Soubor konzervativních názorů chce být potvrzením normality ve společenských záležitostech. Konzervatismus postrádá teoreticky vybroušený, filosoficky propracovaný základ pro politický dialog. Pomalá, mravenčí, všední a trpělivá práce na reformě společnosti je tou alternativou, kterou nabízí – je to politický realismus, čímž ovšem není myšleno pragmatické přijetí čehokoli, co se může přihodit, nýbrž běží o informované uvědomění si mezí, jimž jsme jako svobodní, avšak koneční tvorové podřízeni. Praktická sféra politiky se tu musí prezentovat nikoliv nějakou abstrakcí, ale naopak tím, v čem se dá rozpoznat činitel zakotvený v historii a ve společnosti a její kultuře. Kulturou jsou zde pak myšleny všechny aktivity, které obdařují svět sdílenými významy, v jejichž světě mohou jednotlivci rozumět tomu, co je jejich společenská přirozenost – jedná se o navyklé postupy běžné lidské praxe, jež jsou součástí té které kultury. Hlavní a možná i rozhodující část těchto postupů, pojmů, představ a způsobů vnímání a jednání je vždycky zděděna: pro konzervativce jsou zvyky, tradice a obecně sdílená kultura hlavními pojmy a představami v politice. V tomto kontextu je představa lidské bytosti, která si svůj životní styl vytvořila zcela podle svého, hlubokým sebeklamem.
Logickým důsledkem je, že úctu konzervativců vzbuzuje a jejich energii podněcuje vždy nějaká zcela konkrétní země, konkrétní historie a konkrétní forma života. Žádná utopická vize zde nebude mít ten význam, jaký má současná praxe, neboť vize je vždy abstraktní a tedy neúplná, praxe je však konkrétní: blíže ji určují důvěrně známé problémy, kterým je možné rozumět, aniž je přitom musíme popisovat. Z toho plyne podstatný důsledek, totiž že rozdílností mezi formami konzervativních politik je tolik, kolik je konkrétních a osvědčených podob uspořádání sociálního života, jež dokáží vzbuzovat loajalitu svých účastníků.
* * *
V každé ze specifických oblastí konzervativní věrouky zůstává konstantní premisou ochrana práv celé zprostředkující struktury určitého národa: práv, jež jsou plodem historického a společenského vývoje proti vlnám individualismu či nacionalismu. Základem konzervativní politiky je její názor na úlohu dějin, které nejsou ničím jiným než zkušeností. Z tohoto hlediska lze společenské realitě nejlépe porozumět uplatněním historického přístupu: neb „nebudeme schopni pochopit, kde jsme, natož pak kam jdeme, pokud nepochopíme, kde jsme byli dosud“ (Robert Nisbet). Anebo: „duch novátorství je obecně důsledkem sebestředné domýšlivosti a omezených názorů (nelze v dnešní době dost často opakovat, v každé řádce, znovu a znovu, dokud to nedostane povahu běžného přísloví – inovovat není reformovat). Lidé, kteří se nikdy neohlížejí zpět, ke svým předkům, nebudou brát ohled ani na své potomky.“ (Edmund Burke) Toto jsou pro konzervativní způsob vidění světa myšlenky zásadní důležitosti. Běží o to, aby jednotlivec hledal a nalézal své dovršení ve společnosti a aby sám sebe vnímal jako součást řádu většího než je on sám. Měl by se proto cítit nikoli v roli tvůrce, nýbrž dědice řádu, na němž participuje, aby si z něho mohl odvozovat pojmy, ideje a hodnoty, rozhodující pro hledání a nalézání vlastní identity.
Tu je důležité zmínit pojem tradice v konzervativní vizi kultury. Jakákoliv tradice v kultuře spočívá ve znalostech jak vybrat, interpretovat, asimilovat a používat informace; je to dovednost konkrétní praxe. Její tradiční charakter znamená to, že se předává z jednotlivce na jednotlivce procesem příkladu a demonstrace. To, co si jednotlivci navzájem předávají, je nadindividuální věc, kdy každý, kdo se učí je produktem nejen těch, kteří jej učí aktuálně, ale též nesčetných jednotlivců před ním. Jednotlivé tradice tedy tvoří jedinečnou kulturu, jejíž morální a politická síla jsou odvozeny z faktu, že ji jednotlivec nakonec nemůže odlišit od své osobní identity. A dále: tradice tu není myšlena jako upnutí se k věcem minulým; naopak, tradice je živoucí záležitostí! „Burka neodlišuje od francouzských revolucionářů jeho upnutí se k věcem minulým, ale jeho touha žít plně v přítomnosti, chápat ji ve všech jejich nedokonalostech a přijmout ji jako jedinou skutečnost, jež je nám nabídnuta. Eliot stejně jako Burke rozpoznal rozdíl mezi do minulosti zahleděnou nostalgii, jež je jen jinou formou moderní sentimentality, a pravou tradicí, která je zárukou perspektivy, s níž lze žít v moderním světě.“ (Roger Scruton) Jinak řečeno: individuální nadání je bez zvolené tradice, s níž by mohlo pracovat, nemohoucí.
* * *
Jeden z Burkeových výpadů proti revoluci je zachycen v pojednání o předsudku, kde Burke chápe předsudek jako destilát veškerého pojetí vědění, porozumění i cítění, pojetí, které podle jeho názoru naprosto protiřečilo způsobu myšlení v době francouzského osvícenství. Pregnantní Burkeova obhajoba předsudků je jednou z nejsugestivnějších pasáží jeho Úvah: „Bojíme se nechat lidi žít a čerpat jen z vlastního soukromého kapitálu rozumu, neboť máme za to, že kapitál jednoho člověka je malý a že se povede lidem lépe, když budou čerpat ze společného fondu a kapitálu národů a věků. Mnoho našich myslitelů odmítá obecné předsudky šmahem odvrhnout a uplatňuje svou inteligenci k tomu, aby v nich odkrývali zasutou moudrost. Najdou-li, co hledají – a jen zřídka se jim to nepodaří -,mají za moudřejší podržet předsudek, ve kterém se skrývá rozumné jádro, než plášť předsudku odhodit a nenechat nic než nahý rozum; předsudek totiž dodává motivaci k realizaci onoho rozumného jádra a také citový vztah, který mu zajistí trvalost. V obtížné situaci je předsudek pohotově při ruce; už před tím udržoval mysl na klidné cestě moudrosti a ctnosti a nyní, v okamžiku, kdy je třeba rozhodnout, nenechá člověka ve skepsi, zmatku a bezradnosti. Ctnost člověka se díky předsudku stává zvykem a přestává být pouhou řadou nespojitých činů. Pomocí správných předsudků se povinnosti stávají součástí naší přirozenosti.“ (Edmund Burke) Netvrdí se tu, že předsudek je iracionální, nýbrž že je to přesvědčení, s jehož ospravedlněním si většina lidí nedělá žádné starosti, přičemž tato přesvědčení byla v mnoha případech dosažena značným myšlenkovým úsilím, jež bylo třeba vyvinout ve prospěch vyřešení životních problémů. Tudíž předsudek je v tomto smyslu výsledkem postupného vývoje pokusů a chybného řešení problémů; je pojítkem společnosti a skládá se z různých přesvědčení, která jsou uzpůsobena jejím institucím. Burke i ostatní konzervativci jsou přesvědčeni, že téměř veškerá vůle vzdorovat pramení z předsudků, které se v průběhu dějin pomalu vytvářely v lidském vědomí; z předsudků týkajících se náboženství, vlastnictví, národní autonomie a hluboce zažitých rolí v rámci společenského řádu. Nikoli abstraktní práva těch, kteří se příliš často ohánějí univerzálními principy a ideály, avšak žalostně se jim nedostává smyslu pro účelnost a praktičnost, protože ve svých univerzálních idejích mají tendenci se spíše zabývat lidskými masami než lidmi, které skutečně potkáváme jakožto konkrétní jednotlivce. Právě předsudky představují pro konzervativce pravou motivační sílu pro jednání.
* * *
Dalším ústředním pojmem konzervativní filosofie je pojem autorita, jež je zde chápán jako řetězec či hierarchie v rámci společnosti. Řád a autorita tu mají klíčové postavení pro pojetí svobody: běží o svobodu spojenou s řádem. Nikoliv svobodu existující pouze spolu s řádem a ctností, nýbrž svobodu, která nemůže existovat bez nich! Plyne z toho, že jednou ze základních potřeb společnosti je existence prostředků, které jsou schopny klást meze lidským vášním a citům.
Tocqueville se ve své slavné knize „Demokracie v Americe“ zabývá důležitostí nižších článků moci, stojících mezi panovníkem a poddanými v aristokratických státech, kde tyto zprostředkující mocenské instituce vznikaly zcela přirozeně, protože byly představovány jednotlivci nebo rodinami, „které původ, vzdělání a bohatství udržovaly nad průměrem a jakoby přímo předurčovaly k rozkazování“. Autorita tu projevovala v podobě řetězce jistou souvislost s řetězcem bytí, který dominoval středověké teologii. Tyto řetězce se odvíjely od jednotlivce, přes rodinu, farnost, církev a stát až k samotnému Bohu.
* * *
Jak jsem již naznačil výše, instituce rodiny je ústředním bodem konzervativní filosofie; zaujímá tu nenahraditelné a klíčové místo: rodina je totiž první institucí, jejímž prostřednictvím člověk chápe sociální svět, je to autonomní instituce, je to forma života, jejíž cíle spočívají pouze v ní samotné. Určitých věcí je možné dosáhnout výlučně prostřednictvím rodiny. Rodina je chápána jako nejzřejmější příklad instituce založené na transcendentním poutu. Téměř nic, co souvisí s rodinným svazkem, nelze pochopit jinak než v pojmech osobité stálosti, kterou je rodina obdařena. Ve vzájemném svazku mezi rodičem a dítětem dochází ke zpřítomňování minulosti a budoucnosti a právě v něm tkví bezprostřední a postřehnutelná skutečnost transcendentních svazků, která je spojuje. Konzervatismus chápe existenci rodiny, jako existenci základních společenských svazků, které je třeba podporovat, protože skrze instituci rodiny usiluje o zachování společenské kontinuity, ve které se lidé mohou konfrontovat s generacemi, které tu byly před nimi, i s těmi, které přijdou po nich. Důležitým atributem instituce rodiny je fenomén odpovědnosti, jakožto povinnosti dětí vůči svým rodičům: jako výraz synovského či dceřiného pouta. Tento smysl pro povinnost je založen na úctě či cti, protože nedbát o své zestárlé rodiče není nespravedlností, ale právě neúctou. Tato pouta loajality, odpovědnosti a úcty mají z politického hlediska hodnotu, která přesahuje hodnotu individua, protože jsou přenášena od domácího krbu na místo v kraji, na lidi, na zemi.
V neposlední řadě zde samozřejmě není manželství chápáno jako buržoazní slabost, ale jako posvátný obřad přechodu, na němž závisí etický život, je chápáno jako slib, obětování se a závazek (nikoli jako smlouva - což je způsobeno dlouhodobou sekularizací - o oboustranném prospěchu, kdy jakmile se objeví lepší nabídka k nové smlouvě, lidé své povinnosti bez zábran odhazují), který je základem trvalých společenství; manželství je vyzdvihováno jakožto jádro etického života a „nudné“ praktiky manželství jako cesta do společenství, na němž závisí sám život. Pro konzervativní politiku je tedy jednou z priorit dělat vše možné pro posílení funkcí rodiny, sousedských společenství, soukromého sektoru a dalších zprostředkujících skupin, a to tak dalekosáhle, aby byla respektována společenská práva nižších jednotek, než je stát a společnost.
* * *
Podstatný význam v konzervativní věrouce zaujímá princip zásadní a naprosté neslučitelnosti svobody a rovnosti, která pramení z toho, že obě hodnoty mají zcela protichůdný smysl a účel.Tato neslučitelnost je minimálně potencionálně nebezpečná pro liberálně-demokratické režimy. V konzervativním pojetí je svoboda myšlena jako zcela určitá osobní svoboda, která je výsledkem dlouhého procesu společenského vývoje a dědictvím institucí, bez jejichž ochrany by nemohla trvat.
Je neoddiskutovatelné, že právě v důsledku neexistence dlouhodobého kontinuálního společenského vývoje bez historických zvratů a revolucí zde, ve střední Evropě, pojmy svobody a rovnosti mají jiná zabarvení, než jak je chápe konzervatismus - právě z tohoto důvodu zde konzervatismu není: zatímco v aristokratických společnostech byli lidé spojeni se svými předky a potomky díky silnému rodinnému cítění a byli konkrétním způsobem propojeni s něčím mimo ně samotné a často se dokázaly obětovat, v demokraticky rovnostářském věku jsou povinnosti každého jednotlivce vůči všem ostatním jasnější, avšak odevzdaná služba kterémukoli jednotlivci je mnohem vzácnější. Cechy, šlechta, stavy, svobodná města, provinční shromáždění, církev – všechny tyto zprostředkující síly jsou demokratickou společností přirozeně zbaveny své moci, protože principem legitimity je zde rovnost a vláda většiny. Místo různorodosti autorit a jejich hierarchie, se do demokratického vědomí přirozeně plíží idea centrální moci vládnoucí všem občanům. Avšak pro konzervatismus svoboda není podmínkou, ale až důsledkem obecně přijatého společenského uspořádání. „Svoboda bez institucí je slepá: neztělesňuje ani skutečnou společenskou kontinuitu, ani opravdovou možnost individuální volby. Není to nic víc než gesto v morálním vzduchoprázdnu.“ (Roger Scruton) Svoboda jako společenský cíl je tedy pochopitelná jen tehdy, je-li podřízena něčemu, co samo svobodou není, tj. nějaké organizaci či řádu, které vymezují individuální cíle. Tudíž usilovat o svobodu znamená zároveň usilovat o ta omezení, jež jsou jejím předpokladem.
Byl to taktéž Tocqueville, kdo identifikoval nástup individualismu, jakožto demokratického fenoménu. Neboť podstatou demokracie je rovnost společenských podmínek, pouta mezilidské solidarity jsou oslabována: demokracie vede nejen k tomu, že člověk zapomíná na své předky, ale odděluje jej i od jeho současníků, „obrací jej neustále jen k sobě samému a hrozí, že jej nakonec celého uzavře do osamělosti jeho vlastního srdce“ (Alexis de Tocqueville). Ve jménu své suverenity, rovnosti a individualismu, s jehož růstem ovšem upadá individualita, lidé ztrácejí návyk svobody, ztrácejí smysl pro zodpovědnost a osobní aktivitu. Toto je právě největším nebezpečím pro občany liberálně-demokratických států, totiž že se svobodně vzdají své svobody v honbě za pohodlím a bezpečím.
Různá pojetí svobody vnucují otázku co znamená svoboda jednotlivce, a též odkrývají napětí mezi konzervatismem a liberalismem. Svým způsobem se jedná o hluboký a opakující se konflikt, o kterém vypovídá evropská kultura a umění od doby osvícenství: svobodný jedinec, řídící se rozumem a univerzálními idejemi, zároveň touží po společenství, po místní přináležitosti a po teple a ochraně kmene. Liberálně-demokratický řád má ve svém jádru, jak bylo nastíněno, zakódovány sebezničující tendence, které jsou spojeny se ztotožněním jeho převládajícího ideálu s maximalizací individuální autonomie. Jedná se především o nadřazenost morální autonomie jednotlivce, která ovšem oslabuje autoritu právě těch institucí, na jejichž existenci možnost této autonomie závisí. Lze říci, že liberálně-demokratický řád žije z morálního politického kapitálu, o který se málo stará. Argumenty konzervativců na tyto neduhy jsou zřejmé: je třeba zachovat ty instituce, zvyky, a zejména místní vazby, jimiž je živen liberalismus. Problémem ovšem je, že tyto vazby, které byly založeny nikoli na abstraktní spravedlnosti, ale na přirozené „pietě“, jsou rozleptávány právě tím liberálním svědomím, jež vytvářejí. Pakliže neexistuje u toho, co je dáno, žádná mez, u které se liberál může zastavit a nalézt hodnotu světa imanentní, potom se nezastaví nikdy. Roger Scruton napsal: „ten, kdo přesouvá břemeno, bude muset přesouvat všechno; bude tedy čelit světu zbavenému lidských výtvorů, z nichž základním je sama morálka.“ Zkrátka: konzervativec zakouší svět politiky prostřednictvím ideálů autority, kdežto jeho liberální oponent skrze hodnotu individuální a absolutní svobody.
* * *
Konzervatismus, jak vyplývá z již zmíněného, klade důraz též na úlohu církve a židovsko-křesťanské morálky, přičemž se mu jedná hlavně o institucionální aspekt náboženství. Je to náboženství jako věc veřejná a institucionální, něco, co si zasluhuje loajalitu a úctu ke své formě; instituce, která je důležitým pilířem státu i společnosti. Konzervativní podpora náboženství do značné míry vychází z přesvědčení, že lidské bytosti, vymaní-li se z pout víry, často propadají určitému zmatku a ztrácejí rovnováhu. Tyto otázky se úzce dotýkají současných liberálně-demokratických států, kde se rozšířený morální relativismus postaral o vyvrácení občanské morálky do té míry, že většina lidí se dnes řídí soukromými sklony a choutkami. Lidé jsou nyní drženy v řádu nikoli poučkami o dobrém životě, ale technikami společenského zřízení. Rezignace státu na jakékoli morální, kulturní či intelektuální vůdcovství je doplněna jeho téměř výlučným zájmem o kvantitativní otázky výroby a spotřeby a vzorce masového chování, jimž se přiznává status morálních norem.
Konzervativci v zásadě tvrdí, že není možné, aby lidstvo skutečně žilo bez víry, a pro ty kdo zdědili zvyky a pojmy křesťanské kultury, je touto vírou křesťanství. Odmyslíme-li si víru, nezrušíme tím jenom soubor náboženských doktrín, ani tak na druhou stranu nedostaneme ničím neovlivněnou krajinu, v níž by byl člověk viděn konečně takový jaký je. Zrušíme tím schopnost vnímat jiné, mnohem důležitější pravdy, pravdy o naší situaci, jimž se bez podpory víry nemůžeme postavit. Přijmutí víry je pro konzervativce totiž gestem sounáležitosti, jimž člověk sjednocuje sám sebe s dávno sdílenou kulturou. A abychom mohli kulturu předávat dál, musíme ji nejprve zdědit, a to je aktivní a namáhavý proces. Je třeba naslouchat hlasům mrtvých a zachytit významy okamžiků, kde „dějiny jsou nyní a zde“. Náboženství je tedy procesem vykoupení, v němž se jednotlivci snaží vyrovnat své závazky vyplývající z mravních imperativů jejich společenství: dluhy plynoucí z poskytnutí výchovy, dluhy vůči institucím, které zachovávají mravní vědomí. Avšak takto chápaná víra, víra jakožto oddanost, je v konfliktu se současnou individualistickou liberální společností. Neboť ti, kdo žijí v kontinuitě generací, musí nutně žít také v lokálních identitách, které tuto kontinuitu zprostředkuji. Na druhou stranu být pouze kosmopolitou znamená být bez kořenů. Moderní člověk tedy nutně žije v napětí mezi partikulárním a univerzálním a přijímá toto bolestivé dvojí pouto nutnosti.
* * *
Sen osvícenství o jednotě lidstva, sen o Rozumu se ukazuje, alespoň z konzervativního hlediska, jako klamný. Konzervatismus vzniká přímo z pocitu, že člověk právě patří k nějakému konkrétnímu, trvalému a dávno existujícímu společenskému řádu a že je to tato skutečnost, která je svrchovaně důležitá při každém jeho rozhodování co a jak dělat. S tímto pocitem přináležitosti a zapojenosti do řádu a kontinuity svého sociálního světa stojí pak člověk v proudění společenského života.
Snaží-li se konzervativec věci opravovat a udržovat, je to proto, že žije životem své společnosti a sám v sobě cítí nemoc, která zachvacuje obecní řád. A touha uchovávat je slučitelná s jakýmikoli změnami pouze za předpokladu, že změna zároveň uchovává kontinuitu. V neposlední řadě je konzervativní postoj neodlučitelný od nahlížení na člověka jako autonomní bytosti, tj. bytosti, která má kromě touhy, vášní a pocitů také hodnoty a úmysly, přičemž pro osvojení a vštípení těchto hodnotových struktur je důležitá sdílená kultura, která ustavuje naše touhy, záměry a hodnoty v rámci pevného kontextu, a tím nás pozvedá. Dodává duchovnu na uvěřitelnosti a závazkům na upřímnosti, tím, že nám poskytuje slova, gesta, rituály a názory, které činí naše jednání morálním. A naopak: tam, kde se společná kultura nevyskytuje či vytrácí, začne být hledání smyslu vyčerpávající, marné a absurdní, tam se rodí chuť vše zavrhnout a lidské řeči se začíná zmocňovat nemilosrdný cynismus.
Proti kultuře se pak obrací i samotné umění a většinu našich myšlenek okupují morbidní představy, což je situace, ve které se nyní nacházíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat