Voskovec Brejchovým (13. 11. 1980)

Milý Bohumile s rodinou,
Chtěl jsem Vám psát už dávno, jakmile jsem obdržel Vaše dva dopisy – ale ne a ne se k tomu dostat, neboť jsem byl zabalen do dvou postupných cest na exteriéry jednoho filmu v Texasu. Byla to fuška a ustavičný shon, obtížný a nákladný western film, tedy tak řečená „koubojka“, ale kvalitní a velmi dramatická. Měl jsem tam dobrou a těžkou roli poněkud paranoidního starého farmáře. Počítal jsem Vám odpovědět po skončení – ale mezitím ovšem jsem se stal po Janovi sirotkem a všechny naše plány s Vídní a setkáním se staly akademickými.
Moje žena Kristýna se dozvěděla o Janově dušičkovém odchodu téhož úmrtního dne zde v Kalifornii telefonem od Jany. Janě se ulevilo, že to nemusela aspoň hlásit mně. Nedivím se jí. Kristýnka si to odbrečela zde sama, pak se vzmužila a vesele, „jakoby nic“ mi zatelefonovala do Texasu, že se nazítří, to bylo 1. Listopadu v sobotu, za mnou přiletí podívat. (Je to asi jako z Prahy do Paříže, kapku dál.) V sobotu jsem ji po práci našel v hotelu, měl jsem radost, šli jsme na špatnou večeři do něčeho, co se jmenovalo „Alpský dům“ – nedalo se to jíst, ale snědli jsme to a vrátili se do hotelu, kde jsme si usedli k dobrému italskému vínu. Nad tím mi to Kris velmi šetrně, ale přímo pověděla. Já se nezhroutil, neb jsem to v hloubi už tak dávno čekal, byť doufal, že mě Jan převeze a že třeba se mi podaří přece jen jít první. To jsme si každej celej život přáli – ale Jeník mě nakonec přece jen předběh.
Byl jsem svý báječný ženě vděčen, že to provedla tak ohleduplně. Řekla jen: „Přece jsem ti to nemohla povědět po telefonu… Co by sis s tím tady počal, až bych zavěsila.“
Co Vám mám jinak povídat, příteli. Půlka mi umřela a jediný, čím se mohu utěšovat, je, že už netrpí a nikdy trpět nebude. Dokonce mám dojem ze snů, co se mi zdají, že mi dává najevo, že má srandu a abych měl taky. Zavolal jsem pak ještě z Texasu v neděli 2. 11. Janu, měl jsem skvělé spojení a Jana byla ohromně rozumná a klidná a moudrá, jak dovede být v nejhorších chvílích. Podala mi jasný referát o posledních fázích Janovy choroby či chorob; zdá se, že vlastně zemřel vykrvácením. Začal mu vnitřně krvácet vřed na dvanácterníku – podle názoru amerických lékařů, s kterými jsem se radil, usuzováno na dálku, že patrně vřed byl zaviněn drogami, nevyhnutelně používanými k léčení či údržbě stavu jeho plic, dále že jeho „plicní“ půlka srdce byla strašně oslabena; transfuze už dost nepomáhaly a „pace-maker“ už nestačil, takže srdce posléze přestalo pracovat. – Jana, jinými slovy, referovala vlastně totéž mně. Mluvil jsem i s Fančou, která leží doma se zánětem plic (nákaza z jakési menší epidemie ve škole) – ale přitom už se vyklubává. Zněla taky výtečně – smutně, ovšem, ale usmířeně.
Podle Jany, Janovi se už nechtělo dál živořit a ostatně to vyplývá i z jeho posledních instrukcí Janě, než upadl do bezvědomí. Řekl jí (před operací toho vředu), že nesmí dopustit, aby byl udržován nějakými kyslíky a vůbec stroji v existenci jakéhosi karfiolu, nýbrž že chce umřít. A aby mi vyřídila, že mě miluje…
Jeho poslední dopis ze začátku léta byl dost optimistický a opravdu se chystal do Vídně a byl dost, ba hodně „up“, jak tady říkáme. Napsal jsem mu dlouhý dopis ke konci srpna a se všemi svými novinkami a mnoha dotazy. – No, a na ten dopis jsem se už nedočkal odpovědi. Začlo mi to být podezřelé, protože nepsaní v posledních letech u Jana vždy nebo skoro vždy znamenalo zhoršení zdraví – ale psal jsem dál, aspoň lístky a stručné hlášky – nepsaní jsem mu zásadně taky už léta nevyčítal, protože mi ho bylo líto a věděl jsem, že nejlepší pro něj bude, když se mu ozvu vlídně a se srandou nebo s něhou, ale ani to si nedobylo tentokrát reakce. Musel už bejt moc špatnej, chudák stará. – Je to děsná škoda nejen vůbec, ale tím víc, že po smrti Zdenčině se mi sám přiznal, že se mu vlastně ulevilo a vrátil se mu pocit svobody. Těšil jsem se, že si pár hodně volnějších a radostnějších let ještě užije a že to snad i jeho zdravotnímu stavu pomůže – ale zřejmě ta škoda za dlouhá léta nadělaná jeho organismu, byla už učiněna a nemohla se odčinit. Taky, mezi námi, si myslím, že ho trápilo, že těm podvodníkům nalít a podepsal ten protichartový dokument. Chtěl to odvolat, ale lidi mu to rozmluvili. Já sám jsem si říkal, že je to blbá situace, ale že mu to snad na kolena nejstarší přinese od režimu aspoň nějaké životní praktické výhody, že ho třeba pustěj mírně na televizi atd. Samosebou jsem byl vedle. President a všichni předáci mu poslali blahopřání k 75tinám, dali si je všichni otisknout v Rudém právu i ostatním tisku, aby byli v dějinách, že ho ctili – a od tý doby pro něj nehnuli prstem. Další důvod, proč myslím, že ten nešťastný podpis ho hnětl, bylo, že mi v posledním psaní sdělil jakési prapodivné názory na „disidentství“, které byly jednak nesmysl a hlavně v úplném rozporu se vším, v co Jan věřil – pokud jde o čest a kuráž. Moc mě to zarazilo a už jsem na to nereagoval. Byl to podvědomě zřejmý zoufalý pokus o utišení nějakého hlodání svědomí. A věřte mi, že ho za nic neviním. Patrně kdekoli se malinko poddal situaci, esli vůbec, to bylo ze starosti o budoucnost Jany a o přístup na dramatické studie pro Fanču. O nic jiného už mu nešlo.
No, bude na světě mnohem míň srandy pro každého, kdo ho znal a miloval a mezi ty velice patříte Vy a celá Vaše rodina. Ale tu útěchu, že jeho dlouhé a tak nezasloužené utrpení skončilo, tu máme všichni. Tak na něj myslete ve zdraví a dobré pohodě – on by to tak nejradši.
Chcete-li tento dopis ukázat Mojemu, klidně tak učiňte. Zejtra začínám nový džob v Paramount Studios, velice dobrej kšeft – s tím neštěstím s Janem mi jak na truc začla poslední dobu ohromně padat karta. Snad už má na těch skutečně mocných místech – ať už kde jsou – ňáký styky a přimlouvá se za mě… Zkrátka s tím novým melouchem mám teď takovej fofr, že momentálně nemohu Mojemu napsat přímo. Tak mu to, prosím Vás vysvětlete a sdělte mu, že jakmile bude možno, napíšu mu podrobně cokoli o Janových posledních měsících vím. Stejská se mi po Vídni nejen protože to bylo poslední místo mých schůzek s Janem celých patnáct let, nýbrž zároveň taky protože jsem tam poznal kolem Mojeho tolika výtečných a věrných přátel a štědrých duší, mezi nimiž Brejchovi vynikají.
Přeju Vám všem zdraví a pokoj a úspěchy a lásku.
Váš vděčný
Jiří (Voskovec)

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 430-433)