Toto je jeden z jeho posledních rozhovorů, jenž poskytl magazínu Der Spiegel v roce 1992.
Pane Zappo, během své kariéry jste se nikdy nenechal vtěsnat do žádné ze zužujících hudebních škatulek. Kde jste jen mohl, kladl jste nálože, ničil zavedené formy, provokoval měšťáky, karikoval vše, na co jste přišel. Přesto jste neustále zdůrazňoval, že vaše nesmírně mnohostranné dílo je podřízeno zřetelné makrostruktuře. Můžete přiblížit, jak to vypadá?
Jako můj život. Má práce je můj život, jsem to já sám.
Na živé hraní nepomýšlíte?
Je mi jednapadesát a nemám v úmyslu ještě kdy podniknout nějaké rock´n´rollové turné. Stejně tak málo chci ještě kdy nahrát nějakou rockovou desku.
Co máte najednou proti rock´n´rollu?
Dlouhá léta jsem hrával rád na kytaru a nechal se doprovázet kapelou. Ale to už je pěkných pár let. Při poslední takové akci jsem přišel o 400 000 dolarů.
Neměli o vás lidi zájem?
Koncerty byly již vyprodány, ale mí muzikanti nenastoupili, poněvadž neměli rádi basistu.
To nezní příliš profesionálně.
Však to také profesionální nebylo. Po čtyřměsíčním maratónu zkoušek hledejte náhradníka! To nešlo. Museli jsme všechny termíny odříct. Všichni dostali zaplaceno – mimo mne, poněvadž já byl šéf a oni moji zaměstnanci. Již nikdy žádné rock´n´rollové turné!
Zdá se, že rockovou hudbu nenávidíte. Když nasedáte do auta, musí prý hned řidič vypnout rádio.
Ano. Nikdy mne nebavilo poslouchat rockovou hudbu z rádia, nebo si pustit desku s popem. Vždyť struktury této muziky jsou tak neuvěřitelně primitivní a fádní! Mám zapotřebí, abych popmusic musel dobrovolně poslouchat?
Vadí vám primitivnost?
Ne, vadí mi příčiny téhle tuposti a slaboduchosti. Zbožňuju lidovou hudbu a ta je tak prostinká a jednoduchá! Ale je to prostota lučního kvítku – je to zjevení, jak pramínek čisté vody. Ale to, co dnes vzniká, nemá s touto prostotou vůbec nic společného. To není prostota jednoduchého, ale o to plněji žitého života – je to primitivita života zredukovaného. Života zploštěného na nejhrubší materialismus. Je jen zvukovým výrazem naprostého citového a duševního úhoru. Není to muzika, je to jen produkt. Má charakter teploty, která se musí hodit k zákazníkovi.
Proč jste nedělal kariéru v klasické hudbě?
Na něco takového můžete v USA klidně zapomenout. Z toho tu nemůžete žít, nanejvýš jako učitel, který vzdělává lidi ochotné platit za to, že se naučí něčemu, čím nikdy nevydělají žádné peníze. Nanejvýš jako komponisté reklamní nebo filmové hudby.
Existuje ještě newyorská a losangeleská filharmonie a pár jiných těles, která vydělávají docela dobře.
Publikum, které je navýsost snobské, chce ovšem vidět jenom dirigenta – hudba je vůbec nezajímá.
V polovině 70. let jste jako prominentní fanoušek klasiky měl přece dobré karty v rukou.
V roce 1969 mě pověřili losangelesští filharmonici, abych zkomponoval nějakou partituru. Chtěli, abych vzal svou rockovou kapelu a vystoupil společně s nimi v jedné hale na košíkovou. Slabomyslná myšlenka, ale tu zvukovou kaši si přišlo poslechnout čtrnáct tisíc lidí. Udělali na představitele klasické hudby takový dojem, že jsem byl odměněn hned další zakázkou. Měl jsem napsat koncert pro dvě křídla. A poněvadž si mysleli, že jako rockstar jsem hrozně bohatý, měl jsem pro orchestr obě křídla i koupit, dokonce řekli značku – Bosendorfer. Pěkně jsem se poděkoval a řekl jim, že zřejmě nemají všech pět pohromadě.
Těch jste ale jako jeden z čelních protagonistů pop-kultury pohromadě také neměl.
Jistě, ale u nás to byl program a ne hloupost. Malá skupina lidí, kterým se někdy říkalo „freaks“, někdy „hippies“ nebo „groovy people“, se rozhodla, že poruší co nejvíce sociálních, hudebních a estetických pravidel.
Proto jste se vy i celá skupina Mothers of Invention tak neuvěřitelným způsobem hyzdili?
Nemuseli jsme se nijak maskovat, my jsme tak opravdu vypadali. Střapatou umělou kožešinu, kterou mám na obalu naší první desky Freak Out, jsem měl skutečně na sobě čtyřiadvacet hodin denně. Kapela prznila a ironizovala známé kusy a produkovala zvukové koláže. Byla proto z každého klubu, kde se objevila, vyhozena. Slavnými jsme se stali teprve v New Yorku. Pořádali jsme tam koncertní happeningy, při kterých žirafa ejakulovala do publika šlehačku. Nebo jsme nechali mariňáky zmasakrovat látkové figuríny. Hráli jsme k tomu americkou hymnu.
Chtěli jste si tehdy jen tak trošku dadaisticky zablbnout, nebo jste, jako tehdy tolik jiných, chtěli změnit společnost?
Pouze jsme odmítali být i nadále účastníky toho trapného cirkusu, který si dal jméno společnost.
Byli jste tehdy jediní, kteří se pokoušeli spojit rockovou hudbu s divadlem?
Existovala ještě jedna skupina. The Fugs. A jedno show s názvem The Live in. Pronajali si divadlo v East Village a bydleli na jevišti, kde se odehrával celý jejich život. Kdo mu chtěl přihlížet, musel si zaplatit vstupné. Věšeli tam své prádlo, zapnuli si televizor, posadili se před něj a popíjeli pivo. Publikum ignorovali. Jen velkou potřebu chodili vykonávat za kulisy.
Vaše třetí album nese titul We´re only in it for the money (Děláme to jenom kvůli penězům). Bylo to míněno programaticky?
Bylo to míněno jako parodie na Beatles. My byli příliš šerední na to, abychom to dělali jen kvůli penězům.
Je nepředstavitelné, že by dnes někdo s tak radikálním postojem mohl mít úspěch.
Původně protestní, rebelující hnutí se stalo nástrojem koncernů, proti kterým bylo na počátku namířeno. Všechno je jen velký podvod. Akribie, se kterou marketingová mašinérie pracuje dnes, a obrovité obraty, které jsou dnes ve hře, byly tehdy nepředstavitelné.
Kde jsou dnes zbytky alternativní, antikomerční kultury?
I toho největšího bouřliváka si komerce koupila a ochočila si ho. Mimo komerci nezůstalo nic.
Kterou desku pop-music jste si naposledy koupil?
Their Satanic Majesties Request od Rolling Stones. V roce 1967.
Od 70. let jste se čím dál víc izoloval a jste teď šéfem šesti firem, které prodávají Zappu. Dělal jste dokonce kulturního vyslance pro Václava Havla. V čem spočíval tento zajímavý úkol?
Nakonec z toho nebylo nic. Zaplatil jsem jen pět tisíc dolarů jako úřední poplatek za registraci reprezentanta cizí vlády v USA. Poté, co mi v Praze to místo nabídli, přijel tam náš tehdejší ministr zahraničí James Baker a snažil se přesvědčit prezidenta Havla a československou vládu, aby si se mnou nic nezačínali. Když mi byl titul vyslance přesto udělen, přišel do Prahy z Ameriky dopis s kategorickým příkazem, abych byl svého místa opět zbaven. A v Praze jsou zvyklí se podvolovat.
Před časem jste se chtěl stát prezidentem Spojených států. Své plány jste, zdá se, změnil.
Mám rakovinu prostaty a moc času mi zřejmě nezbývá. Ale už teď by mi můj zdravotní stav nedovoloval snášet zatížení, které takový úřad přináší.
Co říkáte na Billa Clintona jako prezidenta?
Z celého Washingtonu by se měl udělat zábavní park. Sedí tam ti nejmizernější klaunové, které je možno si za peníze koupit. Jinak se zdržím jakéhokoliv komentáře.
Skutečně vám dvojspřeží Bill Clinton a Al Gore nic neříká?
V případě prvního se nechci dopustit urážky majestátu. Ale o Alu Goreovi mohu říct, že je hladký jako úhoř. Je jako z plastiku. Jeho image je samozřejmě lepší, než měl předešlý republikánský viceprezident Dan Quagle. Ale to má i tahle hnědá bota, co mám na sobě.
Vkládáte naděje do nějakého politického směru?
Nenávidím je všechny – republikány jako demokraty. Vážím si jednotlivých lidí jako individuí.
Za dob Mothers of Invention byla vaším ideálem země, která by neměla žádnou vládu. Tvrdil jste, že to bude trvat pět set let, než budou lidé pro něco takového zralí.
Dnes jsem asi moudřejší a tvrdím, že to bude trvat pět set tisíc let.
Svou anarchistickou fázi máte tedy za sebou?
Nechci si sám čerpat svou vlastní vodu, sám odstraňovat svůj vlastní odpad, starat se o odvádění splašků. Nejsem žádným typem komunarda, který jde ráno do lesa nasbírat nějaké bobule, aby měl v poledne co jíst. Miluji elektřinu. Anarchie znamená absenci moci. Když ale chceme mít civilizaci, či alespoň nějaké pozitivní stopy po ní, tak se bez politické struktury neobejdeme.
Co teď? Rezignace?
Budu se snažit provokovat, seč mi budou síly stačit.
To jste dělal vždycky.
Asi jsem se proto narodil.
Jako přesvědčený kapitalista jste se též narodil?
Ano. Soukromý výkon musí být odměněn – jinak se individuum postupně stane jakousi amébou. Něco jiného jsou multinacionální koncerny, na které žádný ani z místních, ani z mezinárodních úřadů nemůže. Ty mohou na všechno kašlat, na životní prostředí i na každého zaměstnance. To je ta nejhorší forma kapitalismu. A taková bohužel ovládá mou zemi.
Někdy zníte jako zhrzený milenec Ameriky.
Poměry zde se podobají těm v bývalém SSSR. Obě alternativní strany, demokratická i republikánská, jsou tak zkorumpovány, jako byla KSSS.
V čem byste viděl nápravu?
Možná v lepším vzdělávacím systému – v amerických učebnicích jsou samé hovadiny. Jejich obsah je založen čistě na náboženském přesvědčení jejich tvůrců.
A co umění – to by nemohlo přispět ke změně vědomí?
Nikoliv za podmínek tržního mecenášství. Na veřejnost se dostane jen to, co se líbí sponzorovi. Umění slouží prodeji nějakého zboží.
Jsou známy vaše výroky plné nenávisti o Los Angeles, městě, ve kterém žijete. Proč odtud neodejdete?
Všechny opravny, které mé nahrávací studio udržují v chodu, se nacházejí tady. Aparatury jsou drahé a poruchové a nejsou k ničemu, když člověk nemá techniky a náhradní součástky k dispozici. Může žít třebas v ráji, ale v práci pokračovat nemůže. V Los Angeles mohu přežívat, jen když nevycházím z domu. Tohle město již dávno ztratilo charakter modelového města budoucnosti. Pláže a vzduch jsou zamořeny a kalifornský stát není stavu svým zaměstnancům platit. Proto jim vystavuje dluhopisy. Jenže neexistuje banka, která by je brala. Ale to je teprve začátek apokalypsy.
Zpěvačka Grace Slicková vás jednou označila za nejinteligentnějšího „hajzla“, se kterým měla kdy co činit. Byl to kompliment?
Pravděpodobně ano.
Máte pocit, že byste si měl se svým dílem kvůli nemoci pospíšit?
Mám. Není to bohužel žádná rýma, které se opět zbavím.
(převzato ze Zapostrophu – časopisu českého fan clubu F. Zappy; ročník 7, číslo 2, 1994)
Žádné komentáře:
Okomentovat