Kladné prožitky kupodivu vnímáme jako cosi přechodného, co nás nezavazuje k vytrvalosti. To příjemnější, co prožíváme, se tak ocitá nejen na okraji našeho přemítání, ale přímo v podezření jako zhoubná iluze. Snad je to také výsledek pilného odhalování takzvaných podstat údajně skrytých pod povrchem jevů. Jsme zvyklí, že ať je cokoliv čímkoliv, ve skutečnosti je toto cokoliv rozhodně něčím jiným, a to horším, než se nám jeví.
Člověk a jeho způsoby existence, organizace společnosti, naše myšlení i zvyklosti, to vše je v našich očích už předem podezřelé nejen z nedostatečnosti, ale rovnou z falše. Manýra, která nabyla rozměrů rozšířeného zlozvyku, tropí trvale zkázu v soukromí i v obci. Některé osobnosti veřejného života o rozševelené demaskovací obsesi vědí a dovedou jí mazaně využívat. Jiní sobě i nám pilně škodí tím, že sklony k levné podezíravosti i vlastní náchylnost k frustraci odmítají brát v úvahu.
Tady někde jsou příčiny toho, že naše historická hodina připomíná blátivé pole, po němž se sice můžeme pustit směrem, který si pečlivě vybereme, nebo také jen tak svobodně nazdařbůh, kde však pro stálé „demaskování“ půdy pod nohama nemůžeme udělat jediný pevný krok.
* * *
Náladovost vymknuvší se z kontroly rozumu a svědomí rozepíná se jako vše pohlcující mlha. V relativně krátkém čase dokáže rozrušit i civilizační fundamenty, které se zdály skálopevné. Odtud věčně se opakující údiv nad činy, jichž se jako smyslů zbavení za jistých okolností dopouštějí i takzvaní „slušní lidé“. Jestli vše, co je nám oporou, nepřetržitě vydáváme podezření, že se jedná o pouhé iluze maskující prázdnotu, příliš snadno znehodnocujeme svou životní látku, a to jen proto, abychom nepřetržitě konfrontovali svět s vlastní zatrpklostí. Potom soukromé i veřejné projevy podezíravosti (vlastně fízlovské poměry k realitě) už nepředstavují nemilou psychickou výchylku, nýbrž spíše ceněný dobový standard. A k hysterickým výstupům se bez rozpaků uchylují například i lidé, kteří si přejí, aby byli bráni vážně.
Ke slovu tedy v soukromí i na veřejnosti stále častěji přicházejí spíše „herecké talenty“ a profesionální aféristé než vskutku rozvážní jedinci. Pak se stává, že plánovitě využívanému mediálnímu chaosu se přezdívá výměna názorů, ačkoliv častěji přece jde jen o „výměnu“ a povzbuzování obtížných nálad. A pak už stačí jen zdánlivě bezvýznamný impulz, aby „albánská“ psychóza vzplanula divokým plamenem, a my ustrnutím zjišťujeme, v jak křehké civilizaci žijeme.
* * *
Pro hyperkritický vztah k životu shledáváme důvody mezi podrobnostmi, o něž denně klopýtáme. Základním pramenem negativity je ovšem už sám náš vztah k času lidského života: existence je kořist a nic. Lidský svět na konci 20. Století – obraz světa v našich hlavách – se především skládá z toho, čeho můžeme nebo nemůžeme využívat. Vychází najevo široká škála náročných parazitních instinktů ovládajících naše podvědomí.
Pro naše špatné nálady je ovšem důležitější druhá část výroku: existence nejen jako kořist, ale také jako nic, jako vnadidlo pro nicotu. Do prázdna se přece nakonec musí propadnout všechno, co si přivlastníme a čeho docílíme. Veškeré snažení, pospíchání a strádání na úprku za kořistmi života se děje pod prázdným nebem. Tam kdesi nad přívětivou prosluněnou klenbou panuje nepředstavitelná pustina temnot a nevýslovný holomráz, jímž fičí led i ohnivé koule galaktických rozměrů. Nic pro člověka, vlastně vůbec nic pro nás. Zdá se být jasné, že veškeré lidské pachtění uvnitř obrovské černé díry, vyplněné absolutním mrazem a ohněm, neznamená nic víc, než nic. Postava umolejsaného homo sapiens, upoceného a rozdrásaného nepřetržitou honbou za kořistí, konfrontovaného buď s nicotou, nebo se chtěnou kuráží založenou na kosmické zapomnětlivosti, už sama tato představa stačí zkalit dobrou náladu. Do obrovské jámy nad našimi hlavami se především propadá lidský čas života, který nám pak ze všeho nejvíce připadá podobný holé iluzi. Odtud tedy naše permanentní podezíravost.
* * *
K dobytí zisků, k ulovení životní kořisti je nám vymezena jen nedlouhá doba. Napřed se s trapnými omyly učíme pravidlům lovu. Když si myslíme, že jsme na vrcholu sil a konečně se propracováváme mezi elitu životního závodu, právě těsně před cílem nás potupně lehce předběhne svěží a relativně elegantní mladší sprinter. Tak tomu musí být, je-li nám čas pouze soukromým lovištěm určeným k zaměření, sestřelení a sebrání kořisti ocitající se v dosahu nově nastupujících generací.
Už proto je nám našeho času vždy, zásadně a nevyhnutelně málo. Existenciální nedostatek nenahradí prozíravé státní plánování pracovní doby a volna ani bohatý trh s věcmi. Čas nenakřečkuješ. Hledáme ho však ve věcech, o nichž si namlouváme, že jsou nezničitelné. Čas se snažíme podržet v podobě situací, o nichž si, když je prožíváme, myslíme, že jsou nepomíjivé. Čas by měl být nejen naším revírem, ale také pravou životní kořistí. Přitom nám ale stále utíká z dosahu, jak voda z dlaní, a nechává nás žíznící. Trapný pocit nedostatku času podemílá naše duševní síly a je možná tím nejpodstatnějším důvodem, proč žijeme jako by zakletí ve vlastní i cizí náladovosti.
Čas snad ještě existoval pod přívětivou modrou klenbou nebes, jež byla Božím sídlem. Vytratil se ale do černé pustiny, do vesmíru spravovaného výhradně podle zákonů matematiky a bez soucitu s lidskými bytostmi, jež samy sebe odsoudily k jitřivé dočasnosti.
Odtud i význam, který připisujeme minulosti. Nikoliv to, co je, nýbrž to, co bylo, co se už definitivně událo a zafixovalo, má být zdrojem našich jistot. Proto se ten, kdo poškodí navyklý obraz dějin, setkává s pocity ublíženosti a někdy i s překvapivě silnou nenávistí: nešetrně podráždil otevřenou ránu současného lidství, když nadhodil, že to, co už je zdánlivě pevně uloženo v neměnné minulosti, také zůstává vydáno našim dnešním proměnlivým nutkáním.
* * *
Podržet, mít pohotově alespoň zlomek uplynulého času je závažná lidská potřeba, svým významem rovná touze po sýpkách naplněných obilím. I mnohem chudobnější civilizace než naše snaživě stavěly z kamene, mramoru a zlata monumentální schrány věčnosti, pro něž nebylo ekonomického opodstatnění. Modlit se k Bohu lze i v improvizovaných přístřešcích. Hrobky, města zemřelých, chrámy tvořily hráz proti pádu dní do nicoty, proti zániku desetiletí a staletí bez paměti. I my jsme zdědili neujasněný, zpola pověrečný obdiv k egyptským pyramidám, k troskám Troji i k ruinám chrámů ztraceným kdesi v džungli. Odtud obecně uznávaná potřeba a užitek plynoucí z evropských katedrál rostoucích po staletí pro staletí a pro věčnost. Ze stejného důvodu byly konstruovány filozofické koncepce naplňující ctižádost obsáhnout absolutní pravdu o člověku a vesmíru, s nárokem zprostředkovat smrtelníkům k použití minulost i budoucnost, a tedy věčnost, nebo aspoň představu o ní.
Evropan však nyní nachází útěchu ve filozofické a estetické glorifikaci prchavé vteřiny. Dávným stavitelům se tedy pod fousy posmíváme. Máme přece smysl jen pro to, co slouží okamžitě a okamžiku. Rozloučili jsme se i s křesťanskou představou času plynoucího ke svému konci. Nerozumíme už představě finálního tvaru lidské existence, jejíž obsah jednou vejde v obecnou známost a tím bude teprve dovršen. Nedivme se pak ale, že se nám naše životy rozpadají v úprk sypkých vteřin.
Vůbec nelze říci, že bychom se v hospodaření s časem proti svým předkům zlepšili. Naopak se zdá, že naše imaginace pracuje s podstatně chatrnějším materiálem, který má často zjevně povahu náhražek narychlo uplácaných pod náporem nicoty. V náhradu za rozdrolené duchovní koncepce minulosti lpíme na drobných zlomcích regionálních nebo nacionálních mytologií poměrně nedávného původu jako na poselství údajného zlatého věku. Místo ruin dávných chrámů a pyramid uctíváme sotva pár let staré fragmenty mediálních fikcí. Naše aktuální duchovní problémy jsou zajímavým dokladem toho, že skutečnost přece jen nelze příležitostně vymýšlet od jednoho „slavného“ data k druhému. Tvrdohlavě sestrojované účelové fikce dokáží beznadějně zamlžit intelektuální prostor a zrušit schopnost věcné úvahy pro řadu generací. Trauma nedostatku času nedává uzrát spolehlivým lidským postojům, naopak provokuje v nás jen pomíjivé náklonnosti, a především povšechnou rozjitřenost a vše zaplavující podezíravost.
Ztratili jsme smysl pro čas vyhrazený představě o velikosti, s níž se člověk v předtechnické době konfrontoval, nebo konformoval. Naše představa o čase života je tedy velice často projekcí lakomce. Lakotíme hodiny, abychom lehkomyslně utráceli celá desetiletí.
Představa o velikosti Božího i lidského díla, vytvářejícího v chrámech jímky času, nebyla jen nepohodlná, byla dokonce nadlidsky náročná a krvavě placená. Ale byla to imaginace, která umožňovala nahlédnout hlouběji za prchavý okamžik přítomnosti. Dnes je nám taková představivost vzdálená, skoro na obtíž. Málokdo ještě rozumí slovu věčnost jinak než jako neurčitému symbolu trapné a nudné vleklosti. Neboť kde by mimo čas vládla jakási pomyslná trvanlivost, tam by přece neexistovalo to jediné, čemu rozumíme a čeho si nadevše ceníme, co jsme schopni uchopit a využít – totiž okamžik. Mimo okamžik bychom také nevěděli, co si počít s vlastní podezíravou náladovostí.
* * *
Ovšem „auri sacra fames“, proklatá moc zlata – nezrušitelné, a přece z praktického hlediska zbytečné hmoty – vypovídá o tom, že ani zdánlivá idyla zemědělské společnosti, zakotvené ve věčném návratu setby a sklizně, smrti a zmrtvýchvstání, neuspokojovala plně lidskou vášeň po uchopení času. Vždyť věčný návrat ročních dob byl svým způsobem pochopitelný i jako znicotnění individuálního osudu, nepřetržitě zavalovaného masami mlčenlivého času. I člověk agrární civilizace toužil po vykoupení z prchavosti desetiletí. Pátral po nepohodlné cestě z pomíjivosti do věčnosti, o níž tušil, že musí být vyznačena oběťmi. Nebo se utíkal k představě věčnosti rodiny, rodu, případně k chamtivému shromažďování půdy a zlata jako fyzických symbolů věčné trvanlivosti.
* * *
Chrlíme série totožných a pravidelně pozměňovaných výrobků. Chvatně vytváříme svět určený ke chvatné spotřebě. Od rána do večera tedy pilně vydáváme svědectví o své neschopnosti zakotvit nejen v čase, ale i ve vlastní existenci. Naše průmyslové dílo, naše pýcha, naše hrdost a bohaté vlastnictví je také výsledkem a dokladem bezbrannosti před unikajícím časem. A tento paradox platí právě tam, kde jsme zaplaveni nadbytkem, jako tam, kde nás drásá nouze a nenaplněná touha po užitečných věcech a zužitkovatelných lidech.
Jistou úlevu nabízejí zapadlé kouty naší civilizace, kde hmotné výrobky minulosti zůstávají co nejdéle k užívání. Chalupáři zavěšující na zeď kola žebřiňáků realizují touhu po ztraceném čase, po vyprchalé minulosti, způsobem jako stvořeným pro ztvárnění groteskou. Ale oni nevědomky reflektují žízeň po minulém, po jaksi trvanlivějším archaickém bytí zakotveném v cyklu ročních dob.
Pravými chrámy, v nichž hledal jistotu o času moderní člověk, měla být muzea. Jak se ukazuje, čím větším bohatstvím exponátů disponujeme, tím zřejměji hmotné památky minulosti pozbývají moci nad časem: už v nich není uloženo to, co bylo. Promyšlené muzeální a výstavní expozice dneška již obsahují jen náš vlastní čas, rozbitý v perfektně osvětlené zlomky. Naše muzea nám nedovolují nic víc než chvatný krok od jedné instalace ke druhé, svižný klus v rytmu vtíravého komentáře.
* * *
Jako jednotliví lidé trpíme nedostatkem času a kalnou náladovostí. Občas vidíme, že hlasy a pěsti zvedají také znepokojené davy, jež sehnala dohromady neurčitá tíseň koncentrující se v ničivý příboj. Především je však nešťastnou obětí každý z nás: osamělý jedinec, zaživa porcovaný a rozprodávaný na pultících současného kulturního provozu.
Jsme tedy vskutku odkázáni jen na pomíjivý astronomický čas, ke kterému dnes samozřejmě a nevyhnutelně patří stálé trápení nad jeho prchavostí – tváří v tvář lhostejnému vesmíru? Jsou nám definitivně vzaty prostředky, jimiž bychom dokázali vytěžit aspoň ze svého soukromí, z osobní zkušenosti svůj vlastní osobní čas, s nímž bychom pak směli hospodařit opatrněji a z něhož bychom snad dovedli i něco odkázat budoucím?
Ze zkušenosti ještě víme, že nikoliv ve veřejných institucích, nýbrž uvnitř jednotlivých životů děje se někdy vzácný čas, který je vyňat z pocitu chaosu a nedostatku. Ve výjimečných okamžicích jsme se už všichni setkali s časem, který jako by byl chráněn před vlivy pomíjivosti. Čas soustředění, čas lásky k člověku nebo k Bohu, údobí, v němž plně prožíváme význam lidského protějšku, se stává jakousi schránou malé, lidské, někdy až příliš lidské, ale přesto velmi užitečné věčnosti. Ve vzpomínkách se právě sem obracíme, abychom zde někdy i přes vzdálenost desetiletí čerpali posilu.
* * *
Obrat k zastíněnému privátnímu času by předpokládal, že bychom posbírali zbytky soukromí, které jsme za sebou lehkomyslně potrousili. Naše kultura, naše jazyky, zavedené způsoby sdělení, naše umění dnes užívají a k ocenění předkládají především to, co je zvnějšněno, co je zobecnitelné, nebo co je aspoň znárodněno, co je všem na očích a přístupné byrokratické manipulaci. Zajímavé je pouze to, co je schopno obstát na trhu, kde se nakupuje ve velkém množství. Nezjevné, jedinečné, osobní, všechny pocity a myšlenky, za něž ručí člověk pouze sám sebou, sám před sebou, před nejbližšími a před Bohem, vyhazujeme do smetí jako zbytečnou přítěž. Proto je náš kulturní provoz dnes převážně založen na jedné jediné figuře, metodě, postupu: z vnějšího strháváme jednu masku za druhou a z vnitřního znovu a znovu vyrábíme vnější, z jedinečného obecné, z ojedinělého seriál a podle bytostného lidského počínání modelujeme obecně přijatelnou konvenci, módu. Ta je na chvíli závazná pro všechny a v konečném důsledku tedy pro nikoho. Kde a jak bychom chtěli ještě získat přístup k jedinečné existenci produkující a soustřeďující autentický osobní čas?
* * *
Jestli nám ale jako prostředek osobní obrany nezbývá nic jiného než nejosobnější čas patřící k člověku, tedy čas našich lásek, jsme ještě jednou a ještě hlouběji odsouzeni k trápení z nedostatku. Neboť doba, kdy jsme schopni milovat a být milováni, je z pohledu většiny ohraničena. Zpátky do své biologické minulosti se vesměs cpeme sice snaživě, ale jako do příliš fešných riflí komicky marně. A vzpomínky na milostná dobrodružství prožitá v mládí mohou být přitěžující okolností, dalším zdrojem nostalgie po nenapravitelně ztraceném zlatém věku, a tedy pramenem výčitek vůči klamavé realitě. Náladovost dospělého člověka nemůžeme vážně léčit steskem po mládí, který je jen jednou z populárních adolescentních nálad doby.
Vzpomínka na čas lásky je však současně vzpomínkou na účastný vztah ke skutečnosti, k vlastnímu životu i k životu milovaného člověka, na němž nám kdysi tolik záleželo. Když se vzchopíme k takové účasti v přítomnosti, pojednou zjišťujeme, že se nám pro naše činy opět nabízí reálný životní čas, který nám neprchá mezi prsty. Skutečná účast na druhém člověku, účast blížící se lásce tolik, kolik je v konkrétní situaci jen možné, nás činí pozornějšími uživateli užitečného času. Konec konců všechny pomníky a památníky a kultovní stavby by chtěly být právě schránami takto fungujících a inspirujících vzpomínek.
Všechna gesta, jimž dokážeme dát ráz účasti, každý vztah, nesený láskou nebo aspoň upřímnou sympatií, proměňuje náš poměr k času a činí nás účastnými věčnosti. Problém je ovšem v tom, že většinou odmítáme tradiční poučení, připomínající z hlubin lidské zkušenosti, že erbovním znamením lásky není slast, nýbrž schopnost oběti. Ve vzpomínkách i ve svých snahách o návrat k času milování býváme beznadějně smýkáni a vlečeni po povrchu, tedy opět skrze znevolňující a vyčerpávající nálady.
* * *
Známe impulzy, které nás opakovaně uvrhují do kalných vod a podezíravých nálad, v nichž se občas propadáme až na dno k násilnickým gestům. Známe ponižující zkušenost: dění, které nás obklopuje a na němž se už z nutnosti obživy podílíme, připadá nám velmi často z jakýchsi povšechných příčin naléhavě přihlouplé, ne-li rovnou nesmyslné. Ten zážitek (jemuž dal přesvědčivý výraz Samuel Beckett) se netýká pouze veřejného života. Hloupost příbojem podemílá i naše soukromí. Obtěžuje nás a připravuje o trpělivost a jistě souvisí s obecnou roztěkaností, o níž si myslíme, že je naším dobrým právem, i kdyby nás měla zahubit. Avšak nedá se říct, že to, co nám všem nejvíce chybí, je chytrost. Té je přece k dispozici rozhodně dost, a možná dokonce i o trochu víc, než jsme schopni užitečně zvládnout. Přesto nám však zřetelně chybí jistý obtížně specifikovatelný druh inteligence. Neboť řečeno starosvětsky – postrádáme oduševnělost.
Deprimující dojem všudypřítomné zhloupělosti vzniká možná z toho, že naše současná kultura postrádá schopnost chápat víc než jednotlivá fakta, vnímat a koncipovat také konečné úhrny a výsledky konkrétních lidských osudů. Proč také zkoumat a ctít výsledný tvar lidství, propadáme-li se skrze rošty krematorií údajně rovnou do nicoty? K užitečnému, inteligentnímu pochopení člověka člověkem neotvírá cestu ani tak současné chytré vědění, jako spíše účast na konkrétním čase konkrétního lidského života.
Nejsme si navzájem dostupní jinak než jako jednotlivci vázaní konkrétním vztahem. Jinak než skrze oběť z lásky nám není dostupný ani čas našeho vlastního života. Ve svižné fragmentární povrchnosti se nám nabízejí jen stíny lidí proměněných ve funkce a pomůcky. Tyto rozervané přízraky žijí v palčivém nedostatku času, a pochopitelně tedy jaksi pekelně hloupě. Člověk, jak se dnes sám sobě představuje, může být jen nedokonalým, proměnlivým a pomíjivým protějškem. Cílem lásky a příjemcem oběti tedy logicky může být spíše Bůh, nebo konkrétní lidská bytost vnímaná opět na pozadí věčnosti.
* * *
Z rozpaků nad nedostatkem výživného času a od trápení z podezíravé náladovosti si pomáháme otrlostí. K pěstění tohoto východiska slouží známá část běžného umělecko-průmyslového provozu i jeho odpadu soustředěná v masových mediích. Výsledkem je, že se stáváme neteční vůči podstatným rozměrům lidství, a vlastně vůči kdekteré zkušenosti přesahující meze spokojené konvenční rozpovídanosti. S něčím takovým se přece potkáváme ve své životní praxi denně. Buď jsme to my, kdo žvavě odmítá druhému člověku svou účast, nebo trpíme chladem čišícím ze zálibně povídavého egoismu druhých. Už zapomínáme s takovými příhodami byť jen sami pro sebe polemizovat.
* * *
Průvodním jevem běžného, lidsky nelidského rozpoložení je pocit, že žitý čas se v masivních dávkách propadá do prázdnoty a hrozí strhnout s sebou nejen naše vědomí, ale i naši biologickou existenci. Z pocitu existenciálního ohrožení pak samozřejmě vyplývají návaly bídných nálad, jež nás ještě více odpuzují od účasti na vlastním bytí a pochopitelně nás vzdalují i od ostatních lidí. Je to zvláštní druh podivínské kratochvíle vytvářející jakési duchovní „časoprázdno“, v němž se pak dusíme a zmítáme, dokud nejsme vysvobozeni vnější intervencí.
Ani ve vztahu lásky nejsme předem zproštěni břemene náladovosti, a dokonce ani kalných podezření vůči sobě i vůči jiným. V akci se však ocitá něco silnějšího než naše akutní zlozvyky. Je to ten, koho milujeme, pokud ho skutečně milujeme, pokud nám totiž na něm záleží aspoň tolik, jako na nás samotných. Je to také ten, v němž se vidíme (v přeneseném smyslu a kromě toho i jaksi „doslovně“, totiž jako v zrcadle), aniž ho chceme „demaskovat“, aniž usilujeme o to, abychom se na něm dobrali jakési dosud neodhalené podstaty. Zajímá nás ten, koho milujeme. Nezajímá nás jiný, hypotetický druhý, údajně jedině skutečný, jenž by se měl skrývat někde za milovaným prvním. Milující nepodezírá skutečnost ze zrady.
* * *
Zkušenosti naší doby nás přesvědčují o tom, že nedostatek lásky, nebo chladně řečeno manko kladných emocí, je běžně kompenzováno intenzivními negativními city. Fiktivní cíle nenávisti získávají nad naším vědomím snáze moc než abstraktní ideály. Běžně jsme svědky toho, že předmět lásky, který nemá oporu v konkrétní smyslové zkušenosti, vyžaduje doplnění stejně abstraktním předmětem hněvu. Tak nelze milovat vlast bez nenávisti k jejím živým, ale i mrtvým nepřátelům. Právě tak primitivní představa boha nebo bůžka, nezakotvená v osobní náboženské praxi, nutně vyžaduje představu ďasa, nebo i tělesnějšího božího protivníka, aby byla s to pevně zakotvit v lidském vědomí.
Negativita nám dodává prchavý pocit duševní stability. Politické dějiny Evropy v našem století jsou vlastně dějinami bizarních fetišismů, před nimiž vědecké ratio i konvenční religio zůstávaly vesměs bezmocné. Bezbrannost, s níž propadáme vlivu účelových fikcí, vypovídá zřejmě o tom, jak se nám stýská po moci lásky, která by nás vrátila k bezprostřednímu prožitku našich životů.
Láska nám tedy umožňuje vyváznout z pastí, jež jsme sami na sebe instalovali na útěku před představou černé vesmírné propasti. Jestli ovšem manifestace živé lásky opravdu znamená polemický akt a fundamentální ohrazení vůči současné, životu se protivící kultuře (jak soudili romantikové), nevěstí to evropskému člověku mnoho dobrého.
* * *
Láska jako prostředek spásy se nám přese všechno trvale ohlašuje z naší biologické podstaty i z hlubin naší křesťanské tradice. Nabízí nám protilék na naší notorickou podezíravost. Láska a oběť z lásky je ale také právě tím životním postojem, proti němuž se dnes obracíme nejen s vůlí k pečlivému zvnějšnění a rozptýlení niterných zážitků, nýbrž často rovnou s pozoruhodně pádnou, ničivou zlobou. I to cosi vypovídá. Jsme lidé, kteří chtěli zbavit čas jeho skutečného rozměru, aby si ho mohli zabavit sami pro sebe a rozdrobit na okamžiky, které by pohodlně pozřeli. A upadli jsme do existencí postrádajících nejen představu o věčnosti, ale i ten obyčejný čas potřebný k běžné životní praxi. A teď se vztekáme a chvátáme, abychom se co nejrychleji octli někde jinde, asi tam, kam za námi už impulz lásky opravdu nedolehne. Teprve tam (kde jinde než v márnici?) prý budeme opravdu definitivně osvobozeni od nedostatku času.
Současný kulturní provoz nám dluží jak oživující intelektuální popudy, tak jemnější cesty k smyslově bohatým prožitkům, které by neznamenaly rituální uctívání moci. Mnohé jsme poztráceli po divných stezkách, na něž nás nevyhnal ani tak vypočítavý rozum technika, jako spíše rozběsněná vůle po kořisti. Návrat v čase možný není. Zbývá tedy jen cesta kupředu za novým, živým zjevením toho, co jsme už jednou věděli: ne moc, nýbrž účast umožňuje člověku lidskou existenci směřující k dovršení.“ (Švanda, Pavel: Věčný nedostatek věčnosti, s. 121-133)
Žádné komentáře:
Okomentovat