Srpnový den

"Než přišli Rusové, myslel jsem, že nepřijdou. Když přišli, myslel jsem, že tu budou déle, než byli. Teď jsou tak dávno pryč, že to celé snad ani není pravda. Tím tyto moje články ztratily účel, protože jsem je zavedl na připomínku té okupace. Sirky vyškrtány, v ruce mi zbyla škatulka na hraní. Žasnu nad tím, že můj život je už dlouhý jak kapitola v dějepise o rozpadu versailleského systému.
Mám srpen rád, i když je to teskný měsíc: stesk, že teď už půjde rok jenom dolů, do šera. Sám svou povahou je to ale měsíc prudký, jako by měl vydržet celou cestu okolo slunka. V srpnu života máte ještě pořád čas i na děti a na stavbu domu. Ale já jsem už daleko za tím. Ovšem v oboru psaní je to jináč: to jste si právě navezli nejvíc materiálu na hromadu. Teď kde vzít ještě ty svaly. Když se ráno probouzím, nechce se mi vzbudit se. A kdybych neměl od včerejška něco rozepsaného, možná bych se už omluvil. Nemytý nečesaný jdu tedy do kuchyně a pozdravím svou ženu, která chystá pěkně snídani. Já přidám dvě sklenky vody na naše pilulky. Pohledem přes stůl se pomalu vzpamatovávám. Po snídani jdu vedle ke svému včerejšímu stolu a přečtu si, co jsem v noci napsal. Když to trochu jde, pokračuju. Toto, co čtete, dva dni nešlo: než jsem si uvědomil, jak dávno jsou Rusové pryč, že já nemám žádnou politickou odpovědnost za ducha národa a jsem volný jak ten pták, který není na nic, jen na svobodu. Teprve potom se jdu holit a sprchovat. Při pohledu do zrcadla dávám si otázky.
Co tak psávám: pravidelně Poslední slovo do Lidových novin a průběžně pořád něco. Před nějakou dobou jsem týdny nepsal nic a pocítil jsem úzkost. Psaní je ovšem marnivost. Kdybys byl chvíli vydržel, pravím často různým autorů, bylo by tě to přešlo. Někde jsem četl, že když dobrý autor dost dlouho počká, přejde ho i tlustý román.
Dnes v poledne jsem se zúčastnil schůzky s předsedou vlády Jiřím Paroubkem. Bylo nás tam asi devět a mínili jsme s ním mluvit o výběru nového ministra kultury. Měli jsme námitky proti jeho oběma ohlášeným kandidátům… Totiž já neměl námitku žádnou, ani žádný jiný návrh, já tam šel proto, že mě požádal Břetislav Rychlík, jenž argumentoval tím, že tam bude Svěrák. Ano, já takto zaujímám někdy stanovisko ve věcech, na nichž mi záleží, ale nerozumím jim. A to je má rada: nemusíte o všem něco vědět, ale musíte se správně přidat. Rozum i odvaha se totiž stěhují od vás k mladším lidem. Těch si važte!
To neznamená, že jsem na té schůzce neměl co říct. Ale když jsem slyšel, co říkají druzí, odpadal mi jeden bod za druhým. Další rada: na žádnou poradu neberte pamětníky. Pamětník vždycky využije příležitosti, aby vykládal, co si pamatuje. I tady jeden takový byl, jehož si vážím. Je několik takových rysů, jichž se já varuji. Jiný zlozvyk starých lidí je, že chtějí mít závěrečné slovo. Když debata několikrát obešla stůl s ovocem a květinami, všiml si, že já nic neříkám. Řekl jsem proto, co mi zbylo: že výdaje na kulturu se nemají posuzovat jako spotřeba, ale jako investice. Kultura lidi zušlechťuje, dává jim jiná témata než jen denní starosti, učí je myslet na vyšší úrovni, takže jsou lépe připraveni i na těžká témata politická. Návratnost této investice je ovšem v generacích. Tato moje závěrečná slova všichni přijali.
Premiér mi byl sympatický. Připsal si ke svým dvěma kandidátům ještě jednoho, jehož tu kdosi šťastně navrhl. Kdo to je, nevzpomínám si.
Srpen je krásný i svými plody. Máme na zahradě obrovskou jabloň, je plná letních jablek. Jmenují se „letní průsvitné“, my jim říkali doma janské. Na trhu se neprodávají, jsou křehká. Paní Vaculíková je rozvařuje s rybízem a dělá to ráda. Myslím, že se při tom sama cítí jako částka toho slunečního cyklu. Ale také vnímá ten stesk. Dneska si vzpomněla, jakou měla před 55 lety radost z našeho prvního sporáku, jak přijela z porodnice s děckem a doma byl sporák!
Povídal jsem jí o té schůzce s premiérem. Chtěla vědět, co kdo jednotlivě a konkrétně říkal, to jsem si ovšem nepamatoval. Ani nevím, co bylo dál po mém závěru; obešel jsem kamery a mikrofony a nechal to Rychlíkovi se Svěrákem. Ani jsem si nemohl vzpomenout na jméno toho nového kandidáta na ministra.
Já každým dalším psaním riskuju, že to bude slabší. Když teď sáhnu vedle sebe na některou svou knížku, divím se, jak jsem to uměl a co všecko jsem tehdy věděl a už nevím. Všecko, co jsem napsal, mám životní. Tím se liším od jiných dobrých autorů, kteří napíší cosi a postaví to na stůl beze ztráty a úbytku sebe. Já ve všem nějak zůstávám, ubývá mě. A že si toho nikdo nevšiml! Otevřu, třeba teď, Loučení k panně – nečetl jsem na to téma nic tak pěkného, pravého. Žasnu, že jsem to psal já. Já ten text místy ani nepoznávám! To se psalo samo, já byl jen použit. Takový spis, poslední, mám napsat už jenom jeden. Materiál jsem stáhl na hromadu. Teď ty svaly!
Před rokem jsem článek s tímto nadpisem napsal s tím, že je poslední. Ne, naposled je to až letos. Proč to ještě píšu: abych potvrdil kontinuitu těchto novin po všem, co se v nich a okolo nich dělo. Teď jdu spát a ráno poznám, smím-li se jít rovnou holit. Štve mě, že si nemůžu vzpomenout na jméno toho nového kandidáta. A protože to v mých neuronech určitě je, musím to vyvolat! Napnul jsem mozek… a opravdu: má spolehlivá paměť vynesla na světlo tuto báseň z mé učebnice angličtiny pro samouky:

An old bird sat in an oak,
the more he saw, the less he spoke,
the less he spoke, the more he heard,
now, can´t you try to be
like that old wise bird?"

(Vaculík, Ludvík: Literární noviny 33/2005)