Jako ústřední problém se mi jeví fakt, že změny režimů (1918,1938,1948,1968,1989) zde neprobíhaly jako prostá výměna předcházející politické elity, nýbrž jako co nejdalekosáhlejší a nejdokonalejší negace veškerého minulého, jako popření dosavadního vývoje a všech jeho charakteristických znaků, a to na úrovni programové, ideové a ovšem personální. Pro momentální společensko-politickou situaci je podstatné to, že ani v demokratickém režimu po roce 1989 se této praxe společnost a politici nebyli schopni zbavit. Proč?
Dle mého soudu to na společenské rovině souvisí se způsobem přechodu od komunismu k demokracii. Zamysleme se: po roce 1968, na rozdíl od poválečné situace, nemohl nikdo (!) vstupovat do KSČ z ideového přesvědčení, tudíž režim musel přistoupit k vydíráni a podplácení (tedy korumpování) občanů, aby si zajistil jejich loajalitu. V praxi to znamenalo, že pokud chtěl člověk stoupat ve společensko-statusové hierarchii, musel dělat straně ústupky – musel se nechat korumpovat (ba častokrát musel ohnout hřbet). Nuže, a lidé, kteří byli v 80. letech středními kádry ve straně, a kteří zároveň byli ve vedeních různých státních podniků a kterým bylo pravděpodobně mezi 35-50 lety byli přesně ti, kteří měli sociální (záměrně nepíši ekonomický) kapitál (konexe, zkušenosti, znalosti, vzdělání) a kteří nebyli nikde nikým po roce 1989 jakkoli perzekuováni za členství ve straně. Tito lide pochopitelně po roce 1989 vytěžili ze svého kapitálu maximum – stali se z nich politické, podnikatelské a jiné elity! Zároveň, a to je klíčové, se tito lidé stali stěžejní voličskou klientelou ODS – a tak, jako před dvaceti lety nevstupovali do KSČ s vírou v komunismus, tak nyní nevolili a nepodporovali ODS pro její liberálně-konzervativní myšlenky: prostě, jako bylo tehdy výhodné, rozumné a pragmatické byt komunista, stejně tak nyní bylo výhodné být kovaný liberál a těžit z možností volného trhu. A vše napovídá tomu (jsem o tom přesvědčený), že přesně tohoto fenoménu - tedy komunistického dědictví v řadách svých voličů a sympatizantů, si byl a je Václav Klaus vědom, proto nikdy nemluvil o činnosti Charty 77 v pozitivním smyslu slova, proto vždy relativizoval možný účinek právního rámce na povahu přechodu od totality k demokracii a proto vždy a důsledně tvrdil, že o konci komunismu rozhodl průměrný, apatický, zkorumpovaný a dokonale znormalizovaný občan (Václav Černý z životní zkušenosti právě s těmito znormalizovanými lidmi vymyslel a definoval pojem „čecháček“ - viz tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2008/08/z-pamt-vclava-ernho-2.html). Z tohoto Klausova „odkazu“ se naše politika a politická kultura nevzpamatovala dodnes, čehož důkazem je právě probíhající prezidentská volba - na jejím příkladu vidíme, že vzájemné pomlouvání, vydírání a korumpování není ani zdaleka uzavřená kapitola, ba naopak, této praxi se zde velmi daří a tedy ji musíme považovat za součást tradice české politiky!
Bohužel zde neexistuje dlouhodobá kontinuita v myšlení, jednání, v hodnotových orientacích; lidé nejsou ideově sebe-vědomí a zakořenění; za posledních sto let se zde mnohokrát musely převlékat kabáty což ústi v dezorientaci, agresivitu, vzájemnou nedůvěru, útočnost, netoleranci a strach.
Politická scéna posledních osmnácti let je této společenské situace zrcadlem: mezi politiky je zde rozšířená představa a praxe, že konstruování nové politiky musí předcházet zboření existující stavby a opuštění všech jejich znaků, což nevede k ničemu jinému, než k vyhraněné ideologizaci politiky, která přináší soupeření dnes už v podstatě dvou totálně si protiřečících vizí společenského vývoje. Politická scéna je již delší dobu radikálně polarizovaná a černobílá prezentace myšlenek zde vede k vyhroceným konfliktům, kdy dobro pro jednu stranu je opačnou stranou interpretováno bezmála jako národní tragedie! (Zeman: Česko po období Klausových vlád je spálenou zemí; Klaus: vyhlašujeme mobilizace (sic) proti levici před volbami v roce 1998 (myslel demokratickou ČSSD, nikoli KSČM, samozřejmě) Topolánek: po nástupu k moci dojde k čemusi na způsob noci dlouhých nožů; Paroubek: situace po volbách v roce 2006 je srovnatelná se situací po únoru 1948.) Politická kultura tu ve vlastním smyslu slova není!
Tedy čím dal častěji se ve zdejší politické kultuře vyskytuje fenomén jakési útočnosti v ideových formulacích, v některých případech s ostrakizující ambicí, jejichž zdrojem je staré známé přesvědčení o jediném možném řešení a o exkluzivním právu na jeho formulaci. Jako kdyby se občas zdálo, že konstatování plurality na prezentaci názorů je razantně zpochybňováno. Poslední týdny jsou toho důkazem.
Má otázka zní: přivykla česká společnost pluralitě názorů a preferencí a tím pádem pluralitě strategií a koncepcí? Mám za to, že nikoli! Myslím si, že pro přítomnost a budoucnost české politiky se nadále jeví být nebezpečná snaha některých politických aktérů povznést se do pozice nositele absolutního nároku na pravdu - v tomto smyslu slova je zdejší politická kultura dodnes poznamenána totalitou a v tomto slova smyslu jsme pořád v postkomunistické realitě!! Ostatně prezidentská volba tento postkomunismus v nás odhaluje v plné nahotě.
A nakonec: aby konflikty nevedly k destrukci celé společnosti, nutně musí existovat určitý základní konsensus (a tedy ochota ke kompromisu, který není možný bez vzájemné tolerance), respektovaný většinou společnosti. Jednou z mnoha definic politiky je, že politika je "umění možného". Čili je nám třeba politiky kompromisu na úkor nekompromisního (tedy v podstatě bezohledného) pojetí řešení sporu. A právě ve vnímání a praxi kompromisního přístupu se projevuje kulturně-politická vyzrálost společnosti. Jeho akceptace je totiž věcí míry a vkusu - kompromis musí být takovým aktem, který bere ohledy na všechny aktéry (názorové, národnostní, sexuální, a jiné menšiny). Ale zároveň musí mít svou míru či hranici, za kterou to již není kompromis, nýbrž kalkul, obchod, handl či ochota zaprodat se a tudíž popřít sebe sama a znevážit se v očích druhých i vlastních (viz současná KDU-ČSL, která svým chováním, tj. volbou Václava Klause prezidentem, zrazuje, s Bělohradským řečeno, strategickou ideu - nazvat chybu chybou a přiznat nezamýšlené důsledky jednaní, jež je nutno napravit – artikulovanou a prosazovanou Josefem Luxem od roku 1996) Zde, dle mého soudu, leží jádro problému tradic a současnosti politické kultury u nás! Neboť kultivovaný člověk ví, že v rozumné rovině je kompromis jednoznačně přínosem, protože je z povahy věci integračním prvkem v politickém systému, tedy má tendenci zmírňovat extrémní názory a sbližovat antagonistické pozice. V kontextu této úvahy je příznačné, že Václava Klause za prezidenta navrhuje, vší silou prosazuje, ba přímo bezohledně tlačí na hrad, izolovaná ODS. A zároveň jistým příslibem do budoucna stran politické kultury by mohl být kompromisní přístup ostatních politických subjektů ohledně společné podpory kandidatury Jana Švejnara v prezidentské volbě (což neplatí o dezorientovaných a identitu hledajících lidovcích).
Politika je dynamická a komplexní aktivita mnoha aktérů odehrávající se v mnoha rovinách na pozadí společenské reality a její dějinné linie, přičemž by měla směřovat k urovnání konfliktů a zájmů jednotlivých aktérů. Politiku je třeba vždy chápat vztahově: primární vztah je v rovině společnost (voliči) – politická reprezentace. Zdá se totiž, že společnost dlouhodobě preferuje a slyší na spíše nekultivované osobnosti, což dokazuje, v současném kontextu poučný, příklad politického pádu Vladimíra Špidly (jehož bychom právem mohli považovat za kultivovaného politika). Zjednodušeně řečeno důvody jeho konce byly dva: 1) neschopnost prosadit a vyjednat podporu tehdejšímu prezidentskému kandidátovi ČSSD, jakožto nejsilnější parlamentní strany; 2) nízká volební podpora ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu a obecně nízké (kolem 10%) preference ČSSD ve výzkumech veřejného mínění. Jinak řečeno, dlouhodobě se ve volbách a volebních preferencích u společnosti prosazují politici, kteří svou rétorikou a vystupováním jsou opakem kultivovanosti a tedy opakem kýženého stavu. Znamená to, že drtivá většina lidí tu neslyší na kultivovanou prezentaci myšlenek a jejich obohacující pluralitu, což znamená, že česká společnost zatím nedorostla tomu, čemu tu říkáme politická kultura. Ludvík Vaculík někde napsal, že už nenadává vládě, nýbrž že nadává lidem. Já mu rozumím.
(Psáno v týdnu mezi první a druhou prezidentskou volbou 2008, tedy před znovuzvolením Václava Klause prezidentem.)
Žádné komentáře:
Okomentovat