, lidé spravedliví, humánně omlouvající každou sprostotu a nesmlouvavě zavrhující jako sentimentální každé neznormované hnutí mysli. Jsou nesnesitelní svou znalostí všech kanálů a odpadního systému moci, uhadují její nejskrytější rozhodnutí a živí se její čilou mocenskou komunikací. Nacházejí se ve všech politických táborech, i tam, kde odmítnutí systému platí za samozřejmé; vytvářejí tak laxní a zchytralý konformismus. Často si získávají druhé jistou dobromyslností, soucitem a lidskou účastí: nezištností spekulace. Jsou chytří, vtipní, senzitivní a schopní rychlé reakce: přeleštili starého obchodního ducha výdobytky předposlední psychologie. Schopni všeho, i lásky, pokaždé ovšem nevěrné. Nepodvádějí z pudu, nýbrž z principu: i sebe sama hodnotí jako profit, jejž nepřejí nikomu jinému. S duchem jsou spřízněni volbou a záští: jsou pokušením pro přemýšlivé, ale i jejich nejhoršími nepřáteli. Právě oni se totiž jemně chápou posledních útočišť odporu, hodin oproštěných od požadavků mašinérie, a znetvořují je. Jejich opožděný individualismus otravuje to, co snad ještě zbylo z jedince.“

(Adorno, Theodor W.: Minima Moralia. Reflexe z porušeného života, s. 25-26)

Od chvíle, kdy se zveřejňování intimity druhého člověka stane zvykem a právem, je ve hře přežití či zmizení individua

„Dívám se do okna naproti. K večeru se rozsvítí světlo. Muž vstoupí do místnosti. Se sklopenou hlavou se prochází sem a tam; čas od času si prohrábne vlasy rukou. Potom si náhle všimne, že je místnost osvětlena a že je ho vidět. Prudkým gestem zatáhne záclonu. A přece se nezabýval výrobou falešných bankovek; neměl nic, co by skrýval, kromě sebe sama, svého nedbalého odění, svého způsobu si prohrabávat vlasy. Jeho radost být je podmíněna jeho svobodou nebýt viděn.
Stud je jedním ze základních pojmů Novověku, epochy individualismu, která se dnes nenápadně od nás vzdaluje; stud: epidemická reakce, která chce chránit soukromí; která vyžaduje záclonu na okně; která naléhá, aby dopis adresovaný osobě A nebyl čten osobou B. Jedna ze základních situací přechodu do dospělého věku, jeden z prvních konfliktů s rodiči, je vyžadování zvláštní zásuvky pro dopisy a zápisníky, zásuvky obdařené klíčem; do dospělého věku se vstupuje revoltou studu.
Stará revoluční utopie, fašistická či komunistická: život bez tajemství, kde veřejné a soukromé jsou jedno a totéž. Surrealistický sen drahý André Bretonovi: skleněný dům, dům bez záclon, kde člověk žije na očích všech. Ach, kráso průhlednosti! Jediná úspěšná realizace toho snu: společnost totálně kontrolovaná policií.
Spisovatel Jan Procházka, velká postava Pražského jara, se stal po ruské invazi osobou pod nejvyšším dohledem. Scházel se tehdy často s jiným velkým oponentem, profesorem Václavem Černým, s nímž si rád povídal a popíjel. Všechny jejich rozhovory byly tajně natáčeny a já podezírám oba přátele, že to věděli a kašlali na to. Ale jednoho dne, v roce 1970 nebo 1971, když bylo rozhodnuto diskreditovat Procházku, policie začala vysílat ty rozhovory na pokračování v rádiu. Takové zveřejnění tajného odposlouchávání byl ze strany policie nečekaný, odvážný a zcela „novátorský“ čin. A co bylo překvapující: málem se zdařil; v první chvíli Procházka byl skutečně diskreditován: protože v soukromí člověk říká bůhvíco, mluví špatně o přátelích, říká hrubá slova, není vážný, vypráví pohoršující žerty, opakuje se jako hlupák, baví přítele nehoráznostmi, má kacířské názory, které veřejně nepřiznává, a tak dál a tak dál. Samozřejmě, všichni jednáme jako Procházka, všichni v soukromí pomlouváme přátele, říkáme hrubá slova; jednat jinak v soukromí než na veřejnosti je jedna z nejviditelnějších zkušeností každého z nás, je to základ, na němž spočívá život individua.; kupodivu, tato evidence zůstává jakoby nevědomá, nepřiznaná, zahalená lyrickými sny o průhledném skleněném domě, a je málokdy pochopena jako hodnota, hodnota všech hodnot, kterou je třeba hájit. A tak jen postupně (ale s o to větším hněvem) si lidé uvědomovali, že skutečný skandál nebyla dovolená Procházkova slova, ale znásilnění jeho života; uvědomovali si jako v šoku, že soukromý a veřejný život jsou dva světy podstatně odlišné a že respekt pro tuto odlišnost je podmínka sine qua non, aby člověk mohl žít jako svobodný člověk; že závěs, který odděluje ty dva světy, je nedotknutelný a že ničitelé závěsu jsou zločinci. A protože ničitelé závěsu byli ve službách nenáviděného režimu, všichni je brzy a jednomyslně pochopili jako zločince mimořádně opovrženíhodné.
Když jsem odešel z onoho Československa prošpikovaného mikrofony do Francie, uviděl jsem na obálce jednoho obrázkového magazínu velikou fotografii Jacquese Brela; zakrýval si tvář, pronásledován fotografy před nemocnicí, kde léčil svou již velmi pokročilou rakovinu, kterou tajil. A náhle jsem měl pocit, že tu potkávám to stejné zlo, před kterým jsem uprchl ze své země; rozhlasové zveřejnění Procházkových soukromých rozhovorů a fotografie umírajícího zpěváka, který si zakrývá tvář, se mi zdály patřit ke stejnému světu; řekl jsem si, že zveřejňování intimity druhého člověka, od chvíle kdy se stane zvykem a právem, nám dává vstoupit do epochy, kdy je ve hře přežití či zmizení individua.“

(Kundera, Milan: Nechovejte se tu jako doma, příteli; s. 51-55)

Není jisté, jestli štěstí, které přišlo pozdě, když už člověk nemiluje, je totéž štěstí, jehož nedostatek kdysi těžce nesl(Hledání ztraceného času 9)

„Ponecháme si vylíčení různých podob zármutku k příležitosti jedné pozdější lásky a řekneme teď, že první druh zármutku je nekonečně méně krutý než druhý. Souvisí to s tím, že naše představa osoby, žijící stále v nás, je zkrášlena aureolou, kterou jí neváháme přiznat, je poznamenána ne-li častou vlídností naděje, pak aspoň klidem neustálého smutku. (Ostatně je hodno povšimnutí, že podoba osoby, která nám působí utrpení, zaujímá málo místa v komplikacích, jež zhoršují milostný zármutek, prodlužují jej a zabraňují jeho vyléčení, podobně jako je příčina některých chorob nepřiměřená horečkám, které vyvolává, a pomalému přechodu nemoci do rekonvalescence.) Jestliže je však představa milované osoby obvykle ozářena optimistickým chápáním, bývá tomu jinak u oněch zvláštních vzpomínek, zlých řečí, nepřátelského dopisu (dostal jsem takový jen jeden, byl od Gilberty); člověk by řekl, že ta osoba je sama přítomna v oněch již tak omezených zlomcích a dosáhla moci, jako zdaleka nemá v obvyklé představě, kterou si o její povaze vytváříme. Je to tím, že jsme o dopise nerozjímali jako o obraze milované bytosti v melancholickém klidu lítosti; četli jsme ho ve strašlivé úzkosti, jíž nás svíralo nečekané neštěstí. Tento druh útrap se vytváří jinak; přicházejí zvenčí a došly nám k srdci cestou nejkrutějšího soužení. Obraz své přítelkyně považujeme za dávný a věrohodný, ale ve skutečnosti jsme ho nejednou předělávali. Krutá vzpomínka, ta není současnicí onoho opravovaného obrazu, pochází z jiné doby, je jedním ze vzácných svědků hrozné minulosti. Avšak tato minulost i nadále existuje, vyjma v nás, protože se nám zlíbilo nahradit ji nějakým kouzelným zlatým věkem, rájem, kde se všichni smíří; proto jsou ty vzpomínky, ty dopisy připomínkou skutečnosti a měly by nás náhlou bolestí, již vzbuzují, upozorňovat, jak velmi jsme se od ní vzdálili v šílených nadějích svého každodenního očekávání. Neznamená to, že ta skutečnost musí zůstat vždy stejná, třebaže se to někdy stává. V našem životě se najde dost žen, s nimiž jsme se nesnažili znovu setkat a které na naše nijak chtěné mlčení docela přirozeně odpověděly také mlčením. Jenže u těchto žen, které jsme nemilovali, jsme nepočítali léta strávená daleko od nich, a uvažujeme-li o účinnosti odloučení, nepřihlížíme k tomuto příkladu, který by ji popíral, podobně jako lidé věřící v předtuchy nepřihlížejí k případům, kdy se u nich nesplnily.
Ale odloučení přece jen působit může. Touha a chuť znovu se s námi setkat se obnoví nakonec i v srdci, které nás zapírá. Žádá to jen čas. Ale naše nároky na čas nejsou méně přemrštěné než ty, které si klade srdce, aby se změnilo. Především je čas právě to, co nejtíž dáváme, neboť naše utrpení je kruté a máme naspěch, abychom se dočkali jeho konce. A toho času, který jiné srdce potřebuje, aby se změnilo, využije ke změně i naše srdce, takže až se cíl, k němuž jsme směřovali, stane dostupným, přestane pro nás být cílem. Ostatně sama myšlenka, že dostupný bude a že není štěstí, jehož bychom nakonec nedosáhli, až už pro nás štěstím nebude, ta myšlenka obsahuje část, ale jen část pravdy. Štěstí se dostaví, až k němu budeme lhostejní. Avšak právě tato lhostejnost nás učinila shovívavějšími a dovoluje nám mít retrospektivně za to, že nám bylo uloupeno v době, kdy by se nám bylo možná zdálo značně neúplné. Člověk nebývá ani příliš dobrým posuzovatelem, jde-li o něco, oč nedbá. Vlídnost bytosti, kterou již nemilujeme, připadá naší lhostejnosti přehnaná, ale snad by byla zdaleka nestačila naší lásce. Slyšíme něžná slova, návrh schůzky, a myslíme na požitek, který by nám byly přinesly, ne na všechna další slova, jež měla podle našich přání následovat a jejichž pronesení bychom byli svou dychtivostí možná zabránili. A tak není jisté, jestli štěstí, které přišlo příliš pozdě, když z něho člověk nemůže mít požitek, když už nemiluje, je tak docela totéž štěstí, jehož nedostatek kdysi tak těžce nesl. To by mohla posoudit jediná osoba: naše tehdejší já; to tu již není; a kdyby se vrátilo, jistě by to stačilo, aby štěstí zmizelo, ať totožné či ne.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 184-185)

PERSPEKTIVY

Vážení čtenáři,

oznamuji tu vznik nové kulturně společenské revue PERSPEKTIVY , v níž se pokusíme navázat na to nejlepší z tradic české kulturně-politické publicistiky.


V roce dvacátého výročí listopadové revoluce bude naší ambicí artikulovat témata sahající od umění a kultury přes společenskou reflexi, tradice české politiky a analýzy její současné podoby až k samotnému fenoménu identity české společnosti.

Tématickou stavbu PERSPEKTIV budou tvořit tři základní pilíře, jejichž nosnost a závažnost na poli reflexe zdejší společnosti považujeme za ústřední a proto budou obsahovou osou terénu, v němž se budeme pohybovat:


• Společnost a kultura

- česká společnost, její identita a její kultura v nejširším smyslu slova;
- kultura jako kultivace, jež (de)formuje jedince a společnost;
- kultura a její diskurs a moderní dějiny tohoto diskursu.


• Politično a pole politiky

- moderní česká politika, její tradice, dějiny, východiska, možnosti a limity;
- analýza a dějiny politiky zemí (středo)evropského areálu a jejich stranicko-politických soustav;
- politická teorie a politická filosofie euro-amerického civilizačního okruhu.


• Umění

- hudba, její populární, avantgardní či alternativní podoby v postmoderním čase;
- literatura jako pole idejí, ideálů, reflexí a možností aneb od literatury faktu k umění románu;
- divadlo jako sociální fenomén, který stojí a padá s člověkem aneb divadlo jako koncentrovaný výraz doby.


Budeme zkoumat odkud jdeme, kde se v současnosti nacházíme a kam toužíme směřovat. Chceme se tímto podílet na kultivaci mediálního a veřejného prostoru, který má v mnoha svých atributech doposud nevyzrálý charakter typický pro postkomunistický areál střední Evropy.

Věříme, že tento prostor reflexe současné společnosti a kultury s námi budou sdílet i další autoři a především co největší počet čtenářů.

Jedna miska je zatížena touhou neznelíbit se,nezdát se příliš pokorný bytosti,kterou milujeme; v druhé misce je utrpení (Hledání ztraceného času 8)

„Procházel jsem jedním z oněch shluků obtížných okolností, před jakými se obyčejně každý člověk několikrát v životě octne, a jimž nečelí pokaždé, tedy v každém věku, stejně, i když se nezměnila jeho povaha – povaha sama, vytvářející naše lásky a skoro i ženy, které milujeme, ba snad také jejich chyby. V takových chvílích je náš život rozštěpen a jakoby rozdělen na vahách do dvou protilehlých misek, v nichž je celý obsažen. Jedna miska je zatížena naší touhou neznelíbit se a nezdát se příliš pokorný bytosti, kterou milujeme, aniž se nám daří jí rozumět, kterou však necháváme trochu stranou, poněvadž to máme za účelnější, aby se nepovažovala za nepostradatelnou, což by ji od nás odvrátilo; v druhé misce je utrpení – nikoli místně omezené ani částečné –, které nemůže být uklidněno jinak, než když se vzdáme úmyslu zalíbit se jí a úmyslu přesvědčit ji, že se bez ní můžeme obejít, a když k ní půjdeme. Ať někdo odebere z misky, na níž je hrdost, částečku vůle, kterou ze slabosti nechal věkem opotřebovat, ať přidá na misku, kde je zármutek, získané tělesné utrpení, jemuž dovolil, aby se zhoršilo, a místo odvážného řešení, které by převažovalo ve dvaceti letech, nás v padesáti poníží druhé, bez dostatečné protiváhy příliš ztěžklé. Tím spíš, že situace se opakují, ale zároveň mění, a je tedy možné, že člověk uprostřed nebo ke konci života prokáže sám sobě ochotně zhoubnou službu tím, že zkomplikuje lásku podílem zvyku, jaký mladiství věk nezná, neboť ho zdržuje příliš mnoho jiných úkolů a je tedy méně volný.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 146-147)

Proč nejsem antikomunistou

"Karel Čapek odpověděl kdysi na otázku „Proč nejsem komunistou?“ jednoduše: „Protože jsem na straně chudých!“ Chudoba není v jeho očích kategorií ideologickou, ale existenciální, je kusem našeho údělu. „Převraťte společnost čímkoli navrch – chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní.“ Jedinečná síla evropské literatury je v tom, že těm na dně vrací hlas.
Na otázku „Proč nejsem antikomunistou?“ odpovím také jednoduše: „Protože jsem na straně bohatých!“ A bohatství, které mám na mysli, není ideologickou kategorií. Míním tím slovem třeba obrazy Leonarda da Vinciho, teorii relativity, architekturu našich měst, literaturu, univerzity, ústavy a výnosy ústavních soudů, tvořivou svobodu periférií, komunikační hojnost a sdílení zkušeností. Toto bohatství nemůžeme vlastnit, jen se podílet na jeho smyslu.
Jsem liberál, protože jsem přesvědčen, že tyto statky nelze vytvořit bez svobodného trhu, a tedy bez nerovnosti mezi lidmi, bez efektivní vlády, a tedy bez vlády menšiny nad většinou, bez boje o reprezentativnost moci, a tedy bez (často i násilných) protestů proti vládě, bez bezvýchodného bloudění některých, a tedy bez extremismů.
Jen v těchto rozporných poměrech může vznikat bohatství, které nelze spoutat vlastnickými vztahy a dát k dispozici jen privilegovaným třídám. Jsou to „civilizační statky“, soubory idejí a zkušeností, které platí jako „všeobecně lidské z podstaty věci, a nikoli z vůle a dekretu určitých lidí“, jak napsal Jan Patočka. Jedinečná role civilizačních statků je v tom, že v nich nacházíme argumenty k prolomení univerz, které platí jen na základě mocenských dekretů a sociálních sankcí, ne z podstaty věci.
Civilizační statky vznikají jako odpovědi na skandální otázky, které se náhle vynořují ve společnosti. Ti, kdo je položili, jsou z ní někdy vyhnáni, často pak sami nacházejí na své otázky jen špatné odpovědi. Dvě třetiny současné demokracie například jsou odpověďmi na otázky, které nám položil Marx.
Jsou to lepší odpovědi než ty, které navrhoval on sám, ale našli jsme je jen díky skandálním otázkám, které se díky jeho převratnému dílu nedaly obejít.
Antikomunismus, jako každý fundamentalismus, odtrhuje naše odpovědi od otázek, díky kterým jsme je našli. A tak se i správné odpovědi stanou dogmatickou ideologií.
Proto nejsem antikomunistou.

Hrdina Kunderova románu Žert Ludvík Jahn byl vyloučen ze strany, protože napsal v záchvatu žárlivosti na pohlednici pro svou dívku tato slova: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Připomeňme si scénu jeho vyloučení: v aula magna Fakulty přírodních věd je stranická schůze, za předsednickým stolem Pavel Zemánek, zlatovlasý mladík, manažer kýče, patetické nevěcnosti, která v českých dějinách hrála často klíčovou roli. Ohlašuje projednání „případu soudruha Jahna“: „Přečtu vám dopisy dvou komunistů“ – řekne, prohrábne si dlouhé zvlněné vlasy a začne předčítat známé a slavné věty z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, o smrti, které trvalo dlouho, než přišla, o životě, pro jehož krásu šel do pole, o zrádci, který obětoval kamarády, aby zachránil svou kůži, o lásce a cti. Zemánek čte dlouho, Fučíkův portrét visí na stěně auly. Pak přečte tři krátké, směšné, hrozné věty Jahnovy pohlednice.
Tento postup je známá rétorická technika, které říkáme „polarizace“. Staví posluchače před nutnost zvolit si jednu ze dvou zdánlivě rovnocenných alternativ, ve skutečnosti ale volbou jedné z nich se vyloučí ze skupiny lidí, která ho před tu volbu postavila. Jak dosvědčují záznamy jeho hovorů, prezident Nixon tvrdil, že „na kobercové bombardování severního Vietnamu je třeba být hrdý, kdo je proti, je zrádce“. Tak funguje rétorika polarizace: Kdo chce zůstat Američanem, musí si zvolit jen jednu ze dvou možností.
Na schůzi řízené Zemánkem Ludvík Jahn neměl žádnou šanci, manažer patetické nevěcnosti věděl dobře, jak postavit svou oběť do situace, v níž nemůže obstát. Věcně pohlednice patřila do kontextu „mladické žárlivosti“, který je zcela jiným příběhem než Fučíkova slavná reportáž; na zcela nevěcnou otázku Zemánka, co by asi o jeho pohlednici řekli „ti soudruzi, kteří byli mučeni gestapem a nepřežili“, Ludvik Jahn odpovídá správně: „Ti stáli na prahu života a smrti, nebyli malicherní, možná by se té pohlednici zasmáli.“ Dívat se smrti do očí je opravdová zkušenost, ta dělá člověka skeptickým, před pohledem takových lidí by Zemánkova rétorika neobstála. Ludvík Jahn musel být vyloučen.
V dokumentu o procesu s Miladou Horákovou, který nedávno vysílala ČT, je rétorika polarizace vyhrocena do grotesknosti. Prokurátorka Polednová má slovo: „Zatímco textilačka Herajtová z Kotony v Berouně zvyšovala svůj výkon na automatických stavech… Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky,“ říká a nikdo se jí nemůže zeptat, co má Herajtová z Kotony společného s věcí, o niž u soudu jde. Každý názor a postoj proměňuje rétorika polarizace v přípravu války proti vlasti. I Milada Horáková ve své tragické závěrečné řeči připouští, že její největší vinou je, že si neuvědomila, že její cíle jsou uskutečnitelné jen válkou, což jako matka i Češka odmítá.
Když rétorika polarizace ovládne společnost, každý člověk je nucen interpretovat svůj život jako volbu mezi „antitezemi“ – mezi mírem nebo válkou, pracující třídou nebo vykořisťovateli, zrádci nebo budovateli vlasti, mezi Ruskem nebo USA, mezi svobodou nebo totalitou, mezi trhem nebo socialismem. Kdo si zvolí špatnou možnost, je odsouzen k smrti nebo k neviditelnosti, podle toho, jaká dějinná hodina právě bije.
Rétorika polarizace nastoluje situaci, v níž určitá skupina lidí ztrácí nárok na porozumění, jejich zkušenosti nesmějí nic znamenat v jazyce druhé skupiny. Co je mezi tezí a antitezí, ocitá se ve tmě, lidé se bojí o tom mluvit.
Po roce 1989 je rétorika polarizace archaická, její vláda nad veřejným prostorem vytlačuje ze hry porozumění možnostem, které konec bipolárního světa otevřel.
Nietzsche někde napsal: „V přikázání miluj bližního svého je vždy také mlčky přítomen někdo vzdálený, kdo je z lásky vyloučen – já miluji toho vzdáleného.“ Málo stačí k tomu, abychom se stali tím vzdáleným – nemoc, stáří, vlastnosti, které nás dělají neúspěšnými ve společnosti, v níž úspěch je povinností. O těch vzdálených v přikázání milovat bližního svého mluví Solženicyn ve své slavné nobelovské řeči: ve století extrémů jen umění činí jejich bolest bolestí naší, nutí nás rozumět i jejich zkušenosti. Rétorika polarizace je opakem umění; je to nejkrutější technika, jak učinit z některých lidí ty vzdálené, jak jim vzít právo na porozumění, jak je zahnat do nesrozumitelného kouta společnosti, kam jsou vykazováni zrádci a lidé nepřizpůsobiví. Jejich bolest nesmí nic znamenat v jazyce nás, lidí normálních! Připomeňme si třeba Procházkův Kočár do Vídně. Smíme rozumět bolesti našich poražených nepřátel?
Šedesátá léta byla především dobou obnovení řeči. Zkušenosti celých tříd, lidských skupin, generací byly vysekávány z ledu polarizace, pod nímž přežívaly. Osvobozující dílo Bohumila Hrabala, kritika dřevěného jazyka reálného socialismu Václava Havla, mladá básnická generace, divadla malých forem, to vše byly cesty, které vedly ven z „ptydepe“, z jazyka, v němž bolest našich vzdálených (třídních nepřátel!) nesměla nic znamenat.
Devadesátá léta vypadala ve své první polovině jako definitivní emancipace společnosti od rétoriky polarizace. Veřejný prostor se naplnil svědectvím o zkušenosti našich vzdálených, jejich historické kontexty se vyjasňovaly. Věřil jsem, že lehkonohá postmoderní racionalita rychle osvobodí naši řeč z mrazicích zařízení metafyziky bipolárního světa – a všechny zkušenosti se dostanou ke slovu. Pak se ale začalo vracet na scénu to, co se zdálo navždy poraženo.
Mám na mysli dřevěný jazyk polarizující rétoriky – kdo nechce do NATO, je velezrádce, hrozí nám zelená totalita, privatizace vše vyřeší, všechno špatné na současnosti je jen dědictvím komunistické minulosti. Prokletím české společnosti je neustálé „obrozování“. Po roce 1918 se rituálně zabíjelo „Rakousko v nás“, po roce 1939 „mýtus Masarykovy republiky“, po roce 1945 se zase zabíjel „měšťák v nás“, v roce 1968 přišlo „obrozování socialismu“ a nakonec „obrození demokratické“. Nositeli těch různých „obrození“ jsou vždy intelektuální elity, které proto vyžadují privilegované postavení v národě. Věčná potřeba obrození se dnes vtělila do slova „antikomunismus“, jeho nositelé vyžadují pro sebe status bojovníků za obrození národa po komunistické devastaci. Co byli v devatenáctém století Němci, jsou dnes komunisté, musíme se emancipovat od jejich nadvlády v nás.
Může se do naší kultury vrátit rétorika polarizace, kterou generace modrých košil v padesátých letech nastolila pod hlavičkou „socialistické kultury“? Už se vrací, řekl bych. „Jaké pro nás přijatelné ideje a myšlenky vyzařuje například Čína či Rusko? Téměř žádné.“ – čteme v MfD. Opravdu? Není ruská kultura naopak jedním z velkých pramenů evropských civilizačních statků? A nevyzařuje současná čínská kultura poučnou úzkost z nesmyslnosti průmyslové civilizace? Milada Horáková byla statečná československá demokratka, svou vinu na její vraždě nemohou čeští komunisté nijak relativizovat. Ale proč nepřipomenout, že Ethel Rosenbergová, matka dvou dětí, byla v USA odsouzena k smrti v procesu, který charakterizovala stejná rétorika polarizace; uveřejněné doklady o spolupráci jejího manžela se sovětskou rozvědkou se o ní téměř nezmiňují. A závěrečná řeč amerického prokurátora se ve své patetické nevěcnosti podobá projevu prokurátora Urválka. Připomínám to jen proto, že neocons, podporující prezidenta Bushe, rétoriku polarizace znovu postavili do středu amerického veřejného prostoru a dosáhli dočasně svého cíle – mobilizace společnosti na úkor porozumění.
Jak ukazuje Ondřej Slačálek v Britských listech, rétorika polarizace postavená na antikomunismu se stala vládnoucím diskurzem v českém veřejném prostoru někdy kolem roku 2003. Platí o něm to, co Vladimír Macura v knize Znamení zrodu píše o českém národním obrození: je to budování vlastního světa jinde již archaickými prostředky.
Jak funguje rétorika polarizace založená na figuře „antikomunismu“?
Především opevňuje status quo proti antagonistické kritice. Mnoho lidí (dokonce i pravicových novinářů) vidí současnou korupci, nové zdroje strachu a ponížení, nové, účinnější formy manipulace veřejného mínění, nebezpečnou moc oligarchií vynesených k moci post -komunistickými privatizacemi. „Málo z nás si myslelo, že se dveře otevřou tak rychle všem těm mafiánům… z nichž se dnes stali milionáři a miliardáři,“ řekl nedávno Václav Havel. Pod otevřený dopis předsedům politických stran, v němž se tvrdí, že „naše společnost je v roce dvacátého výročí demokratických změn v hluboké krizi, nejen ekonomické, ale morální…“ – se podepsalo mnoho významných umělců – například Jan Svěrák, Olga Sommerová nebo Ludvík Vaculík. Ano, mnoho lidí má pocit, že česká (a nejen česká) demokracie nestojí na univerzálně platných hodnotách, ale na obraně zájmů vítězů privatizace. Rétorika polarizace ale vnucuje kritice poměrů tuto závaznou formu: naše nedostatky nejsou problémem systému, ale důsledkem morálního deficitu jednotlivců. Potřebujeme více etiky! Etika tu není než oportunismem, starou teorií o možnosti „změny zevnitř“, změny, která není antagonistická vůči systému, jen vylepšuje „něco uvnitř něho“. Každou kritiku zvnějšku rétorika polarizace likviduje jako „politickou hrozbu návratu před rok 1989“; naopak morální kritika poměrů je kritika nepolitická, proto legitimní.
Redukce všech nedostatků systému na otázky svědomí a morálky jednotlivců je typický katolický trik: církev se smířila ve 20. století s fašismem, nacismem, frankismem, salazarismem a všemi možnými tyraniemi v Latinské Americe, ale ve všech těchto tyraniích hlásala „potřebu etiky“.
Ke slovu „morálka“ ještě malou poznámku. V polarizovaném veřejném prostoru má ještě jednu funkci – je to soubor vlastností, které mají byt vtlučeny do každého jednotlivce, aby byl ochoten řešit bez reptáni problémy, které mu systém způsobuje – třeba nevýhodné pracovní smlouvy, důsledky finanční krize, úpadku sociálního státu, zamoření životního prostředí atd. Protestovat proti společnosti je nemorální, člověk morální si nestěžuje, nehledá viníka mimo sebe, ale řeší své problémy sám za sebe!
Morálka je tu jen jiné slovo pro sebezotročení jednotlivce.
Jinou důležitou funkcí rétoriky polarizace je výklad komunismu jen jako „špatné minulosti“, od níž je třeba se osvobodit. Vláda KSČ byla zločinná od okamžiku, kdy potlačila dělbu moci. Každá moc bez protimoci se stane jedem, který ochromuje celou společnost. Lidé na všech stupních společnosti se začnou bát toho, co by přišlo, kdyby svůj kousek moci ztratili, a dopouštějí se proto čehokoli, aby si ji udrželi. To ale nic nemění na tom, že komunistické ideály byly důležitým civilizačním statkem ve dvacátém století, že se míchaly s ideály liberálními, demokratickými i křesťanskými – emancipace proletariátu a žen, rovnost sociální, vzdělání přístupné všem, boj za osvobození ujařmených národů atd.
„Češi jsou nejvíc ateistickým národem v Evropě,“ slyšíme často. Máme se snad za to stydět? Je ateismus jen „důsledkem komunistické devastace duší“, nebo je naopak pokrokem? Je nutně normální věřit v křesťanský výklad světa? Nebylo snad osvobození od „božího bludu“, od náboženství jako odcizení, jednou z velkých aspirací osvícenství právě vedle emancipace ras, tříd a třeba žen? Ze všech stran sponzorovaná potřeba náboženství svědčí o totální neschopnosti globálního kapitalismu dát nějakou uvěřitelnou odpověď na jednoduchou otázku: Má život smysl, když dojdou prachy? Systém potřebuje odpovědi bez otázek a náboženství tuto funkci dobře plní.
Podle Václava Havla je důsledkem českého ateismu to, že „neexistuje pocit, že je tu jakékoli morální zakotvení“. Náboženství ale není žádné „morální zakotvení“, zachránila snad katolická církev Itálii před rasovými zákony z roku 1938? Exkomunikovala snad fašisty? A není například rozsáhlá korupce odhalená v Itálii akcí Čisté ruce přesvědčujícím důkazem toho, že mocná katolická církev žádné morální zakotvení italské společnosti nezajišťuje?
Náboženství je nedostatek odvahy přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je konečnost, dějinnost, nejisté poznání skutečnosti, zranitelnost. Náboženství nabízí únik z této „prekérní“ situace skokem do zásvětí. Emancipace od náboženství znamená hledat odpověď na otázku, „zda má život smysl, když došly prachy“, bez zjednodušujícího skoku z nespravedlivého vezdejšího „zde a nyní“ do spravedlivého a věčného „tam a potom“. Komunismus ale emancipaci od náboženství nepřinesl, naopak sám se stal groteskním náboženstvím, založeným na kultu práce, světlých zítřků, velkého Stalina...
Etické jednání začíná až tam, kde člověk přijímá bez nostalgie po „pravém onom světě“ konečnost a dějinnost světa tohoto. Církev nemá s etikou nic společného. Celé to uměle pěstované „retribuční imaginárno“, obrovský účetnický aparát odměn a trestů, který církev spravuje, generoval sobecké individuum, které hledá odplatu na onom světě, a naplňuje tak základní imperativ konzumní společnosti – Hledej co největší zisk! Křesťanské individuum nezastupuje vznešený morální ideál proti materialistickým spotřebitelským masám, idea odplaty sama je materialistická, je jen jakousi splátkou dluhu. Církve mají blíže k vymahačům dluhů než k etice.
Co je etika? Slavoj Žižek v rozhovoru s Milanem Hauserem cituje vyprávění Jorge Sempruna o holocaustu: „Jednou viděl vlak se sto osmdesáti Židy, a protože to bylo v zimě, všichni zmrzli. Když vězni umírali… doprostřed dali děti… přežilo jich sedmnáct… Němečtí dozorci je vyvlekli ven a postříleli, zůstaly jen dvě. Hošík asi šestiletý, druhý čtyřletý. Aby se dozorci pobavili, pustili na ně psy… chlapci začali utíkat a psi za nimi. Menší hoch upadl. Druhý se k němu vrátil a chytil ho za ruku. A v tu chvíli je dostihli psi a zabili.“
Etika není nějaký seznam pravidel. Je to exemplární jednání některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin lidských společenství.
Jádrem etiky jsou věčná exempla.
Třetím trikem rétoriky polarizace je interpretace moderních dějin jako boje demokracie proti totalitarismu. Na jedné straně nacismus a komunismus jako „bezprecedentní, jedinečné zlo“ v dějinách průmyslové (křesťanské) civilizace, na straně druhé budovatelé liberální demokracie a právního státu. Laboratoří totalitarismu byl ale kolonialismus, třeba válka proti indiánským národům, o níž Hitler mluvil jako o svém vzoru. Prezident Theodor Roosevelt vyháněl z americké společnosti jako „nejhorší zločince ty sentimentální lidumily, kteří se dojímají nad osudem indiánů“. Není tato řeč (a mnoho podobných) modelem totalitarismu?
Komunismus, především sovětský a čínský, je kolonizací vlastního národa oligarchií revolucionářů, kteří se považují za nositele vyšší civilizace, proto berou na sebe „břemeno bílého muže“ a civilizují barbary. Despotické způsoby převýchovy barbarů – koncentrační tábory, pochody smrti, organizované hladomory – přebrali od svých britských, francouzských a třeba belgických vzorů.
Totalitarismus, bezohledná aplikace koloniálních metod na vlastní národ, by nebyl možný bez zlomu první světové války, bez totální mobilizace za vítězství „vyšší civilizace“; a také bez redukce kultury na válečnou propagandu, před níž tak naléhavě varoval Evropu Karl Kraus v Posledních dnech lidstva.
Civilizační statky jsou největším bohatstvím Západu, jsou hybnou silou osvícenství, zdravým jádrem nemocného slova „pokrok“. Jsou to soubory idejí, na které se odvoláváme, když se snažíme prolomit univerza, jejichž platnost je zaručena sociální sankcí, tedy zvykem, nebo mocenskými dekrety – ne z podstaty věci, řekli jsme. Co jiného je pokrok než vítězství idejí, které platí „z podstaty věci“, nad ideologiemi, které platí jen na základě mocenských dekretů? Četl jsem v nějakých českých novinách, že „se prý ruští vyzvědači snaží ovlivnit veřejné mínění a vyvolat odpor proti vybudování americké radarové základny v Brdech“ a že „prý existuje důvodné podezření, že občanskou iniciativu Ne základnám podporují ruské tajné služby“. Rétorika polarizace vede vždy a všude k návratu kultury podezírání a strachu. Fašizuje společnost.
Proto nejsem antikomunistou."

(Bělohradský, Václav: Právo; 18.7.2009)

Ďábel

„Tento spis je jak tunel: pevně vyzděný, ale nemůžu strhnout lešení a odejít, ani když mě to v něm už nebaví, dokud nezasadím vrcholový klenák, aby mě to nezavalilo. A to odkládám deset roků: nevěděl jsem, jak ho napsat. Žádný názor z těch, co jsem na tu událost měl, a na sebe, mi nevydržel. V čem má být „poselství“ příběhu? Nacházel jsem omluvné výklady nebo naopak sebekritické, ale po čase zněly falešně. Dobře, že jsem počkal, ale teď už dalších deset roků času asi nemám. Tak mi konečně zbývá nejstručnější zhodnocení, protože nejpravdivější: jsem, kdo jsem, bez výkladu. Teprv nedávno jsem si uvědomil, že tu nejtěžší událost svého tehdejšího života mám brát jako dar a zkoušku štěstí: vydržel jsem je. Hrůza pomyslet, jak zlé by to se mnou bylo, kdybych byl povolil a své hříchy odevzdal nesprávnému ďáblu.
Moji nepřátelé se projevili až za půldruhého roku potom, co mi vzali fotografie a filmy. Na podzim roku 1976 předvolali mě do Bartolomějské a nabídli mi napřed kávu. Když jsem nevzal, tak mi dva muži, jeden z nich byl Matura Martinovský, řekli, že se mnou konečně udělají pořádek. Mají pro mě slušný návrh. Když ho nepřijmu, uvidím! A nabídli mi cestovní pas: že můžu odjet sám nebo s celou rodinou. To jsem nikdy nemohl udělat, odmítl jsem a oni přešli k dalšímu bodu: sám ať si píšu, co chci, ale mám nechat organizování literatury pro jiné autory. To už přijatelné bylo, pod neznámou velikou pohrůžkou, ale hned jsem si řekl, že bych jim tak dal znamení, že mě můžou tlačit dál, a kam až? Řekl jsem se strachem zase ne, a tu se jakoby zaradovali: jako by se na tento okamžik těšili. Hned otevřeli složku krásných fotografií ze hřbitova: měli v ní nejen ty moje, oni si tam zajeli a zfotografovali hroby, nápisy na nich, celé okolí. Dají mé fotografie prý majitelům hrobů, ti mě budou určitě žalovat pro hanobení, a celý národ se dozví, kdo ve skutečnosti jsem.
Přejela mě hrůza, i vina… ale jiná, než o které mluví oni, a já teď nesmím jejich výklad mé osoby vůbec připustit. Kdo opadu jsem? Vážná otázka, ale teď není čas. Vždycky jsem ovšem věděl, kdo jsem a jaký, a promíjel si to. Ale krom toho existuje můj obraz, jaký o mně mají jiní lidé, mnoho lidí! Pravda je, že já jsem se do žádného obrazu nestavěl, ten vycházel sám z mého jednání, jako mé jednání vycházelo z mé potřeby. Co mám teď zachraňovat: sebe jako člověka, či svůj obraz bojovníka proti režimu? Tu vešel do místnosti třetí muž, který zřejmě už nevydržel pasivně nás vedle jen poslouchat. Byl to jejich náčelník. Řekl, že oni se mnou definitivně skoncují. Ale ne tak, abych byl obětí násilí a národní hrdina: budu velice mizerný člověk. Dají výběr fotografií otisknout třeba ve Švédsku, postarají se. Aby se to dostalo sem, bude to, jako kdybych ty obrázky tam poslal sám, a lidé si to budou podávat!
Uvědomoval jsem si i klasickou stavbu této situace. Vždyť já jsem konečně opravdu v nebezpečí. To je opravdu něčeho konec. Tady se lidé lámou. Ale oč lepší na tom byli hrdinové, když stáli před popravou pro myšlenky, a já tu pro fotografie s nahou ženou. Ty nesmysly! Smyslné radosti. Porušování manželství! A co chlapci! Padnu za něco, co se ani nedá široce hájit, za hřích.
Snad myšlenka na hřích mi pomohla: ať jdu tedy do pekla! Ale do svého. Pravil jsem asi toto: „Vy dělejte, co je ve vaší povaze. Ustupovat estébákům je horší než ty moje fotky. Když je uveřejníte, svině budete vy, protože já umím líp psát.“ Kdoví, co ti muži opravdu čekali, ale toto nejspíš ne. Ještě nějakou dobu mluvili a já jsem dlouho věděl co, dnes už to nevím. Ani jsem tehdy nedokázal si to zapsat, jak mě to srazilo z písmácké pózy dolů. Jenom jsem ucítil, jak se mi ulevilo: nechám svůj osud Bohu. Poprvé jsem se mu takto podrobil.
Ještě když mě vyváděl z budovy, Martinovský opakoval výhrůžky a návrhy. Nabízel mi své číslo, můžu kdykoliv zavolat, až si to rozmyslím. Nic! Chvěl jsem se povzbudivým rozčilením: já si přece nezkazím, co jsem právě získal! Letěl jsem ulicí jak vysvobozený. A co mám zkusit, rozhoduju si sám. Doma jsem neřekl nic, nevěděl jsem jak. Ani nikomu jinému. Ale napsal jsem o tom fejeton, který asi nebyl úplně pochopen: „Nastal podzim“, 20. října 1976. Vlastně jsem ho psal víc pro ně, estébáky, aby viděli, že se tohoto tématu míním ujmout po svém. Nic k sebevraždě. Hlavně jsem si, jako tak často při psaní, musel svou situaci důkladně formulovat. Ze své úvahy jsem vycházel dobře: protože jsem vzal své ztráty na vědomí. Ale ztráty dalších lidí, mé rodiny, o tom jsem se neuměl rozhodnout, tam byl ten trest.
Byla to jistě situace, kdy se lidé upisují ďáblu nebo dokonce odcházejí ze života. Já byl víc zvědav, co teď oni se svou situací. Jak ubíhaly týdny a měsíce, děkoval jsem svému ďáblu, že mi ve své chvilce přiskočil na pomoc: já se přeci nenechám mravně polepšovat od sviní estébáků! Jevilo se mi čím dál správnějším, že měl-li jsem zachránit svou čest před nimi, musel jsem se postavit i za své hříchy. A dodnes se divím, že mi to tak ihned a instinktivně napadlo. Ze strachu o čest prodat hříchy, to znamená ztratit duši, a čest stejně nezachránit. Jenom se do smrti vydat očekávaným mukám.
Už to vypadalo, že budou mít pravdu moji dva kamarádi, kteří mínili, že když vydržím vydírání, nebudou moci nic. Jestliže fotky otisknou, nikdo jim to neuvěří…! Jaký omyl. Bylo to při Chartě 77, kdy po mě chtěli nějaké informace nebo aspoň abych se od ostatních pachatelů odtáhl. Což se zas nedalo. Po týdenním vyslýchání naráz přestali, a za pár dní otiskli obrázky ze hřbitova v týdeníku Ahoj. Krom toho je vysílali v televizi. A s použitím mizery jménem Svěrčina, ředitele ČTK, vyrobili sadu obrázků, kterou rozeslali mým přátelům, hlavně dámám, lidem známým i neznámým. Ti je jistě pořád mají. Když jsem potom chodil a potkával lidi, někteří se odhodlali vyslovit mi svou účast jako oběti tak zřejmého podvodu a podvrhů, říkal jsem jim: Nene, ty fotografie jsou pravé. A myslel jsem si: už se s tím musíte nějak vyrovnat, přátelé. Jenom Pavel Landovský to uměl otočit, jako když se podíváte dalekohledem obráceně: „Víš, člověče, co bys musel dát v Americe za takovou reklamu?“
Někteří z přátel a ctitelů mi ty fotky odevzdali: Pavel Kohout, básnířka Věra Jirousová a záhadná žena Daňa Horáková. Ta však měla přání, abych jí věnoval a podepsal fotografii, která se jí nejvíc líbila: byla to fotografie jakéhosi chlapa, jak leží nahý a nad hlavou drží vztyčenou šavli.“

(Z rukopisu „Stará postel“, 1998.)

(Vaculík, Ludvík: Tisíce slov, s. 271-273)