Politika jako konflikt a kompromis

Jakékoli vědění je perspektivní, což znamená, že je vázáno na určitou (sociální) pozici. Pro pole politiky z toho vyplývá, že každý aktér politického procesu (např. volič) zaujímá ve společnosti konkrétní sociální pozici, ze které artikuluje své zájmy, potřeby či požadavky a preferuje jisté strategie. Existence názorové společenské plurality se samozřejmě odráží zastoupením několika ideově rozdílných politických stran v parlamentu. Koneckonců jednou z funkcí poměrného volebního systému je zrcadlit názorovou pestrost společnosti na půdě parlamentu.

Politika by pak měla vést k urovnávání konfliktů, avšak nutným předpokladem takto chápaného pojetí politiky jsou minimálně dvě věci: (1) společenská akceptace a preferování (politické) kultury kompromisu a konsensu - absolutizace konfliktů ve společnosti rovná se depolitizace; (2) společnost ve svém úhrnu musí přivyknout pluralitě názorů a tedy pluralitě strategií a koncepcí jako něčemu přirozenému a prospěšnému. To znamená, že konflikt (logický důsledek plurality) je nutnou konstantou demokratické společnosti, avšak nesmí nastat situace, kdy aktéři politického (společenského) sporu formulují své myšlenky z pozice nositelů absolutních nároků na pravdu, tudíž nekompromisně.

1) Petr Pithart ve své vynikající a pozapomenuté (neboť v odborné obcí necitované) knize „Obrana politiky“ tvrdí, že politika z mnohých vyzkoušených možností, které se nabízejí k udržení nezbytné stability a řádu, volí institucionalizované srovnávání rozporů a konfliktů – jejich usmiřování, procesně upravené dohadování, organizované smlouvání, zprostředkování. Krátce, politika volí, jako metodu i jako cíl – kompromis. Je-li kompromis vskutku příznakem a zárukou životodárné rozmanitosti a plurality v tom nejširším slova smyslu a je-li zároveň svědectvím o nenásilných prostředcích, kterými moc dává záruku, že rozmanitost nepřeroste v anarchii, chaos a pěstní právo, pak může být kompromis vskutku obhájen jako prostředek i jako cíl politiky. To nic nemění na tom, že zpravidla nikdo nedělá kompromisy rád. O to, co kdo rád, tu nejde. Rozumní lidé jednají kompromisně proto, že respektují politický kontext, a ten zase respektují proto, že mimo něj jim vždycky hrozí možnost vyloučení z kruhu těch, kteří vůbec mohou nějakým účinným způsobem jednat.

Hodnotou kompromisu Pithartovi je to, že se nedostanou ke slovu způsoby rychlejší, účinnější, elegantnější, racionálnější, vědečtější či prostě způsoby snadnější, jak srovnat dvě strany sporu – že se tedy nedostanou ke slovu způsoby nepolitické. Žádnou jinou podstatnou hodnotu kompromis nemá. Jeho morálnost je zcela zřejmá až tehdy, kdy už je pozdě (!): když se ukáže, jak škodlivé byly důsledky nepolitického, nekompromisního řešení. Proto je třeba morálku kompromisu chválit. Někdy, či spíše v nejlepším případě, dojde se kompromisem k výsledku, který ani jednu stranu ve sporu neuspokojí úplně. Ale nejednou jsou obě strany zcela nespokojené, a přece: zůstávají, či mohou zůstat stranami v příštím kole sporu, v jiných sporech. Nic není tedy nadobro ztraceno; možnost politiky jako svobodné aktivity lidí zůstala zachována, ba byla obnovena, stvrzena. Politika pokračuje. Každý kompromis je především odmítnutím nepolitických prostředků, právě těch snadných prostředků, které se dovedou nabízet velice vemlouvavě a jsou tím svůdnější, čím je spor pro obě strany závažnější. Politika je vždy "nezdarem", alespoň tak se mnohým z nás bude jevit. Nezdar však není totéž co ztroskotání.

Kompromis je tak cena, kterou lidé preferující "pouhou" politiku před energičtějšími a důraznějšími prostředky platí za svou svobodu. Kdo nechce zaplatit nic, kdo ji chce rovnou a celou, bez omezení, ten brzy pozná, často i na vlastní kůži, jak nerozvážně chtěl nemožné. Pro Pitharta je tedy politika uměním možného!

2) Konflikt je forma socializace. Je potvrzením skutečnosti, že společnost je v procesu změny, že její struktura je živá. Že jde tedy o společnost složitou, vyvíjející se. Politika, která respektuje tuto složitost a rozmanitost jako pozitivní hodnotou pak předpokládá institucionální zachycení těchto konfliktů. A na druhou stranu se takovéto pojetí politiky nesnáší s úsilím omezovat konflikty, respektive jejich projevy, v zájmu usnadnění a uspíšení jakéhokoliv "konečného řešení". Takové řešení bylo v představách zatím vždy jen nějakou variantou v podstatě bezkonfliktního stavu, ztotožňovaného se štěstím, dokonalostí, krásou… Institucionalizace konfliktů ruší zdání výlučnosti a izolovanosti nositelů jednotlivých zájmů, a tudíž jim brání , aby svou optiku absolutizovali - je tedy jejich kontextualizací (kontextem je zde míněna společnost v celé své složité a přitom reflektované dynamice). Neinstitucionalizované konflikty mají sklon narůstat, kumulovat se a živelně prosazovat, přičemž se zpravidla uvolňují destruktivní síly, rozbíjející právě ono vzácné a dlouho se vytvářející a zrající vědomí společenských souvislostí a závislostí v sociálním čase i v sociálním prostoru.

Takto nastíněné pojetí politiky je pro mě normou, na jejímž pozadí tu budu hodnotit konkrétní politickou situaci v České republice. To, jak propastně vzdálená je praxe vezdejší nezdravě zpolarizované politiky - i bezmála po dvaceti letech od listopadu 1989 - od zde zformulované normy, je pro každého, kdo doposavad cynicky nerezignoval na politiku jako věc veřejnou, v podstatě banálním konstatováním !! (Ostatně už jsem tu o tom psal, viz tady http://emancipation-email.blogspot.com/2008/07/prezidentsk-volba-ve-stnu-tradic-esk.html.) Nicméně mám za to, že navzdory tristnímu stavu zdejší politiky a politické kultury, je nutné nerezignovat na artikulaci ideálního (normativního) pojetí politiky, přičemž je třeba mít na paměti, že jakýkoli ideál není jednou daný projekt, nýbrž jedna z možností pro výklad smyslu politické situace. Zkrátka: výklad smyslu není možný bez zaujetí postoje a tedy perspektivy. Pro mne je touto perspektivou myšlenka, že politika ve svém celku by měla vést k urovnávání konfliktů skrze (politickou) kulturu kompromisu.