„Měl jsem, na tomto světě a v tomto úseku času, možnost i nutnost poznati snad vůbec všechno, z čeho se zle i dobře skládá lidská bytost:
Viděl jsem hrubé, studené i vzteklé násilnictví, samu tvrdou i slepou vůli zla; nevědomost, nevzdělanost, nicotnou povrchnost, nejnemravnější prospěchářství, nestoudnou faleš i nejničemnější lež;
Nejtrapněji splašené pudy sebezáchovy, ohavného egoismu, mravní slabosti a shnilosti, zbabělosti, sračkovitosti a sprostoty;
Pocítil vrcholné hnusy i vrcholnou hrůzu;
Uviděl člověkovu lidskou krásu a ryzost, úrodnou a plodnou prostotu širšího národa, účinnou poslušnost, obětavost, statečnost, schopnost víry a činu, pevnou a nezvrácenou mravní přirozenost dobrého a nezkorumpovaného lidství, na jaké tu každý svět i v těch svých nejhorších bědách bude moci spoléhati;
A mohl jsem v sobě uchovati naději a víru a nepochybovati o jsoucnosti dobrého i ve chvílích těch nejtěžších útoků zlého.
Nejbezpečnější je národ ve svých základech: jen strom zdravých kořenů je zdravým a živým stromem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 162)
„Převaha je začasto jen hloupostí, začasto násilím a ovšem ne vždy závažím mravním. Není vždycky pravdou spíše to, jak smýšlejí a jednají mnozí, nýbrž mnohdy jen někteří.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 165)
„Vychovávati si chátru, hýčkati ulici, hověti, sloužiti jí a v závažných chvílích říditi se jejími neodpovědnými náladami, toť to nejhorší ze všeho, co se také nazývá politikou.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 171)
„Ach ne, více a hůře než tesknota může člověka podvrátit pýcha!
Není silný a pravdivý ten, jehož ješitnost podepírají hlupáci a pochlebníci.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 172)
„Považuje se za výtečně hospodářské „dávat lidem práci“ – a ovšem sobě zisk.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 173)
„Teprve vědomí nadosobních věcí vnáší do člověka světlejší orientaci. – Posluhovati si nadosobními ideály při osobní kariéře, toť dělati ze života šarlatánský jarmark. Neuznávati je vůbec, toť prostě rabování života. Necítiti jich, hovadství.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 173)
„Národní neštěstí. Ráno, probudiv se, máš pocit, že snad to byl jenom zlý sen; a pak se zděsíš, že ta hrozná rána nepostihla jen tebe, nýbrž všechny.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 173)
„Ideová výchova směřující zásadně k tomu, aby se nestoudně loupeživá brutalita stala národní morálkou, musí nutně přisluhovati si fikcemi, u nichž každá hranice s ničemností a lží je smazána.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 175)
„Učiti sebe je více než učiti jiné, znáti sebe je výše prospěšné než znáti jiné.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 176)
„Není-li v tom vlastně ten nejsplašenější děs života, nejnesmyslnější bezmoc zatemnělé lidské kreatury: tlouci slepě kolem sebe v okamžicích pohromy, hledati viníka, dožadovat se oběti – plivati na mrtvé a kopati do padlých? (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 180)
„Lidé musí i chtějí býti vedeni; pohříchu jsou nejsnáze strženi těmi, kdo se obracejí na jejich nemyslivost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 182)
Po půli října 1938. Všelijaké poplachy. Přicházejí mne strašiti, že třeba i přijdu do koncentráku. – Kdybych si toho aspoň pořádně zasloužil!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 185)
„Jako by ti to spadávající listí tohoto podzimu drásavě odpadávalo ze sama srdce, jako by ten větrně bědný rej uvadlého listí suše harašil a fičel v obnažených prostorách tvého nitra; tuto zimu budeš nahý jako orvaná stromová kostra, vydán těžkým a krutým vichřicím.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 187)
„Pokud si ještě můžeš koupiti dobrou knihu, nejsi docela chudý.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 192)
„Největším nepřítelem myšlení jest lačnost po sensaci, která tak velmi vyznačuje moderní dobu; po sensaci, která na chvilku vzruší a nezanechá žádného hlubšího účinku. Jsou to boulevardní večerníky, sháňka po tzv. informacích, chvilkových zprávách a novinkách, které na okamžik naplní mysl, ale neposkytují ani zbla vědění.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, 196)
„Cit lze ovládat vůlí, ale nelze ho vůlí vyvolati. Žádnou vůlí ze sebe ve věcech umění nevynutíš nic, co má přirozeně spočívati v citu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 198)
„Naroditi se a zemřít není těžko. To hlavní je mezi tím.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 200)
„Muž své chvíle: ale jenom té své chvíle.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s.201)
„Moderní člověk žádá si tak dychtivě novinových informací, že to ani nepozná, když se mu podávají ve formě naprosto tendenční (že není informován, nýbrž zpracováván).“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 203)
„Jak upevniti svůj niterný život? Jak jíti v životě na jisto? – Není v životě žádného na jisto. Člověk asi nemůže být zcela homogenní, jednolitý a naprosto bez trhlin v tom, co je okolo něho a uvnitř v něm. Vždy je v něm nějaký boj, rozvíjené i srážené úsilí, všeliký sen i svár. Už sama holá člověkova životní síla je určitým krunýřem, tak trochu žalářem duchového napětí.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 207)
„Proč se bojíme zemřít? – Není-li tak mnohá člověčí spokojenost vlastně hnilobou?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 207)
„Těšíce se ze života, působíte v něm jen rámus.
Lidé jsou náruživí po novinkách, sensacích, cetkách, hloupostech, zrůdách, salonních kouzelnících, akrobatech, právě tak jako děti na pouti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 208)
„Přežil sama sebe. Byl dobře, půvabně a bohatě vypraven na chytrého mladíka. Přestav jím býti, neboť věku chtěj nechtěj přibylo, neměl na muže dost vnitřního kapitálu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 208)
„Ne hlubiny, povrch života je duši nebezpečný.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 209)
„Ať cokoliv jsi v tomto životě urval, nic hmotného si z něho neodneseš.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 213)
„Politika je jedna z nejodpovědnějších a nejméně odpovědně provozovaných věcí na světě.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 215)
„Nelze si kulturu pořizovati, kupovati; je třeba ji sdíleti, spolutvořiti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 215)
„Listopad 1938. Cizí lidé nám zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši ještě zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, z toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilisace? S jakými čistými silami, s jakou věrností a důvěrou jsme mohli jíti do těžkých úkolů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází! Žádný nepřítel světa nedopustil se tolika zlého jako vy, vyděrači běd, kteří jste tento národ tak strašlivě zkazili a zhanobili! Ne ztracená území, ale toto je národní katastrofa. Tato hrozná skvrna se nikdy nesmyje; paměť, která po vás zůstane, obsahuje jediné slovo: hanba.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 219-220)
„Život není k zábavě. K trýzni, okouzlení, úžasu ano.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 224)
„Lidé, kteří spatřují veškerý smysl života jedině v tom, míti se v životě dobře, nedělají nijak dobře životu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 226)
„Ani lhostejný, ani povznešený, upřímně trpím, osobně i neosobně trpím, trápím se za sebe i za jiné.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 229)
„Mínění, že obchod a politika mají jinou, tu svou, morálku, než jiné věci života, stálo svět už hodně peněz i politiky.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 237)
„Co to moderní člověk v sobě má tak bodavě zahuštěného, jaký osten, jakou úzkost, duševní neduh, že se pořád tak potřebuje rozptylovat? Snad je to nejasný strach, aby vnitřní prázdnota se nestala zoufalstvím, co ho pohání, aby těkal ze zábavy do zábavy, z jedné sensace do druhé; snad je to nějaký duševní nomadismus – ach, jistě, vždyť je to člověk bez duchového domova!
Člověk v podstatě nenaplněný, bezcílný, nešťastný, nemá v sobě ovšem nic, čím by se mohl státi člověkem vyšší jednoty.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 239)
„Víte-li vy tam, na té druhé slunečnější straně, že je nám bez viny žíti životem zhanobeným?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 240)
„Jsou vítězství, která jsou hanbou.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 241)
„Ne, nestřežím se, nestydím se žalovati, sténati, proklínati. Na to jsem člověkem, jedním z mnohých. Mám toho právo, toho povinnost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 243)
Žádné komentáře:
Okomentovat