„Taky mi Jiří pravil, že já přeci už nemůžu svléct před lidmi najednou úbor, kroj či plášť, který jsem si kdysi sám dobrovolně navlékl. Nic jsem si nenavlékl, a čím si mě kdo přiodívá, ať si to zodpoví sám. Ať je každý tak dospělý, aby to vydržel. Jenže jakou úzkost budí obyčejná hrozba ztráty přátelství!“ (Český snář, s. 16)
„Byl jsem dnes ve městě, chtělo se mi s někým mluvit, zašel jsem ke Standovi. Když mi otevřel, opuštěnost byla na něm znát. Zeptal jsem se, co mu je. Řekl, že naň prostě najednou padly poměry. Pocítil to, když Vlasta Chramostová odešla s touže diagnózou – poměry – do nemocnice. Poměry jsou nesnesitelné a nevím, co bych mohl uvést za důvod k naději. Má naděje je bezdůvodná. Když si však dnešní stav promítnu do budoucnosti, nechtěl bych v ní žít. Mladí lidé žijí z hlouposti. Nebo vědí o budoucnu cosi víc, co já už nevím? Je zvykem považovat starší lidi za vědoucnější. To tedy je dnes obráceně: čím je člověk starší, tím toho ví míň a jeho předpovědi jsou pořád užší a užší, až končí v nic už zítra. Naproti tomu nově narozený člověk ví všecko, protože všecko je proň stejně možné, všecko se mu ještě může stát či dokonce podařit.“ (Český snář, s. 23)
„Nemívám chuť zajímat se bez účelu o osudy cizích lidí. Neprohlížím si lidi v divadle a ni na koncertě, nečekám od nich nic povzbudivého. Snáším jako trest, a vím zač, když musím někde poslouchat nějaké osudy: jsou všecky normalizovaně špatné, předepsané, bezútěšné, nebudí ve mne lítost, jsou to osudy zestátněné, patří je odmítnout! (Český snář, s. 68)
„Já si ale vždycky to, co říkám, v tu dobu myslím.“ (Český snář, s. 73)
„Uvést se do rovnováhy, získat úžasný klid života, zbavit se předmětů, záležitostí, dostudovat opuštěné látky a dopsat své věci. Objevit, vynalézt něco úplně jiného, co bude velice účinné, protože proti tomu nebudou nachystané rychlé odvety. A dělat to z neznáma! Být přitom nikdo! To by bylo!“ (Český snář, s. 100-101)
„My všichni máme tendenci scházet se v takovém složení, v jakém se nám dobře sedí a mluví. To znamená, že se dnes scházejí v jedněch sálech takoví lidé a v jiných jiní. To je naprosto špatné. My jsme schopni uvést se do stavu, v němž si budeme myslet, že vlastně máme svobodu, protože nám ji nikdo nebere. Je třeba podstoupit nepříjemný krok – pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní. Celý život je člověk zatížen jednou věcí: neustále cenzurovat své známosti a vyřazovat své přátele. Potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost.“ (Český snář, s. 104)
„Mám své jedno hlavní téma, celý život. Kroužím kolem něho tedy a dovoluji si ze své okružní dráhy podávat zprávy. Můžu, mám právo a hlavně mám dokázat podívat se na ně i ze strany protilehlé. Mívám na věci někdy dva i tři názory, podle nálady, zdravotního stavu, podle souvislosti či poslední zkušenosti... Kdo nemůže mít víc názorů než jeden, tak nemyslí, jenom už jede. Bojím se, že co lidé považují za své myšlení, je často pouze přiřazování nových poznatků a vjemů tak, aby nerušily už naskladněné. Tvrdnutí kamene. Lidé nesnesou, když nepníte jejich představu o vás. Svou neschopnost přijmout vás vyloží si jako vadu vašeho charakteru místo svého.“ (Český snář, s. 108-109)
Žádné komentáře:
Okomentovat