„Na začátku citovala Hobbese: Kdybychom princi a ševci prohodili mozky, kdo bude pak princem a kdo ševcem? K totožnosti paměti je třeba přibrat totožnost těla. K hledisku subjektivnímu zas hledisko sociální: protože ať by se oba postižení cítili čímkoli, musíme se ptát i jejich manželek, v kom poznávají svého muže. Buňky těla se za život několikrát vymění, pouze paměť přetrvává, i když propadá regresi. Člověkovo „já“ se proměňuje, máme dokonce několik „já“ současně, podle místa, funkce a účelu. Jedno plynulé celoživotní „já“ se skládá z dílčích, jež se přesahují: po vzpomínkách následují vzpomínky na vzpomínky. Jednota osobnosti je jako provaz z vláken spředena z přání, tužeb, morálních zásad a podobně. Čím delší tato vlákna osobnosti jsou, tím je osobnost pevnější. Osobnost se musí vědomě pěstovat a uvádět v řád, má-li odolat vlivům, které ji chtějí rozbít. Osobnost je tedy spíš nežli něco stálého a ohraničeného stálé úsilí o pevnou jednotu. Je vyjádřena svým vývojem“ (Český snář, s. 143)
„Ale to je mé přesvědčení: lidem, kteří mají věcně konkrétní odpovědnost za stát, musí být těžko jako nám, aspoň některým, někdy. Proto je mi blízký názor Pithartův. Jedna věc je soud o poměrech, a druhá jak si v nich počínat. To je látka na přemýšlení, zatímco absolutní negace nenechává k přemýšlení už nic, vychází z ní rezignace nebo útěk.“ (Český snář, s. 215)
Deset let mého nepsaní, to je zápis o marném řešení neřešitelného, než se mi rozbřesklo, že když to nejde, tak to nejde! Všecko své beru za celek sebe, a čemu se to nelíbí, to ať ode mne odpadne. Já ale se už od ničeho odkrucovat nebudu. (Český snář, s. 308)
„Pozoroval jsem profesora Černého, jak tam nehnutě mlčí a jenom kouří, není znát, jak vnímá dění, reaguje na máloco. Divím se jeho zájmu o tento mladší hemživý život, já v jeho věku budu zakyslý a všecko mě bude popuzovat, že ani nevylezu z brlohu, to je znát už teď. Já nebudu chtět vědět, co je nového! Špatně vidí, a pořád čte a píše. Zmizelo všecko, co skládalo jeho vnější duchovní svět, zůstal si sám. Odstěhoval se tedy dovnitř. Ne, on tam byl přeci vždycky doma, proto není choulostivě závislý na vnějšku. I bych se ho rád zeptal, co vidí, ale neumím s ním mluvit, možná se ho bojím.
Protože jedu pryč, a nevím, co se může stát, potřeboval jsem, aby mi někdo pomohl něco vyřídit. Vybral jsem si k tomu jednoho člověka a doufal, že se tu objeví. Když přišel, vzal jsem ho stranou a vyslovil svou žádost. Uslyšel jsem odpověď: dostals honorář, udělej to celé sám. Tato slova zněla jako pravda, ale do jakých poměrů řečena! Léta dělám práci bez odměny, má z ní užitek někdo jiný, a nevadilo mi to: někdo zas možná pracuje někde pro mne, tyto účty se v životě vždycky vyrovnávají nějak kruhem. Cítil jsem se jak po facce, jakou jsem dosud nedostal. Když jsem vstal k odchodu, zvedl se i Jiří. Zeptal se, co mi je. Potom se mi vysmál, jak mě mohlo napadnout obrátit se právě na tu osobu. Šel jsem pěšky a rozebíral si, co se stalo. Proč jsem se obrátil právě na něj – správná otázka: protože jsem cítil kritičnost našeho vztahu a žadatelskou pozicí nabízel jsem usmíření a důvěru. Odpověď, která přišla, je správná: přirozenější než má žádost. Koriguje mé nepřesné představy o našich poměrech: kdyby pominul tlak, jenž nás tiskne ke Kolářovu stolu, vypukl by hrubý boj – o peníze, postavení a slávu. Když jsem si svou příhodu takto rozebral, přestala mě mrzet.
Dal jsem se tedy do vyřizování té věci, omluvil jsem se Zdeně a s nechutí si představil, jak pozdě přijdu domů a co uslyším. Už za tmy dorazil jsem k Pithartům, otevřela mi p.P., chtěl jsem Petra, byl v koupelně a zavolal na mě velice odpudivě, avšak naprosto přesně mou povahou a náladou: „Právě jsem přišel, jsem ve vaně a budu tu tři čtvrti hodiny!“ Položil jsem věc na stůl a odešel. Venku jsem se jenom smál: Dobře ti tak, nemáš se pořád do něčeho cpát.“ (Český snář, s. 368-369)
„Když jsou blbí, já za to nemůžu. Já žádného bojovníka za pravdu taky nepotřebuju, ať se bez něj taky obejdou! Vždycky jsem se, doufám, různými slovy prohlašoval jenom za sebe. Má lež je tak moje jako má pravda, a nevím, co bude trestuhodnější.“ (Český snář, s. 382)
Žádné komentáře:
Okomentovat