Komunistické lekce z demokracie!!!

V polovině minulého týdne byla Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR vyslovena nedůvěra vládě Mirka Topolánka a nyní vše spěje k dohodě všech relevantních politických stran o předčasných parlamentních volbách, jejichž termín bude pravděpodobně v polovině října letošního roku. Momentálně netřeba komentovat současnou situaci, tedy demisi vlády. Mám totiž za to, tak jako Václav Havel (viz níže na blogu), že běží o banální příhodu. (Ostatně je s podivem, že za daného rozložení sil vláda vydržela tak dlouho; avšak otázkou pro budoucnost zdejší politické kultury je, za jakou cenu tomu tak bylo: korupce, vydírání a podobné praktiky byly i této vládě běžným prostředkem pro získávání hlasovacích většin.)

Podstatný moment, jenž může být i zlomový, pro budoucnost zdejší politiky však bude výsledek voleb a následné sestavení vlády, jejíž odstíny mohou (budou??) mít v roce dvacáteho výročí sametové revoluce rudé zabarvení!!

V této souvislosti sem dávám projev bývalého předsedy KSČM MIROSLAVA GREBENÍČKA ze schůze Poslanecké sněmovny z minulého týdne, jež měla na programu (nakonec úspěšné) hlasování o nedůvěře vládě. To abychom nezapomínali, s kým bychom v exekutivě mohli mít po letošních volbách tu čest!! (Více o vládě a opozici čtěte tu: http://emancipation-email.blogspot.com/2008/07/opozice-je-takt-vlda.html a případně o politické situaci v posledních letech u nás tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2009/01/kdu-sl-v-ase-hledn-identity-2.html.)


"Vážený pane předsedo, dámy a pánové. V české společnosti došlo v poslední době opět k určitému posunu oproti dobám minulým. K posunu, který směřuje k jakési modernizaci některých forem netolerance a nenávisti. Postupně mizí zbytky lidských ohledů a mnozí občané dokonce ztrácejí právo podstatného spolurozhodování o podmínkách vlastního života. Jsme dokonce svědky a účastníky společenské krize a chronického úpadku toho, co podle ústavy má být demokracie. Česká společnost stále intenzivněji vnímá, jak nespravedlivé je postupující tvrdé sociální rozdělování na ty plnoprávné nahoře a neplnoprávné dole. Namísto demokratické soutěže, slušnosti, tolerance a racionální argumentace se znovu a znovu prosazuje chaos politické a ekonomické korupce, veřejného podvádění voličů i cynického sociálního, politického a ekonomického vydírání. To má ovšem zničující dopady na občany a republiku.

Hledat příčiny, proč se naše společnost takřka po dvaceti letech od změny režimu dostala do takového stavu, je ovšem obtížné. Platí to zejména v době, kdy zájmy globálního kapitalismu se znovu pokoušejí odbourat sociální práva nás všech. A není náhodou, že každý útok na sociální zájmy našich občanů je spojen s útokem na naše národní zájmy.

Při obratu politického kyvadla v listopadu 1989 sehrály roli mnohé faktory, mezi jinými nepochybně i změny v sovětské zahraniční politice a většinová nepřijatelnost režimu předlistopadové stranické nomenklatury. Svou roli sehrálo i očekávání rychlého blahobytu, ale také obyčejná nezkušenost s kapitalismem. Málokdo si totiž dovedl vůbec představit, co kapitalismus je, jak se chová k lidem, a to především k těm lidem, kteří jsou živi z vlastní práce, chcete-li k zaměstnancům. S odstupem času je tato zkušenost až příliš silná a mnozí už dokonce pochopili, jakou hloupost vyslovil v roce 1992 tehdejší prezident České a Slovenské Federativní Republiky Václav Havel, když tvrdil, že tak jako u nás bohatí, tak si v západních zemích žijí chudí. Asi už nikdy nepochopí, že politika světových finančních institucí zvýhodňuje bohaté a přináší jim stále větší zisky a moc, zatímco obyvatelstvo mnohých zemí živoří. Tím se ovšem symbol prý sametové revoluce asi netrápí. Stejně tak se tím netrápí dobře živení, ve zdravotnických zařízeních pečlivě a přednostně opatrovaní a vždy dobře naložení bankéři, za nimiž se tyčí moderně vyzbrojené armády, které se vychloubají - a nejenom vychloubají - že jsou schopny zasáhnout kdekoliv na světě. Deset let pak někdejšímu hlasateli pravdy a lásky trvalo, než přiznal, co lidé věděli už dlouho - žijeme v mafiánském kapitalismu. S přibývajícím věkem začal skutečně přemítat o mafiánech, nikoliv však o své vlastní odpovědnosti. Do dneška také asi nepochopil, že majetkový převrat sám o sobě ještě nezaručuje funkční ekonomiku. A tak i Havlův, údajně promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, vzal brzy za své. A ona pověstná neviditelná ruka trhu nejenže také není vidět, ale hlavně vůbec neexistuje, či při nejmenším sešla věkem a místo vitálního, zdravím kypícího českého ekonomického tygra vyšla z tunelu mafiánské privatizace oškubaná slepice.

Někdy se mě zmocňuje pocit - prohlásil nedávno exprezident Václav Havel - zda jsme to všechno nedělali zbytečně. Najednou jako by se části obyvatelstva zastesklo po pevném východním objetí. Reagoval tak na účelovou proklamaci vládní koalice, že prý po vítězství České strany sociálně demokratické v krajských volbách se údajně k moci dostávají komunisté. Jaké pevné východní objetí? Často se straší komunisty a zapomíná se na to, oponoval Havlovi senátor Jiří Dienstbier, že byly jen nástrojem mocenské politiky Sovětského svazu. Navíc, dnešní komunisté nejsou ani stalinisti, ani nostalgičtí po reálném socialismu. Jiří Dienstbier to skutečně prohlásil.

Mám-li parafrázovat i nedávné výroky Václava Havla o vděčnosti a bezvýhradné a slepé české poslušnosti vůči americkému privatizátorovi mezinárodního práva a lidských práv, pak on a jeho nohsledové v Topolánkově vládní koalici po nás žádají: nepoužívejte vlastní hlavy a přidejte se k naší hře, jinak vás dáme opět do klatby. Ano, svědčí to o odporné politické účelovosti. Proto odmítám nakukovat do vládní koalicí pokřiveného zrcadla a nevzdávám se vlastního rozumu tváří v tvář jistým necivilizovaným praktikám. Ne, nemohu se například o militarizaci české zahraniční politiky, o faktické likvidaci naší státní suverenity a neuvěřitelné podlézavosti české diplomacie k mocným tohoto světa bavit v bílých rukavičkách. Přiznám se, že když jde o řinčení zbraní a pobité civilní oběti, rozumím více Haškovi, Vančurovi a Čapkovi než Havlovi, Parkanové, Schwarzenbergovi či Topolánkovi. Oni totiž naprosto nechápou, že poznaná pravda má povznášet ducha, nikoliv spalovat svět.

Dámy a pánové, je-li řeč o špatné vládě, pak je to - zdůrazňuji - nikoliv o jednotlivostech a jednotlivcích, ale právě a především o celkovém stylu vládnutí, který má mimořádně negativní dopady na situaci republiky a občanů. Vládní koalice překonává ve špatném slova smyslu vše, co se od ní dalo čekat. Dlouhodobě prokazuje, jak otevřeně pohrdá občany, odbornou veřejností i odbory. Prosazuje vůči nim styl jednání, který je neuvěřitelně arogantní, přezíravý a s demokracií naprosto neslučitelný.

Na její nečinnost a neodpovědnost nemusí těžce doplatit jen české sklářství a jeho zaměstnanci. Ne, tady opravdu nepomůže změna pro změnu, ale změna pro hledání těch východisek a postupů, které současná vládní sestava vždy dříve odmítala a o kterých prohlašovala, že je nikdy dělat nebude, protože je to v rozporu s jejími koncepty a údajným odborným založením i přesvědčením.

Ta málo kulturní vnější slupka kabinetu má bohužel daleko vážnější pokračování pod povrchem. Je to devastační pokračování, které nelze při odpovědnosti k republice a občanům ani podporovat, ani tolerovat. Ne, nejsem pesimista zahlcený střepinami iluzí, když však tu a tam poslouchám komické, ale v jevové podobě velmi bezcharakterní výpady špiček některých politických uskupení na adresu Komunistické strany Čech a Moravy, kladu si otázku: Jsou tyto trapně účelové invektivy projevem dočasného emociálního vyšinutí? Nebo je to ta známá hra, která má zdůvodnit občanům a především klamaným voličům neobhájitelné selhání a trapné kotrmelce pravicových vlád?

I tak jsem přesvědčen, že pro skutečně ekonomicky efektivní a sociálně citlivou politiku, pro politiku navenek mírovou a respektující mezinárodní právo je žádoucí, aby v České republice vzniklo dostatečně silné a věrohodné spojenectví stran levice a některých uskupení politického středu. Jinak změna asociálního, korupčního a promilitaristicky orientovaného stylu vládnutí opravdu možná není.

Nepřežije-li dnes vláda hlasování o nedůvěře kabinetu, bude to nepochybně skvělá zpráva pro všechny slušné a rozumné občany České republiky, zejména pak pro ty, kteří mají hluboko do kapsy a stále více a více existenčních starostí. Ano, tady už opravdu končí v trpké grimase všechny žerty. Nelze proto vyloučit, že se možná dočkáme doby, v níž poctivost bude devizou, práce bohatstvím a grázlové konečně narazí na něco, čemu se říká právní stát.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost."

(Grebeníček, Miroslav; Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, úterý 24. března 2009; též viz tady http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/053schuz/s053010.htm - NEAUTORIZOVÁNO)