Senátní volby v Brně: předběžná prognóza

Jakkoli se mezi brněnskými intelektuály mnozí těší, že se příští brněnskou senátorkou stane sympatická bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová, už její postup do druhého kola by byl překvapením. Volby tu mají jinou jasnou favoritku. 

Horká fáze kampaně letošních senátních voleb je sice před námi, přesto lze již nyní říci, že se v několika obvodech na podzim uskuteční pro politického pozorovatele mimořádně zajímavé děje. Otázek, na které nám senátní volby alespoň naznačí odpověď, je několik.

Využije opoziční ČSSD kulminující se neoblíbenost vládních stran k posílení svého senátního klubu? Jak dopadnou volby v tradičně pravicových obvodech mezi ODS a TOP 09? Jak se všeobecné znechucení politickým establishmentem projeví v podpoře nezávislých kandidátů? Co volby naznačí o politické práci lidovců a zelených, kteří budou v příštích sněmovních volbách usilovat o návrat do Poslanecké sněmovny? Promluví do konečných výsledků senátních voleb nově se formující subjekty, například Babišovo ANO 2011?

Detailní prognózu mapující všech sedmadvacet odvodů, ve kterých se letošní volby do Senátu uskuteční, zveřejníme v Deníku Referendum později. Nyní chceme předběžně poukázat na obvod číslo 59 – Brno-město, jehož voliči se budou letos rozhodovat mezi neobyčejně kvalitními kandidáty. Navíc ačkoli byl doposud devětapadesátý senátní obvod baštou pravice, podzimní volby mohou tento trend zvrátit, neboť se v jeho výsledcích vždy zrcadlily celostátní děje.

Od Salzmanna po Svobodu
V prvních novodobých senátních volbách v roce 1996 tu ve druhém kole zvítězil pražský bankéř Richard Salzmann z ODS, když pro něj hlasovalo 58,32 procent voličů. Ve druhém kole tehdy porazil historika a disidenta Jaroslava Mezníka z ČSSD o 5207 hlasů. Fascinace klausovskou pravicí tehdy dostupovala vrcholu.

Uprostřed volebního období vlády sociálních demokratů v čase tak zvané opoziční smlouvy v roce 2000 se v Brně opět potvrdil celostátní trend: zvítězil Milan Šimonovský z KDU-ČSL na kandidátce Čtyřkoalice. Šimonovský obdržel ve druhém kole 65,01 procent hlasů a druhou Jarmilu Horovou z ODS porazil o 5301 hlasů.

Poslední volby, které se v devětapadesátém obvodě konaly na podzim roku 2006, vyhrál opět kandidát pravice. Tentokrát to byl Richard Svoboda z ODS, který bude svůj mandát letos obhajovat. V prvním kole bylo tehdy odevzdáno 32 004 platných hlasů, ve druhém pak pouhých 17 938. K postupu do druhého kola přitom stačilo pouhých 5821 hlasů. Tehdy třetímu Mojmíru Vlašínovi ze Strany zelených k postupu do druhého kola scházelo 481 hlasů. I do těchto voleb se tak promítly celostátní trendy.

Kandidát lidovců, kteří obvod do té doby drželi, prohrál i s komunistou. Zdůvodnit to lze mimo jiné mimořádně napjatou situací po sněmovních volbách v roce 2006, které skončily patem. Zatímco média donekonečna očerňovala lídra sociálních demokratů Jiřího Paroubka a tlačila pravicové politiky k vyřešení povolební situace, tehdejší předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek započal jednání o menšinové vládě ČSSD a KDU-ČSL s tichou podporou komunistů. A to navzdory předvolebním slibům, dle kterých Kalousek kategoricky vylučoval spoluúčast lidovců na vládě společně s komunisty.

Výsledek posledních senátních voleb v roce 2006 současně potvrdil pravidlo, které lze zobecnit na celou republiku. Dvoukolová volba takřka vždy nevyhovuje kandidátům ODS. Tato na pravici ještě stále dominantní strana disponuje tradičně vysokým počtem skalních voličů, tak zvaným pevným jádrem příznivců. Charakteristické pro občanské demokraty je zároveň to, že její kandidáti nejsou s to ve druhém kole voleb oslovit vlažné či váhavé voliče. Potvrzují to i sociologická šetření. Voliči jen výjimečně uvádějí ODS jako stranu, kterou by preferovali jako druhou v pořadí.

V praxi to znamená, že kandidáti občanských demokratů, kteří postoupí do druhého kola, dokážou přesvědčit k tomu, aby je volili, jen minimum voličů ostatních stran. V tom se podobají KSČM: pro druhé kolo platí, že se voliči ostatních stran spojují proti ODS, a to prakticky kdykoli. Zatímco Richard Svoboda z ODS ve druhém kole v absolutních číslech oproti prvnímu nejenže neposílil, nýbrž dokonce ztratil, a to 1420 hlasů, Jiřího Václavka z ČSSD ve druhém kole volilo oproti prvnímu o 1456 voličů více. V roce 2006 to nicméně nemohlo stačit a senátorem se stal Richard Svoboda.

Obhajující senátor a další kandidáti pravice
Richard Svoboda z ODS, který je posledním občanským demokratem zastávajícím funkci brněnského primátora (2004 až 2006) se dle svých slov k obhajobě mandátu rozhodl poté, co nebyl zvolen lídrem kandidátky ODS do krajských voleb. To nevypovídá o zvláště silné motivaci ke kandidatuře.

V březnu pro MF Dnes řekl, že by v případě svého znovuzvolení do Senátu rád navázal na to, co již dokázal. „Mnou podporovaná novela zákona například odpustila podnikatelům televizní poplatky za vícero mobilních přijímačů. A právě oblasti médií, vzdělávání a kultuře bych se chtěl i nadále věnovat,“ vysvětlil Svoboda.

Svoboda se bude muset vypořádat s okolnostmi, které jsou s rokem 2006 nesrovnatelné. Už jen to, že ODS není zdaleka jedinou relevantní silou na pravici, mluví v jeho neprospěch. V roce 2006 neexistovala TOP 09. Nemalý segment pravicově orientovaných lidí vhodí do volební urny navíc hlas pro Daniela Rychnovského z KDU-ČSL.

Richard Svoboda před šesti lety kandidoval s bonusem funkce primátora, ten už ale odnesl čas. Jako senátor se ani v Brně, ani v celostátní politice nijak výrazně neprojevoval. Připočteme-li k tomu fakt, že výchozí pozici pravicových kandidátů bude všeobecně problematizovat více než šestiletá vláda pravice v čele s ODS, zdá se obhajoba jeho mandátu mimořádně obtížná.

Bylo by ostatně s podivem, pokud by kandidáti opozičních stran neprofitovali z vládou diskreditované politiky všech pravicových subjektů. Mnozí tradičně pravicoví voliči se tak mohou uchýlit k volbě Daniela Rychnovského z KDU-ČSL, který se navíc bude moci spolehnout na pevné jádro konzervativních voličů na jihu Moravy. Dlouholetému brněnskému zastupiteli může hrát navíc do karet souběh prvního kola senátních voleb s volbami krajskými.

Není totiž bez zajímavosti podívat se blíže na výsledky posledních krajských voleb v Jihomoravském kraji, neboť KDU-ČSL tu v roce 2008 skončila druhá za suverénními sociálními demokraty. Lidovce tehdy volilo 90 254 voličů, což pro ně při jednačtyřicetiprocentní volební účasti znamenalo zisk 23,89 procent hlasů.

Za lidovci tak v roce 2008 skončili na jižní Moravě i občanští demokraté, a to s velkým odstupem, když obdrželi pouhých 15,88 procent hlasů. Mimochodem podíváme-li se na výsledek lidovců v těchto krajských volbách v obvodě Brno-město, zjistíme, že je volilo 29 663 lidí, což znamenalo zisk 23,08 procent hlasů.

Když se konaly senátní volby společně s krajskými v tomto volebním obvodě naposledy, kandidát lidovců Milan Šimonovský se stal senátorem. A v posledních senátních volbách, které se v Brně konaly před dvěma lety, zvítězil také lidovec: bývalý hejtman Juránek porazil ve druhém kole kandidáta ČSSD, Václava Božka.

Samozřejmě je třeba vzít v potaz, že KDU-ČSL prošla za poslední čtyři roky vzhledem ke své historii nezvykle turbulentním obdobím. Ještě v roce 2008 byla vládní stranou, dva roky poté nicméně opustila Poslaneckou sněmovnu, na což její členové reagovali kompletní obměnou vedení strany. K tomu je třeba připočíst vznik TOP 09, jež v roce 2010 nepochybně část tradičního elektorátu lidovců přetáhla na svoji stranu.

Nyní se nicméně – alespoň podle několika posledních sociologických šetření – nemalé množství voličů vrací k zavedené lidovecké značce a obzvláště v tradičních jihomoravských obvodech lze očekávat návrat lidovců na výsluní. Toto vše může nahrát Rychnovskému, který již avizoval, že se v případě zvolení hodlá věnovat prorodinné politice a zdravotnictví.

Lze tedy pokládat za pravděpodobné – i s ohledem na dlouhodobou tendenci klesající podpory ODS a TOP 09 – že právě kandidát lidovců se letos na podzim lídrem pravice v prvním kole senátních voleb v Brně.

Vyzyvatelem Svobody na pravici bude také rektor Vysokého učení technického Karel Rais z TOP 09. Rais pracoval v letech 2003-2006 jako prorektor pro strategický rozvoj, od roku 1989 pracoval v řadě akademických funkcí na úrovni fakulty. Šest let mimo jiné zastával funkci děkana Fakulty podnikatelské VUT. Taktéž v případě zvolení do Senátu se Rais plánuje věnovat vědě a výzkumu. „Mým cílem je napomoci ostatním místním politikům k tomu, abychom dostali jižní Moravu mezi padesát nejinovativnějších regionů v Evropě,“ tvrdí.

Část voličů zavedených pravicových stran může nakonec oslovit i lékař Rostislav Vyzuka, který se bude ucházet o hlasy voličů jako nezávislý na kandidátce Babišova uskupení ANO 2011. Na svém webu doposud nemá zpracovaný kompletní program, nicméně voličům slibuje, že se v případě svého zvolení zasadí o dotažení realizace reformy ve zdravotnictví. „Zdravotní systém má být solidární, přístupný pro všechny občany dle reálných finančních možností státu, ekonomicky vyvážený a umožňující komerční připojištění,“ uvedl Vyzula.

Obecně od něj lze očekávat apel, jehož prostřednictvím oslovuje veřejnost i Andrej Babiš a jeho hnutí ANO 2011. Ten spočívá v kritice všech dosavadních politických subjektů, korupci a údajném prospěchářství celé politické elity s tím, že se zaměřuje především na kritiku dominantních politických stran, tedy ODS a ČSSD. Mezi základní cíle Babišova hnutí pak patří demokratický a efektivně fungující stát, který budou řídit opravdoví odborníci.

Obdobná kritika všech politických elit a image neideologického subjektu, jenž neřeší otázku svého pravolevého zařazení, nýbrž prosazuje pragmatická a racionální řešení, která vycházejí vstříc „opravdovým“ potřebám občanů, byla před posledními sněmovními volbami přitom podstatnou okolností stojící za vzestupem Věcí veřejných.

Johnova strana ve svém politickém angažmá nakonec selhala, avšak to neznamená, že se voliči opět neupnou k některému z nových subjektů. Jejich protagonistům nenahrává přitom pouze politická blamáž koaliční vlády Petra Nečase, nýbrž v mnoha ohledech i skandály levicové ČSSD. Přesto lze jen stěží odhadovat výsledek kandidátů ANO 2011 v podzimních volbách. Přece jen uplynula od založení Babišova hnutí krátká doba a i samotný jeho zakladatel tvrdí, že veškeré úsilí směřuje až k volbám sněmovním.

Postup jakéhokoli jiného kandidáta pravice nežli senátora Svobody či lidoveckého kandidáta Rychnovského do druhého kola by se rovnal takřka zázraku, ale jejich výsledky budou mít vliv na to, jak se hlasy v prvním kole rozloží.

Kandidátky levice: Slavíková a Wagnerová
Výčet zajímavých osobností, jež budou v Brně usilovat o senátního křeslo, totiž zdaleka nekončí mezi kandidáty pravice a pravého středu. Naopak, to nejpozoruhodnější se tu nejspíš odehraje na levici. Sociální demokraté do boje o senátní křeslo vyslali předsedkyni jihomoravských odborů Stanislavu Slavíkovou, která je nesporně největší favoritkou nejen na postup do druhého kola i celé volby jako takové.

Jihomoravská předsedkyně Českomoravské konfederace odborových svazů Stanislava Slavíková svoji kampaň logicky opře podobně jako celá ČSSD o celostátní témata. Lze od ní tedy očekávat, že bude poukazovat především na dopady vládních reforem, jež se negativně dotýkají především životní úrovně středně a nízko příjmových segmentů společnosti. Odborářka ostatně již v minulosti opakovaně reformy současné vlády kritizovala.

Například vloni před dopraváckou stávkou na adresu Nečasovy vlády uvedla, že usiluje o převody peněz nás všech do soukromých rukou. „Cílem je vybrat do státní kasy více peněz. A tu pak pomalu vykrást,“ uvedla Slavíková.

Do konečného výsledku prvního kola senátních voleb může nakonec výrazně zasáhnout i Eliška Wagnerová. Bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu se rozhodla kandidovat jako nezávislá na kandidátce Strany zelených. Wagnerová se přitom alespoň prozatím profiluje podobně jako Slavíková především prostřednictvím ostré kritiky reforem Nečasovy vlády.

Například letos na jaře těsně před vypršením jejího mandátu ústavní soudkyně kritizovala pravicové reformy způsobem, který si nezadá s předáky opozice. „Pokud to mám říct otevřeně, tak jsou šílené, asociální, a já nechci žít ve státě, který se chová jako asociál,“ uvedla Wagnerová v březnu. Současně se přitom distancuje od některých kroků strany, jejíž zájmy chce jako nezávislá zastupovat v horní komoře parlamentu.

V půlce června totiž v rámci veřejné debaty pořádané brněnskými zelenými je otevřeně kritizovala za jejich účast v Topolánkově vládě, jejíž reformy byly pouhým předobrazem asociální politiky prosazované současnou vládou občanskými demokraty, TOP 09 a platformou Karolíny Peake.

Je proto logické, že Wagnerová kandidující sice za zelené, na svém předvolebním webu neakcentuje úzce zelená, nýbrž primárně obecná témata související s její profesí právničky. „Chci dát zelenou právu, spravedlivosti a lidské důstojnosti. Společnost je podle mě ohrožena převáděním nezastupitelných funkcí státu do soukromých rukou a sociálními experimenty s lidskou důstojností. Pojďme vrátit právo, spravedlnost a férovost do jednání státu a veřejné moci,“ píše Wagnerová na svém předvolebním webu.

Současně zdůrazňuje potřebu nastolení materiální rovnosti jednotlivých osob ve věcech odvodů do veřejných rozpočtů a spravedlivého rozložení daňové zátěže ve společnosti. Jinak řečeno je pro daňovou progresi.

Jakkoli to sice prozatím v České republice není běžné, Wagnerová se bude v Brně jako kandidátka zelených ucházet z nemalé části o stejné skupiny voličů, jako Slavíková z ČSSD. To krom jiného potvrzuje fakt, že bývalá soudkyně Ústavního soudu již podepsala petici za kandidaturu Jiřího Dienstbiera pro přímou volbu prezidenta.

Otázkou je, nakolik se o její levicové inklinaci protivládně naladění voliči vůbec dovědí a zda jim to, co se dovědí, bude stačit k tomu, aby upřednostnili do značné míry zdiskreditovanou značku Strany zelených před zavedenou protivládní značkou ČSSD. Eliška Wagnerová patří mezi málo nesporně úctyhodných osobností českého veřejného života, ovšem zda je o tom dost široká povědomost a zda ji přespříliš nezatíží značka Strany zelených, ukáží až volby.

Když při posledních volbách v roce 2006 získal zelený kandidát Mojmír Vlašín v prvním kole přes šestnáct procent hlasů, volby do Senátu se konaly současně s volbami komunálními a značka Strany zelených mu spíše pomohla. Strana zelených tehdy ještě nebyla diskreditována vládním působením a v Brně navíc stála na vrcholu sil po úspěšné kampani za referendum proti přesunu nádraží.

Jenomže tento příslib představitelé zelených v Brně vyměnili za funkci náměstka primátora pro Martina Andera a do dalších komunálních voleb se hlasy pro zelené scvrkly na polovinu. A další brněnský zelený politik, nynější předseda Ondřej Liška, má velký podíl na poškození značky Strany zelených svou účastí v Topolánkově vládě.

Eliška Wagnerová navzdory této zátěži může uspět, ale pouze za splnění tří předpokladů:

1. Musela by vést výraznou, viditelnou a vynalézavou kampaň, což se zeleným v posledních letech příliš nedařilo.
2. V prvním kole by se musely takřka ideálně roztříštit hlasy pravice tak, aby vůbec mohla do druhého kola proklouznout.
3. Ve druhém kole by pak musela dostat prakticky všechny hlasy po nelevicových kandidátech.

Splnění ani jedné z obou podmínek sice není úplně vyloučené, ale souběh všech tří příliš pravděpodobný není.

Pravicoví voliči se mohou výrazně většinově přiklonit k Danielu Rychnovskému z KDU-ČSL, kterému navíc pomůže, že se první kolo voleb koná současně s krajskými volbami. A přestože se to nyní jeví málo pravděpodobně, tradičně disciplinovaní voliči ODS mohou za jistých okolností zajistit postup do druhého kola i Svobodovi. V roce 2006 ostatně v prvním kole obdržel 37,74 procent hlasů, nyní by mu mohla stačit i polovina.

Má-li mít Eliška Wagnerová realistickou šanci na postup do druhého kola, i ji by muselo v tom prvním kole volit alespoň patnáct až osmnáct procent voličů. To se přitom kandidátům zelených od roku 1996, kdy se konaly první senátní volby, podařilo pouze ve čtyřech případech: v roce 2004 obdržel Jaromír Štětina v Praze 10 v prvním kole 24,70 procent hlasů, v roce 2006 již zmiňovaného Mojmíra Vlašína volilo v Brně 16,68 procent voličů a v roce 2008 získala Helena Illnerová na Praze 5 18,52 procent a Michaela Kocába v témže roce volilo na Praze 1 15,38 procent hlasů.

Z těchto čtyř kandidátů zelených přitom navzdory slušnému zisku v prvním kole do kola druhého postoupil pouze Jaromír Štětina, který nakonec senátní volby ve svém obvodě vyhrál. Je tak doposud jediným politikem od roku 1996 zvoleným do Senátu za Stranu zelených. Pro úplnost dodejme, že do druhého kola senátních voleb se podařilo na kandidátce zelených postoupit vedle Štětiny i Pavlu Klenerovi. V roce 2006 mu k tomu v Praze 12 stačil zisk pouhých 12,83 procent hlasů.

Rozhodne kampaň a způsob jejího vedení
Ještě jednou zopakujme, že analýza dosavadních senátních voleb s ambicí předpovědět volby budoucí je problematická, neboť se jich účastní výrazně nízký počet voličů. Mnohdy tak o postupu do druhého kola rozhodují desítky hlasů. I proto je pro volební úspěch zásadní, jakým způsobem jednotliví kandidáti vedou kampaň. Ta přitom fakticky ještě nezačala.

Kampaň je klíčová především pro nezávislé kandidáty či kandidáty stran, jež nedisponují pevným a disciplinovaným jádrem voličů. Jinými slovy: navzdory tomu, že mnozí političtí pozorovatelé považují senátní dvoukolové volby v jednomandátových obvodech za souboj osobností a nikoli politických stran, analýza jejích výsledků to nepotvrzuje. A právě tato tradice senátních voleb nehovoří pro postup Elišky Wagnerové do druhého kola.

Například výsledek posledních senátních voleb v roce 2010 v prvním kole znamenal, že do druhého kola postoupilo dvaadvacet kandidátů ČSSD, devatenáct občanských demokratů, pět z TOP 09, jeden z Věcí veřejných, tři lidovci, pouze dva bezpartijní, žádný komunista a dva politici z kandidátky Severočeši.cz.

Zejména ČSSD v posledních několika senátních volbách rozjela mašinérii promyšlených celostátně koordinovaných kampaní těžících z nepopulární vlády, které ji opakovaně přivádí k drtivým vítězstvím: v roce 2008 ve třiadvaceti ze sedmadvaceti obvodů, v roce 2010 ve dvanácti ze sedmadvaceti obvodů, takže v Senátu po posledních volbách disponovala většinou křesel a v těchto volbách bude atakovat hranici většiny ústavní.

Nenastanou-li tedy v průběhu kampaně mimořádné události, výsledek souboje souboru vzácně kvalitních kandidátů lze pro první kolo odhadovat takto: nedopustí-li se fatální chyby Stanislava Slavíková z ČSSD, postoupí do druhého kola.

Na pravici je výsledek voleb těžko odhadnutelný. Okolnosti jsou ale příznivě nakloněny pro Daniela Rychnovského z KDU-ČSL, který může ukončit senátorské naděje obhájce dosavadního mandátu Richarda Svobody již před druhým kolem. Zcela bez šancí není ani Eliška Wagnerová, i když už její postup do druhého kola by byl velkým, byť velmi milým překvapením.

Paradoxně právě ona by měla zřejmě největší šance v přímém střetu odborářku Slavíkovou porazit. K případnému úspěchu by ale potřebovala silnou a co nejdisciplinovanější podporu poražených pravicových kandidátů, poněvadž komunisté, jejichž kandidát v prvním kole žádné šance nemá, v kole druhém takřka jistě půjdou volit odborářku Slavíkovu. Právě ona je pravděpodobnou příští senátorkou.

(Psáno pro Deník Refendum; publikováno 22.8.2012, viz tady.)