„Velkým úderem gongu a zlomem v dějinách lidskosti byla jistě chvíle, kdy se zrodilo moderní myšlení, jež se chtělo vypořádat nejen se světem věcí, ale i s člověkem právě more geometrico, matematicky, vědecky. Tenkrát když se řeklo, že svět je dostupný lidskému rozumu, který se chová metodicky, řeklo se také, že i člověk člověku je v zásadě přístupný. Že každý z nás je – při troše píle – rozpoznatelný, popsatelný ve svých schopnostech i požadavcích. Pevně si tuto poučku zapamatovali autoritářští liberálové i zdánlivě liberální autoritáři a drží ji dodnes, ačkoliv se už přihodilo leccos, co její platnost spíše zpochybnilo. Ve jménu tohoto mnohoznačného hesla se hodně vykonalo a dále leccos děje pro to, aby byly postupně zbořeny všechny tradiční hranice, zvyklosti a omezení, za nimiž se často v krajním nepohodlí a v úzkostech skrývaly různé lidské skupiny upřednostňující rozličné potřeby.
Tak se zrodil náš obraz, fiktivní autoportrét člověka, jehož upřesněním se podrobně zabývají už jen jednotlivé vědy zbavené předsudků. Známe člověka ekonomicky činného, nemocného, biologicky se neprodukujícího, plnícího své povinnosti vůči národu a státu, tvořícího hodnoty i páchajícího kriminální činnost a tak podobně. Pro každý případ je pak příslušný určitý manažer, lékař, pohlavní partner, zákazník, důstojník, umělec, právník, tedy člověk profese. A když všichni tváří v tvář konkrétnímu případu selžou, tak je tu samozřejmě psychiatr a soudce, a nakonec kat nebo jeho trpělivější zástupce vězeňský dozorce.
Jako reprezentanti profesí jsme aspoň teoreticky průhlední a dostupní. Zato obtížně skládáme dohromady lidský obraz rozpadlý do jednotlivých odborností. Ale přesto se stále ještě oficiálně domníváme, že vlastně jsme čitelní, že jsme přístupní na zazvonění telefonu, zaslání obsílky nebo složenky, na poklepání na rameno, na nastartování pohlavních reflexů a že zůstáváme sobě i světu mírou.
Státní moci musíme být přístupní a čitelní ze zcela věcných důvodů. Právě proto se obraz konkrétního jednotlivce silně zjednodušuje, na čemž každá státní moc trvá. Horší je, že na průhledném člověku je také založeno naše školství. Je to obraz osoby nepřetržitě vydané rovnoměrnému, jasnému, tvrdému osvětlení, v němž je dobře patrný každý fyzický i psychický detail. Je to tedy tak trochu policejní obraz lidství, s nímž běžně počítáme, který utváří jak zásady výchovy mladých lidí, tak i převýchovy starých kriminálníků. Jsou to zásady platící především pro všechny, kteří se štítí slova tajemství. Avšak jak postřehla Hannah Arendtová: „Kdekoliv veřejný život a jeho zákon rovnosti naprosto zvítězí, kdekoliv civilizace úspěšně eliminuje či zredukuje na minimum ono temné pozadí odlišnosti, bezpochyby skončí úplnou petrifikací a bude potrestána, tak řečeno, za to, že zapomněla, že člověk je jenom pánem, a nikoliv stvořitelem světa.“ Sotva lze říci něco výstižnějšího o původu chronických chorob naší výchovné soustavy.
Za vším imponujícím aparátem metodického vědění zůstala zapomenuta osoba v podstatě stejně křehká, tajemná a stejně obtížně dostupná jako hrdinové biblických textů a antických dramat. Životní praxe totiž ukazuje, že jsme jeden druhému přístupní jen někdy. Člověk člověka se může účinně a k dobrému dotknout jen za jistých okolností a možná celkem vzácných (a někdy dokonce i dobrodružných).
Co když lidská cesta nevyhnutelně vede občas skrze samotu, slzy, ledový proud i plameny, ne proto, aby byla utvrzena naše neměnná identita, nýbrž abychom došli proměny? Co když člověku mají být šetrně ponechány jeho nesmazatelné individuální stíny a osudové temnoty? Co když se dnes navzájem i sami ve svém nitru trestáme palčivou osamělostí za přílišné sebevědomí, s nímž předpokládáme, že jsme jen občané, výrobci, konzumenti, pacienti, branci, samci a samice přístupní podle biologických zákonů hladu, neodolatelné touhy po kořisti a nutkání k rozkoši? Vždyť člověk, který tak uvažuje, nepotkává ve svém bližním nikoho jiného a lepšího než vrtošivou a na svou náladovost pyšnou bytost, kterou si vysnili naši předkové v podivném vzdoru až na konci 18. a v 19. století.
Tak se zrodil náš obraz, fiktivní autoportrét člověka, jehož upřesněním se podrobně zabývají už jen jednotlivé vědy zbavené předsudků. Známe člověka ekonomicky činného, nemocného, biologicky se neprodukujícího, plnícího své povinnosti vůči národu a státu, tvořícího hodnoty i páchajícího kriminální činnost a tak podobně. Pro každý případ je pak příslušný určitý manažer, lékař, pohlavní partner, zákazník, důstojník, umělec, právník, tedy člověk profese. A když všichni tváří v tvář konkrétnímu případu selžou, tak je tu samozřejmě psychiatr a soudce, a nakonec kat nebo jeho trpělivější zástupce vězeňský dozorce.
Jako reprezentanti profesí jsme aspoň teoreticky průhlední a dostupní. Zato obtížně skládáme dohromady lidský obraz rozpadlý do jednotlivých odborností. Ale přesto se stále ještě oficiálně domníváme, že vlastně jsme čitelní, že jsme přístupní na zazvonění telefonu, zaslání obsílky nebo složenky, na poklepání na rameno, na nastartování pohlavních reflexů a že zůstáváme sobě i světu mírou.
Státní moci musíme být přístupní a čitelní ze zcela věcných důvodů. Právě proto se obraz konkrétního jednotlivce silně zjednodušuje, na čemž každá státní moc trvá. Horší je, že na průhledném člověku je také založeno naše školství. Je to obraz osoby nepřetržitě vydané rovnoměrnému, jasnému, tvrdému osvětlení, v němž je dobře patrný každý fyzický i psychický detail. Je to tedy tak trochu policejní obraz lidství, s nímž běžně počítáme, který utváří jak zásady výchovy mladých lidí, tak i převýchovy starých kriminálníků. Jsou to zásady platící především pro všechny, kteří se štítí slova tajemství. Avšak jak postřehla Hannah Arendtová: „Kdekoliv veřejný život a jeho zákon rovnosti naprosto zvítězí, kdekoliv civilizace úspěšně eliminuje či zredukuje na minimum ono temné pozadí odlišnosti, bezpochyby skončí úplnou petrifikací a bude potrestána, tak řečeno, za to, že zapomněla, že člověk je jenom pánem, a nikoliv stvořitelem světa.“ Sotva lze říci něco výstižnějšího o původu chronických chorob naší výchovné soustavy.
Za vším imponujícím aparátem metodického vědění zůstala zapomenuta osoba v podstatě stejně křehká, tajemná a stejně obtížně dostupná jako hrdinové biblických textů a antických dramat. Životní praxe totiž ukazuje, že jsme jeden druhému přístupní jen někdy. Člověk člověka se může účinně a k dobrému dotknout jen za jistých okolností a možná celkem vzácných (a někdy dokonce i dobrodružných).
Co když lidská cesta nevyhnutelně vede občas skrze samotu, slzy, ledový proud i plameny, ne proto, aby byla utvrzena naše neměnná identita, nýbrž abychom došli proměny? Co když člověku mají být šetrně ponechány jeho nesmazatelné individuální stíny a osudové temnoty? Co když se dnes navzájem i sami ve svém nitru trestáme palčivou osamělostí za přílišné sebevědomí, s nímž předpokládáme, že jsme jen občané, výrobci, konzumenti, pacienti, branci, samci a samice přístupní podle biologických zákonů hladu, neodolatelné touhy po kořisti a nutkání k rozkoši? Vždyť člověk, který tak uvažuje, nepotkává ve svém bližním nikoho jiného a lepšího než vrtošivou a na svou náladovost pyšnou bytost, kterou si vysnili naši předkové v podivném vzdoru až na konci 18. a v 19. století.
• • •
Postmodernisté nás sice čerstvě přesvědčují, že všechna lidská mínění o lidech jsou v podstatě stejně cenná a vlastně bezcenná. My však opět z praxe víme, že tady něco nesouhlasí. Ten, kdo vidí v druhém jenom archaického dravce vybaveného vědeckým myšlením, je vždy trochu v pokušení, aby se sám zachoval jako vychytralé zvíře. Nemusí explicitně vyznávat rasové nebo třídní zásady selekce, přesto základem jeho myšlení je primitivní vnímání biosu, a v konečném důsledku tedy představa přirozené selekce „bojem o život“, nebo aspoň o místo v redakční radě, na fakultě, případně na ministerstvu. Stále ještě zůstává skutečnou mírou lidského osudu ne jak jeden o druhém mluvíme, nýbrž jak jeden s druhým po vzácném prolomení osamělosti jednáme.
• • •
Je obecnou zkušeností, že ani ke zřízení pekelných trestů není třeba bohů. I do ohnivých pecí i do samovazby se zaženeme vlastními silami. I do prokletí samoty jsme se vesnili kvůli svým vlastním ctižádostem a pro svou vůli získat moc nad světem. Trpíme tedy spravedlivě osamělostí: v hlučném, nepříčetně se hemžícím davu ztrácíme úzké cesty od člověka k člověku, ty nepohodlné a někdy vysloveně riskantní horské stezky, po nichž se často musí dlouho a mlčky v závrati balancovat, než dojdeme k svému protějšku.
Také jsme v rámci všeobecného glajchšaltování pracovních sil dosti lehkomyslně připustili, aby nám pod rukama odumřely některé zdvořilostní zvyklosti, které asi v minulosti nebyly pro styk člověka s lidmi zcela bez užitku. Ve formálně ochuzeném světě se člověk definovaný pouze profesí hůře domlouvá sám se sebou. A jakmile oněmíte vůči sobě samému, je to rozhodující krok k samotě mezi lidmi.
Na dálnici současného instrumentálního vědění zůstáváme uvězněni v subjektivitě moderního člověka, který chce být sám sobě mírou, jako v ulitě výkonného a chytrého auta, z něhož lze sice za jízdy telefonovat, nikoliv však podat ruku. Ze zásadní samoty – nebezpečně připomínající pradávný svět mocných dravců před zrodem člověka – nám asi nepomůže dokonce ani iluze komunikace skrze obrazovku, z níž prýští sínavá internetová moudrost. Stále zůstává otevřena znepokojivá tradiční otázka: co když právě jednotlivec a lidský originál zůstává na Zemi vrcholným tajemstvím a schránou dosud nepřečtených obsahů, bez nichž by naše planeta s malebnou přírodou i mocnou technikou zůstala pustá, prázdná, nepojmenovaná, nesličná? Nejsme si navzájem jen obsluhou, nýbrž také zprávou, jedinečným, i když většinou asi záměrně nejasně formulovaným sdělením, písmem, jehož kontury se ke všemu ještě v čase slévají a tříští. Ale kdo má sílu na to všechno pamatovat ve dne v noci? Jen někdo, kdo by byl schopnější a vědoucnější než my. Zdá se, že si někoho takového dnes ani neumíme představit, ale také se zdá pravděpodobné, že se bez něj přesto nedovedeme obejít, aniž bychom se nepropadli do téměř nepochopitelného osamění uprostřed hlučných davů.“ (Švanda, Pavel: Věčný nedostatek věčnosti, s. 81-85)
Žádné komentáře:
Okomentovat