KDU-ČSL v čase hledání identity (2)

Období 1996-1998

Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 1996 lidovci obdrželi 8,08% hlasů, což znamenalo zisk 18 mandátů. KDU-ČSL se opět účastnila koaličních jednání se svými dosavadními partnery ODS a ODA, při kterých lidovečtí představitelé požadovali čtyři ministerská křesla, která nakonec skutečně obsadili. V menšinové vládě se oproti předchozímu období změnil poměr sil, když ODS disponovala stejným počtem ministrů jako ODA a KDU-ČSL dohromady (8:4:4): tento fakt umožnil lidovcům zaujmout pozici vnitřní opozice v rámci koaliční vlády. S výsledky voleb souvisí významná systémová změna v pozici KDU-ČSL: pakliže se lidovci, jak bylo řečeno, již v předvolebním období znatelně posunovali do faktického středu systému, tak volby tuto změnu pozice potvrdily – postavení, do něhož je volební výsledky vynesly, jim dávaly rovnovážný koaliční potenciál jak ve vztahu k „občanským stranám“, tak i vůči ČSSD.
V období vrcholící politické krize na sklonku roku 1997, která vyústila v rozklížení vztahů mezi koaličními partnery, sehrála KDU-ČSL nezanedbatelnou roli, když deklarovala, že liberální politika v české transformaci selhala a jako viníky tohoto stavu označila ODS a ODA. Vše vyvrcholilo po vypuknutí skandálu s financováním ODS: J. Lux 27. 11. naznačil, že pokud ODS aféru uspokojivě nevyřeší, lidovci opustí koalici, což se stalo již o den později 28. 11, poté, co se na mimořádné konferenci strany ministři za KDU-ČSL rozhodli podat demisi. Po pádu Klausovi vlády požádal prezident V. Havel předsedu lidovců J. Luxe v prosinci 1997, aby zahájil rozhovory s politickými stranami o členech nového kabinetu, což ovšem neznamenalo, že by se měl stát premiérem. Lux tuto nabídku přijal, přičemž jeho pověření skončilo 16. prosince jmenováním guvernéra ČNB J. Tošovského premiérem dočasné vlády, v jehož nové vládě zasedli tři lidovečtí ministři.
V období před mimořádnými volbami do poslanecké sněmovny probíhaly v KDU-ČSL diskuse zabývající se podobou budoucí vládní koalice, povolební strategií strany a možnými variantami sestavování koalice a vlády, na nichž byla ochotna participovat, v důsledku čehož začalo docházet k jistým sporům uvnitř strany: J. Lux kritizoval místopředsedu strany Kasala za to, že se snaží stranu násilím tlačit doprava. Tyto snahy Lux označil za zbytečné a zároveň varoval před vyvoláváním paniky z možnosti případné spolupráce strany s ČSSD. Přestože se část členské základny vyjadřovala k možné koalici s ČSSD kriticky, nezněly tyto hlasy natolik silně, aby změnily celkový dojem, že KDU-ČSL by byla za určitých okolností připravena na vstup do vlády se sociálními demokraty: jednoduše řečeno, v KDU-ČSL tehdy nebylo osobnosti většího formátu, která by výrazněji konkurovala tehdejší představě J. Luxe o politickém směřování křesťanských demokratů a jejich roli ve stranickém systému.
Rozpad ODS a vznik US v tomto období výrazně ovlivnily postavení KDU-ČSL (viz výše), která až dosud pro voliče pravice představovala „náhradní“ alternativu, avšak ihned po svém vzniku převzala tuto roli US, což se projevilo ve zřetelném poklesu preferencí lidovců. Přestože tento pokles neměl na koaliční potenciál KDU-ČSL zásadní vliv, představoval neklamný signál, že jejich postavení pivotální strany v multipartismu může být za jistých okolností ohroženo.

Období 1998-2002

V předčasných parlamentních volbách 1998 KDU-ČSL získala 9,00% hlasů což znamenalo 20 mandátů v poslanecké sněmovně. V období následných povolebních jednáních o sestavení vlády Lux prosazoval variantu koalice ČSSD, KDU-ČSL a US a snažil se oba zbývající subjekty přesvědčit o jejích výhodách. Tuto variantu taktéž upřednostňoval C. Svoboda, nicméně většina regionálních organizací strany nadále dávala přednost opětovnému zformování pravo-středové koalici. Explicitně byla vylučována varianta menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL, jež by se musela opírat o tichou podporu KSČM. Po odmítnutí unionistů podílet se na vládě s ČSSD a KDU-ČSL a následném podepsání opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS v červenci 1998 bylo naplňování lidovecké politické strategie znemožněno a tudíž se vedení strany rozhodlo setrvat v opozici, v jejímž rámci předpokládalo navázání úzké spolupráce především s US.
Podepsání opoziční smlouvy zásadním způsobem poznamenalo orientaci stranického soupeření v letech 1998-2002: poté, co lidovcům nevyšla její strategie „nutného“ koaličního partnera, byla již na podzim 1998 vytvořena tzv. Čtyřkoalice mezi KDU-ČSL, US, ODA a DEU pro podzimní senátní volby, které pro ni skončily mimořádným úspěchem, když mandát získalo 14 jejich kandidátů, z nichž sedm nominovala KDU-ČSL. V komunálních volbách v listopadu 1998 obdržela KDU-ČSL nejvíce mandátů ze všech politických stran.
V květnu 1999 se konal sjezd strany, na kterém bylo zvoleno nové stranické vedení, čemuž předcházela rezignace dosavadního předsedy strany J. Luxe v září 1998 na všechny funkce z důvodu vážného onemocnění. Novým předsedou byl zvolen J. Kasal, jehož soupeř o předsednickou funkci, C. Svoboda, se stal prvním místopředsedou. Na podzim 1999 došlo k prohloubení spolupráce stran Čtyřkoalice: byla podepsána tzv. svatováclavská smlouva, v níž se strany zavazovaly ke společnému postupu před a po parlamentních volbách v roce 2002, kterou následovala další dohoda Společně pro změnu, podepsaná v září 2000, v níž byl specifikován další směr vývoje Čtyřkoalice – zavazovala strany k sestavení společných volebních kandidátek a ke společnému postupu v nově zvolené poslanecké sněmovně včetně společného kandidáta na post předsedy vlády.
Na dalším sjezdu lidové strany v květnu 2001 byl zvolen novým předsedou strany C. Svoboda, který se výrazně identifikoval s projektem Čtyřkoalice a její povolební vytvoření vlády společně s ČSSD. Touto volbou sice došlo k posílení Svobodova – levicového, křesťansko-sociálního - proudu KDU-ČSL, nicméně i nadále přetrvávaly spory o dalším směřování strany, které byly personifikovány především v osobách C. Svobody a M. Kalouska. Tento konflikt byl kromě mnoha jiných faktorů také výsledkem hledání a potvrzování taktiky v rámci středové pozice, protože dosavadní strategie, ať už realizované J. Luxem nebo J. Kasalem byly po volbách v roce 1998 neúspěšné.
I když KDU-ČSL podporovala další spolupráci stran v rámci Čtyřkoalice, došlo na začátku roku 2002 k jejímu faktickému rozpadu: poté, co se ukázalo, že ODA nesplácí svůj dluh z roku 1992 u České spořitelny, označila celostátní konference KDU-ČSL jednání ODA v této otázce jako nevěrohodné, což vyústilo ve stažení kandidátů ODA z kandidátní listiny Čtyřkoalice a její přetvoření na Koalici tvořenou pouze KDU-ČSL a US-DEU. Tímto velice dynamickým vývojem Čtyřkoalice se ukázalo, že šlo primárně o účelové spojení (které ovšem bylo reakcí na podepsání opoziční smlouvy) umožňující potencionálně jeho členům zachovat nebo zvětšit svůj podíl na moci, přičemž teprve sekundárně došlo k hledání programové identity, která by byla průsečíkem všech zainteresovaných subjektů. Příčinou tohoto složitého vnitrokoaličního boje byla celá řada problémů, jež lze rozdělit na (1.) strukturální, (2.) funkcionální a (3.) ideově-politické:
1. Strukturální problémy byly dány především rozdílnou velikostí a organizační strukturou jednotlivých stran. Nebylo totiž pravdou, že se Čtyřkoalice skládala ze dvou velmi malých (ODA, DEU) a dvou přibližně stejně velkých stran (KDU-ČSL, US) – tento pohled totiž zohledňuje pouze volební výsledky, které ovšem tvoří pouze jedno (a to nejméně stabilní) kritérium velikosti strany. Z dlouhodobého hlediska je při utváření užší koalice, natož případné integrace, důležitější optika, která zohledňuje také velikost a stabilitu členské základny a její rozložení. Z této perspektivy Čtyřkoalici tvořily tři malé strany, jejichž počet členů se pohybuje od několika set k necelým třem tisícům, a jedna velká strana, která má zhruba šedesátitisícovou členskou základnu: při tomto rozložení sil by jakákoli forma integrace dříve či později vedla k jednoznačnému výsledku – KDU-ČSL by se rozšířila o tři menší strany. Toto se projevovalo v podstatě při všech jednáních o formě spolupráce: bylo zřetelné, že se nikdy nedospělo k takovému výsledku, který by KDU-ČSL nechtěla.
2. Funkcionální problémy Čtyřkoalice byly spojeny s politickými (ne)úspěchy tohoto subjektu: aby měla spolupráce s tendencí k integraci pro zúčastněné strany smysl, musela být výhodnější než samostatná politická existence, tj. musela by lépe plnit funkce, které v politice strany mají a musela by jim přinést zřetelné výhody oproti samostatné existenci.
3. Ideově-politické problémy Čtyřkoalice souvisejí s předcházejícími dvěma okruhy: jednotlivé strany se od sebe výrazně lišily programovým vymezením, voličskou klientelou a v neposlední řadě koaličním potenciálem – pouze KDU-ČSL měla (má) díky pozici ve stranické soustavě i díky programovému vymezení potenciál uzavřít koalici s ČSSD aniž by tímto krokem výrazně ohrozila svoji identitu a pozici ve stranicko-politickém systému (Petr Fiala).

Období 2002-2006

V parlamentních volbách 2002 získala KDU-ČSL v rámci dvojbloku s US-DEU díky preferenčním hlasům více mandátů (22), než jejich koaliční partneři (9). Zisk Koalice byl nicméně poměrně nízký. Celostátní konference KDU-ČSL ho označila za porážku Koalice, jež ostatně mezitím zanikla. Na druhou stranu je fakt, že zatímco KDU-ČSL i v rámci Koalice svou pozici stabilizovala – obzvláště uvážíme-li, že KDU-ČSL nikdy v polistopadových volbách samostatně nedosáhla desetiprocentní hranice -, tak US-DEU se ocitla po volbách na hranici politického přežití – její sázka na spojenectví s lidovci a odpor k ODS, jež byla jedním z konstitutivních prvků její identity, ji zatáhla do účasti v levicové vládě, což vedlo nakonec k tomu, že tato nepevná strana ztratila poslední zbytky svého ideově-politického profilu a po příštích volbách upadla do bezvýznamnosti. Po volbách lidovci jednoznačně usilovali o vytvoření koaliční vlády s ČSSD a US-DEU, která byla také sestavena, a poslanecká sněmovna jí vyjádřila důvěru na počátku srpna 2002.
Na ostravském sjezdu v listopadu 2003 nicméně došlo k další proměně na postu předsedy KDU-ČSL, když předsedou byl zvolen M. Kalousek, který v předvolebním projevu zdůraznil konzervativní prvky v programu lidové strany. Kalousek definoval KDU-ČSL jako jedinou konzervativní nesocialistickou stranu, která nabízí jasnou alternativu vůči socialistům i liberálům. Tato volba předsedy potvrdila pragmatický přístup členské základny KDU-ČSL, která si do svého čela zvolí vždy předsedu akcentujícího ty programové prvky, které se zdají být za daného rozložení politických sil optimální k potencionálnímu utvoření vládní koalice. Jednoduše řečeno: zatímco C. Svoboda se identifikoval s projektem levo-středové koalice, tak M. Kalousek ideově inklinuje ke spolupráci se stranami napravo od politického středu, což byla s ohledem na dlouhodobé preference politických stran před volbami v roce 2006 pravděpodobná, i když nikoliv jistá, varianta vládní koalice.
Nový předseda sehrál významnou roli ve vývoji a směřování lidovců: nenechal se totiž přesvědčit ke vstupu do vlády, čímž si vytvořil výhodnou pozici pro její poměrně ostrou kritiku z vnějšku. Tato kritika vrcholila v období finanční aféry tehdejšího premiéra S. Grosse na počátku roku 2005, kdy se při hlasování o nedůvěře vládě lidovci vyslovili pro její pád. Nicméně po pádu Grossova kabinetu se lidovci opět rozhodli setrvat v koalici a vstoupili do nově vznikající vlády Jiřího Paroubka, v níž setrvali až do voleb v roce 2006. Připomeňme podstatnou okolnost, která charakterizovala vládnutí ČSSD Jiřího Paroubka v této době: sociální demokraté prosadili drtivou většinu zákonů ve spolupráci s KSČM navzdory koaličním stranám, které nebyly s to účinně reagovat na tuto okolnost, čímž se dostali do pozice statistů bez reálného politického vlivu na zákonodárství. M. Kalousek vsadil vše na jednu kartu: na koaliční spolupráci KDU-ČSL s ODS po volbách v roce 2006.

Období po roce 2006

Ve volbách v roce 2006 obdrželi lidovci 7,23% hlasů, což znamenalo zisk pouhých 13 mandátů. Uvnitř strany byl tento volební výsledek interpretován jako neúspěch a do jisté míry oslabil pozici předsedy Kalouska. Na nízký volební zisk měla pravděpodobně vliv vyostřená předvolební kampaň především mezi ODS a ČSSD, která byla vrcholem dlouhodobého procesu negativního vývoje zdejší politiky: radikální polarizace, jež nevede k ničemu jinému, než k vyhraněné ideologizaci politiky, která přináší soupeření dnes už v podstatě dvou totálně si protiřečících vizí společenského vývoje a tedy logicky přispívá k marginalizaci menších parlamentních stran. Jedním z výsledků této tendence by mohla být existence pouze tří parlamentních stran po příštích volbách do Poslanecké sněmovny: ODS, ČSSD a KSČM. Co by to znamenalo pro utváření vládních koalic (například možnost utvoření pravicové liberálně-konzervativní vlády by byla nerealizovatelná, zrovna tak jako utvoření levicové vlády bez komunistů!!), obecně politiku a politickou kulturu zvláště, nechť si každý čtenář domyslí sám... Už jsem to tu ostatně psal (viz tady:http://emancipation-email.blogspot.com/2008/07/prezidentsk-volba-ve-stnu-tradic-esk.html): platí, že politická scéna je radikálně polarizovaná a černobílá prezentace myšlenek zde vede k vyhroceným konfliktům, kdy dobro pro jednu stranu je opačnou stranou interpretováno bezmála jako národní tragedie! Pokud jsem tu dříve artikuloval a volal po potřebě politické kultury kompromisu (viz tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2008/09/politika-jako-konflikt-kompromis.html), tak současný vývoj se žel Bohu ubírá přesně opačnou cestou...
Ideologizaci zdejší politiky navíc značně napomohl patový volební výsledek (ODS, Zelení, KDU-ČSL: 100 poslanců – ČSSD, KSČM 100 poslanců), který znemožnil utvoření středopravé či středolevé většinové vlády. Pro parlamentní režim jakým je Česká republika je charakteristické to, že vláda v čele s premiérem je politicky odpovědná parlamentu, respektive Poslanecké sněmovně, což v praxi znamená, že vláda může fungovat, jen pokud získá podporu parlamentní většiny. Vláda je v parlamentním režimu, kde zároveň existuje proporční volební systém, obyčejně koaliční a je sestavena z parlamentních stran, které dohromady mají většinu mandátů. Poznamenejme ale, že od voleb 1996 se buď nepodařilo sestavit většinovou vládu vůbec anebo jen s minimální většinou. Po volbách 1996 a 1998 došlo k utvoření vlád menšinových a po volbách 2002 měla vláda pouze těsnou většinu 101 hlasů – tento faktor měl nepochybně vliv na akceschopnost a stabilitu jednotlivých vlád, což se konec konců projevilo jak v celém povolebním období po roce 2002, tak i v období vlády Mirka Topolánka, jehož vláda je fakticky vládou menšinovou. V praxi to znamená, že se musí spoléhat na přeběhlíky, kteří jsou nuceni skrze vydíráni a korumpováni hlasovat pro vládní návrhy (politická kultura korupce a vydírání tu pak kulminovala při volbě prezidenta na začátku roku 2008).
Volby 2006 potvrdily dotvoření strukturace českého stranického systému na ose pravice-levice. Avšak je třeba podotknout, že tuto strukturální stabilitu stranicko-politického systému doprovází jeho procesuální nestabilita. Stabilita se týká skladby relevantních subjektů systému – skutečnost, že se opakovaně nepodařilo mimoparlamentním stranám uspět ve volbách do Poslanecké sněmovny svědčí jednak o jejich nepřesvědčivé nabídce, jednak (a to především) o tom, že stávající parlamentní subjekty pokrývají celou ideově-programovou škálu na pravo-levé ose, která je voliči požadována. Do Poslanecké sněmovny se od roku 1992 nedostala (s výjimkou Zelených a US) žádná nová politická strana a všechny současné parlamentní strany (kromě US a SZ) jsou v něm zastoupeny už od voleb 1992. Od roku 1992 parlamentní zastoupení navíc ztrácely jen strany, které měly volební zisky menší než 7%. Po propadu krajní pravice (SPR-RSČ) a „výměně“ ODA za US v roce 1998 a US za Zelené v roce 2006 je pak struktura relevantních stran již neměnná. Stranicko-politický systém je nicméně nestabilní ve své procesuální stránce – v oblasti interakcí, protože se mění vztahy mezi jednotlivými stranami a tedy i jejich koaliční priority. Tyto změny jsou takového charakteru, že voliči nemají jistotu v tom, jaké složení a ideově-politický profil bude mít budoucí vláda, což potvdily i peripetie povolebních vyjednávání!!
Po neúspěšné snaze o nalezení podpory pro trojkoaliční projekt (ODS, KDU-ČSL, Zelení) se Topolánek rozhodl vyjednávat o podpoře jednobarevné vládě občanských demokratů napříč politickým spektrem s výjimkou KSČM. Průběh jednání pomalu spěl ke konsensu stran podpory jednobarevné vládě ODS, jež by zemi dovedla k předčasným volbám, avšak rýsující se dohoda ODS a ČSSD se nakonec nerealizovala - Paroubek totiž zahájil jednání s předsedou lidovců, který provedl racionálně nepochopitelný obrat, kdy přes předvolební antikomunistickou rétoriku posléze předstoupil před veřejnost s konceptem menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL opírající se o hlasy komunistických poslanců!!
Tento pokus předsedy M. Kalouska o vytvoření menšinové vlády s ČSSD vedl k dosud největší krizi uvnitř lidové strany: po vnitrostranické bouřlivé diskuzi, jež vyústila v odmítnutí spolupráce lidovců s komunisty na vládní úrovni, ztratili pozice ve vedení strany všichni dosavadní významní reprezentanti klíčových názorových proudů a vedoucí funkce obsadila nová skupina politiků. Na mimořádném sjezdu v prosinci 2006 byl předsedou strany zvolen do té doby neznámý komunální politik a nově zvolený senátor s nikterak pozitivní pověstí Jiří Čunek. Jak správně píše Petr Fiala, volbu Jiřího Čunka je třeba chápat a interpretovat jako produkt hluboké krize identity KDU-ČSL: odmítnutí všech dlouholetých politiků a tedy i vyprofilovaných stranických křídel a proudů je tu projevem dezorientace uvnitř strany lidové, která vyústila v pochybné hledání nové tváře. Stranická mentalita lidovců je poznamenána skutečností, že žádná z dosud zvolených strategií nevedla k posílení KDU-ČSL a žádná z těchto strategií nepřinesla lidovcům volební úspěch. Vrcholy této dezorientace a ztráty pudu sebezáchovy byly v posledním roce dva: 1) neschopnost nahradit na předsednickém i ministerském postu politickým diletantismes oplývajícího Jiřího Čunka, který byl (je) permanentně zmítán korupčními aférami (avšak poslední události mohou naznačovat jistý posun: Jiří Čunek podlehl tlaku uvnitř strany a abdikoval na všechny vládní funkce v Topolánkově vládě); 2) volba Václava Klause mnohými z volitelů lidovců (!!) prezidentem. Volbou mnohaletého ideového odpůrce své strany totiž lidovci zradili mnohé z programových priorit posledního desetiletí. Řečeno s Václavem Bělohradským, tímto chováním zradili především strategickou ideu - nazvat chybu chybou (což je Bělohradskému jediná liberální hodnota, z níž se všechny ostatní vždy znovu obrodí) a přiznat tak nezamýšlené důsledky jednaní, jež je nutno napravit – artikulovanou a prosazovanou Josefem Luxem od roku 1996.

Závěrem

Připomeňme, že křesťansko-demokratické strany se v západoevropském kontextu staly systémově relevantními aktéry a tudíž více či méně volebně úspěšnými formacemi buďto jako pivotální centristické strany anebo jako souborné strany pravého středu, přičemž tyto dvě pozice se mohly kombinovat. Avšak hegemonizace oblasti pravého středu křesťanskými subjekty se ukázala být ve stranické soustavě České republiky obtížným úkolem – předpokladem zaujmutí této pozice by musela být slabost liberálně-sekulárních stranických aktérů (viz. úvod) a ovšem také jisté predispozice společnosti akceptovat subjekt s proklamovanou náboženskou identitou. S tímto konstatováním souvisí fakt, že vazba mezi identitou křesťanských stran a jejich relevancí je značná, což je zároveň limitující, obzvláště zohledníme-li význam náboženského poselství v současných společnostech. Jinými slovy řečeno, stupeň propojení politického profilu s konfesijní (nebo i nadkonfesijní) náboženskou identitou úzce souvisí s pozicí daného subjektu v rámci stranicko-politické soustavy. Tuto tezi potvrzují všechny volební výsledky KDU-ČSL – vzhledem k jejich omezené a úzce vymezené členské a voličské základně, což navíc mohou být téměř identické množiny, nemůže v podstatě být cílem lidovců zvítězit ve volbách, nýbrž zaujmout takovou pozici v systému, která jim umožní disponovat dostatečným koaličním, případně vyděračským potenciálem. Avšak historicky podmíněná struktura členské a voličské základny a její mentalita, kulturně – a v ideologicky polarizované stranické soustavě – i systémově limitovaný prostor možného působení, vnitřní rozpory a způsob jejich řešení, jakož i konkrétní strategické chyby vedou k tomu, že se KDU-ČSL musí obávat o svou parlamentní budoucnost. Stala-li by se KDU-ČSL mimoparlamentní partají, znamenalo by to významnou změnu v možnostech utváření vládních koalic a paradoxně by to mohlo být problémem především pro ODS!! Ale o tom jindy…