Kritika jako polemika o sebe, o svět!!

„Kritika v nejvyšším slova smyslu byla pro mne přímo z látky svobody. To v mých očích kritiku nesmírně povyšovalo, propůjčovalo jí to hodnotu a ráz profese jakoby absolutní a nade všemi; splývala mi se smyslem kultury a duchovního i mravního určení života. Byl jsem rád, že se blížíme dobám, už jsme na jejich prahu, kdy svoboda ducha bude přímo vklad, sázka lidských dějin: to dodávalo kritické práci význam zvláštní, začal jsem ji milovat a ctít i jako životní riziko. Byl jsem dvojnásob rád, že jsem ji přišel provádět domů, na místo svobody velmi ohrožené. To ve mně mluvil starý chlapecký dobrodruh a vzpupník. Měl jsem ho v sobě vůbec nejraději a tiše jsem se podivoval, jak vzdělanec a jeho idealita či představa osobního poslání, a dávný kluk spolu bytostně souvisejí. Gratuloval jsem si s úsměvem, že rostu rovnou z toho kluka. Můj vysoký pojem kritiky a pohled na naši dobovou kritiku pěstovanou jako žurnalistická profese se špatně snášely, ohrnoval jsem nos nad „kritickými hlídkami“ našich deníků, připadaly mi jako výkon nádenický. Měl jsem později příležitost změnit svoje stanovisko, i novinová kritika může mít nejvyšší styl, může být nejplatnější kulturní měnou, jenomže nabízenou v drobných; kulturní rubriku novin vedl po léta přece Arne Novák, Šalda psal nejzásadnější studie do novin, neměl-li právě k dispozici revui. Co opravdu snižovalo kvalitu tohoto kritického denního novinaření, byly její nutná spěšnost a udýchanost, a nadevše to, že denní tisk tlačil svoje kritické rubrikáře k stanoviskům politicko-stranicky zahroceným. Jeden povahový rys však moje představa o kritice navždy mému kritizování vtiskla: abych se dal vyburcovat k výrazu kritického stanoviska, abych vzal vůbec pero do ruky, musil jsem být dotčen v nějakém zásadním bodu svých jistot o umění, kultuře a člověku. Co mnou nepohnulo, co mne nevzrušilo, neprovokovalo, nudilo, to jsem jako kritik nebral vůbec na vědomí, ač jsem to znal, měl přečtené, ba i cenil. Kritizovat znamenalo pro mne vybírat si, volit, hájit nebo potírat, vždy mně byla kritika záležitostí boje, polemiky. O sebe, o svět. Podle mne měl kritik vědět vždy neporovnatelně víc, než řekl. Velmi výběrová a trochu velkopanská koncepce. Měla za následek, jehož jsem si byl od počátku vědom, že moje kritické dílo ve svém celku nikdy nebude obrazem a historií literatury mé doby v její bibliografické a biografické úplnosti po způsobu kritiků pokládajících za náležitost vzrcadlit každou autorskou osobu či osobnůstku, zaznamenat každou knížku, ba kus potištěného papíru. Nebyl jsem záznamový. Moje kritické svědectví o době bude mít mezery. Jenomže mezery zcela vědomé, dobrovolné, ba chtěné. Zato bude jevit úplnost, jednotu a celistvost mé osoby a názoru na svět a člověka, jenž byl mým názorem. Je to asi velmi individualistické. Ale možná, že to vyjadřuje pouze vysoké mínění, které – a to zcela pokorně a jen k vlastní škodě – jsem vždy měl o lidské osobnosti vůbec, o její hodnotě naprosto originální a nepřenosné, o její povinnosti ručit za sebe.“ (Černý, Václav: Paměti I. 1921-1938, s. 318-319)