Jistota krásy života

„Mým nuceným odchodem z univerzity se definitivně a teď už zcela naléhavě vyhrotila otázka mého odchodu za hranice. Ta myšlenka mne pokoušela již od února: Půjdu? Nepůjdu? Lákadel a lákatelů bylo habaděj, příležitostí se naskytlo několik. Proč jsem žádné z nich nepodal ruku? Čekali mne venku, vyzývali k útěku. Věděl jsem, že bych ve světě netrpěl nouzí o místo, byl bych mohl zpět do Ženevy, byli by mi pomohli kolegové francouzští, zámořské univerzity byly by mi poskytly příležitost uplatnění, svobodného růstu, světového ohlasu, nebyl jsem odkázán na to živit se politickou prací. Věděl jsem přitom také, co mne asi čeká doma, a třebaže jsem dosud netušil, že mi půjdou na samotnou živořivou existenci člověka a nakonec na holý život, musil jsem se bát násilného umlčení, a tedy ztráty všeho, do čeho jsem kladl veřejný a národní smysl svého života. Proč jsem nešel? Důvody si rozkládám a zevrubněji rozebírám vlastně teprve teď a také se naprosto schvaluji s dlouze pozdní dodatečností. Tenkrát jsem jen čímsi hluboko ve mně jistotně předem věděl, že přes všechna pokušení, výzvy, příležitosti a perspektivy nepůjdu, cítil jsem otázku jako intimní a osobní otázku svědomí, jako věc volby, jež se musí shodovat s tím, co bytostně jsem. Toť se ví, že mi myslí táhly nesčetné emigrantské a uprchlické existence, co jsem jich za život nasbíral, cožpak jsem jich poznal málo? Ruští studenti mých pražských univerzitních let, ti pozdní, kteří vyvázli z nebezpečí Říjnové revoluce, které jsme my mezi sebe přijímali tak chladně a oni nás mezi sebe vůbec ne, které jsem já obcházel tak zvědavě a zároveň stísněn, děti cizí tragédie, věkově o něco starší, zkušeností tak nesmírně vzdálené, debatérsky vzrušené a plné programů a nadějí, a zase divně polámané a otřesené, někdy zjevně rozložené steskem, šinuli se mi v duchu z dalekých dvacátých let před očima bezejmenní nebo s jmény... A nakonec, emigrace za emigrací, němečtí uprchlíci první doby hitlerismu, na pochodu Prahou do velkých demokracií. Unesl bych jejich osud? Unesl, ale nechtěl bych se jim podobat. Jediným řešením by pro ně bylo bývalo dát si amputovat mozkový závit svých vzpomínek a vrůst celou bytostí i všemi plány do přítomnosti a budoucnosti prostředí, do něhož se zachránili. Možné to nebylo, a žili tedy jen z pozůstatků životních sebeprojektů, které si přinesli, jejich trvalou přítomností zůstávala jejich minulost. Všechno se ve mně příčilo podobnému údělu a odmítal jsem jej i za ženu a dítě. Obě by mne byly odhodlaně a věrně následovaly na dráhy nejnejistější, ale mne ani nenapadlo podrobovat jejich věrnost zkoušce a vydávat je bolestem rozpolcení, zůstanou čím jsou, celými lidmi rovně rostoucími – i proti osudu – z toho, čím se narodily na tomto místě a v tomto čase. Opřeme se o sebe samé, i bezbrannou pevností dítěte jsem si byl jist. Ale mnohem víc než tyto důvody již tak velmi osobní vážila tíhou, jež vskutku rozhodla, jistota ještě hlouběji intimní a vůbec nejintimnější, evidence vlastní povahy: nejsem schopen se uznat poraženým. Nějak se hlásil a ze zapomenutí stoupal zážitek výslechů na gestapu: porazili mne, byli na mne tři, tloukli a já jsem se blbě pral dál. Že je to na nic, jsem přece věděl, byl to nesmysl. Ale zahodit v sobě důstojnost člověka bylo nesnesitelnější než zahodit rozum, bylo nemožné. Tím odrážením ran a údery lokte jsem zůstával svobodným člověkem, tedy člověkem. Ti němečtí chlapi to cítili stejně dobře jako já, kvitovali to smíchem, ale uznale. Necítil jsem se ani po únoru poraženým. Cítil jsem se jen přemožený, povalený na zem, bit. Bylo vyloučeno dát za pravdu těm, kteří mne porazili, byli jen silnější, pravdu neměli. Ani mne nenapadne, abych je „uznal“, ještě méně, abych před nimi utíkal, vzít do zaječích je pro mne doslova fyzicky nemožné, abych ustoupil, byl bych musil vidět, že vyhráli právem, že jsou praví vítězi. Ale já jsem k nim cítil jen opovržení, neboť pracovali lží, a bylo mi zřejmé, i že si nezaslouží pocitů jiných i že se ode mne jiných nikdy nedočkají. Nemohu si pomoci, chovám se podle svého opovržení, ba nedovedu je ani zakrýt. Tím hůř pro mne, nepřátelé to vidí a mstí se, nesnášejí to. Vždycky jsem si svou opovržlivost odpil. Je opovržení výhodným rádcem? Ani zdání, ale je rádcem spolehlivým, já na něj nemohu nedat. Izoluje vás strašně, i mezi spojenci a spolupřemoženými, všichni raději nenávidí. Ale já přece snesu samoty nesmírné množství, mezi nepřáteli i mezi přáteli. A zůstávám. Všichni přece utéci a ustoupit nemohou, někdo musí zbýt na místě, aby nepokrytě opovrhoval a trval na svém. Musí čelit. Čelo je odkryté, otevřené, stálé a věrné. Chodili za mnou a říkali mi: Stačí už jen to, že jste zůstal, že jste tu, aby oni nemohli srůst s pocitem definitivního triumfu a my abychom nepoklesli na mysli docela. Nejraději jsem to slýchal od mladých lidí. Chtěl jsem tedy dávat příklad? Snad i to, znal jsem přece imperativní sílu a nákazu vzorů, sám jsem po celý život hledal koho obdivovat, ani ne tak proto, abych se mu podobal a napodobil ho, ale aby mne svým příkladem utvrzoval ve mně samém, abych se dík jemu podobal víc sám sobě, tu se mi zdávalo, že moje vzory imitují mne. Ba právě to, víc než představa toho, čím se mám nebo mohu stát nebo jsem pro jiné, mne pronikala představa toho, kým musím zůstat sám pro sebe, abych se mohl nikoliv snad dál mít rád – neboť jsem sám sebe nikdy zvlášť rád neměl, a jako jsem po celý život nebyl žádným velkým oblíbencem lidí, neliboval jsem si ani sám v sobě -, ale abych se sám v sobě cítil totožný, stále totožnější a stále výš totožný. Vzít na sebe svůj osud tomu říkali moji zamilovaní autoři, ale já bych raději řekl, tak jsem to také raději cítil, že jsem na sebe bral sám sebe, a svoloval jsem, aby to bylo čím dál tím těžší. Tuhle představu života, jež je i zhodnocením života, vytvořila vlastně moje generace: zač by stála, kdyby alespoň svoje vlastní a zvláštní hodnoty nedokázala plnit a uskutečňovat nejlépe ze všech? Ale generace negenerace, příklad nepříklad, vidím dnes, že to všechno dohromady (- ta neschopnost cítit se poražený, to opovržení místo nenávisti, ta potřeba zůstat na bojišti a čelit, to hledání vzoru, jímž jsem sobě měl být já sám v nějaké další poloze, ta nelibost v sobě daném, to braní sebe samého na vlastní záda -) bylo společně založeno ještě někde hloub, kde to splývalo v povahové evidenci pod všemi přesvědčeními, zásadami a sebeprojekty, v něčem, z čeho bylo lze pořídit mnoho i velmi málo a pro co jsem těžce hledal, a dosud hledám, jméno, které může být jen jedno, jediné. Je to spíš osobní duševní klima než co jiného a nejbližší skutečností je stav naděje, třebas jen velmi nepřesně. Jak by to taky bylo přesné, to klima stojí stejně blízko i beznaději, snese se totiž s vědomím, že vyzní nadarmo, není odkázáno na úspěch. Není žádným škubavým doufáním v krajní situaci, je trvalým duševním podnebím a je zároveň i ústrojím, jímž vnímáme svět a děj a prožíváme svůj osud. Nepotřebuje podnětů a nemá důvody rozumové, je to věc událostmi neskličitelná a nevyvratitelná, úvahou neobhajitelná, ale i nenapadnutelná. Jistota tedy. Čeho? Jistota krásy života, je to úžas z té krásy, kterou lze prznit, ale ne zamezit. Jistota lásky k té kráse, lásky nepotlačitelné, nespoutatelné, tedy i jistota svobody, s níž milujeme. Proto si také tato jistota nemůže ani přát život jiný než ten, který ti byl dán, nechceš ani na okamžik jiný než ten svůj zázračný, ať je jakýkoli, a tomu se právě říká souhlas s vlastním osudem a tvůj život je pak Kristovo „roucho nesešívané“, o které se musí metat los, neboť je bez stehů a záplat, celé z jednoho kusu. A poněvadž ta jistota vnímá zázraky, věří v ně – jak nevěřit zřejmostem? -, a poněvadž uznává zázraky, tak se i modlí. Beze slov i slovy, slovy otčenáše i vlastními, ale modlí se, ač nikdy za sebe a osobní blaho. Existují bohové, k nimž se obrací? Co já vím, ale je tohle důležité? Zkuste se dopočítat modliteb, které se vznesly k nebesům prázdným a bohům neexistujícím! Znamenají však, že člověk si vytvořil zdroje naděje i tam, kde naděje nebylo, a obklopil se pomocníky, kde není pomoci. Je-li vůbec něco tvorbou, pak jistě a právě tohle. A je-li kultura tvorbou, jsou tedy tihle bezpomocní pomocníci a ty zdroje naděje i jediným naprosto úplným produktem kultury, chci říci takovým, jenž se nemíjí cíle a splňuje smysl kultury, zlidštit člověka, absolutně. Mnohem později jsem jednou četl pěkný emigrantův výklad důvodů, které ho pohnuly do exilu: politický exil, říkal, je idealismus, odvaha, nejednou i hrdinství, sebeobětování, věrnost, odhodlání svobodné vůle žít po svém a pracovat nezávisle. Proto odešel. A já jsem přesně z týchž důvodů zůstal!" (Černý, Václav: Paměti III. 1945-1972, s. 383-387)