Poznámka k Perverzi v Čechách

Scéna u Mildy doma:
Otec se vrací ze záchodu.
Matka: „tak co říkal?“
Otec: „ale, nic.“
Matka: „vždyť jste spolu mluvili tak dlouho; co říkal?“
Otec: „že ji nezná.“
Matka: „a co ještě říkal?“
Otec: „že ji sem nepozval.“

Střih.

Hlas z rozhlasu nabádá lidi, aby nevzdorovali, aby se nebránili. Nabádá je ke klidu v momentě vpádu vojsk pěti „spřátelených zemí“. Nabádá je, aby se nebránili návštěvě, kterou sem ovšem také nikdo nepozval! Hlas z rozhlasu nabádá totiž občany ke klidu v momentě okupace naší země!

Foto M. Zeman (Divadlo Husa na provázku)

Pokud je ambicí Vladimíra Morávka zabývat se v rámci projektu Perverze v Čechách tématem české identity, tak ve výše zmíněné pasáži z Lásek jedné plavovlásky se v mistrovské zkratce dotkl jádra problému. Co to je vlastně identita? Není třeba vymýšlet nic originálního, Václav Havel se tímto tématem zabývá po celý život. Volně parafrázuji: základním měřítkem identity člověka je identita lidských vztahů. A co je to vlastně lidský vztah? Nepochybně určitá závaznost, určitá trvalost; něco mezi dvěma (či více) lidskými bytostmi, co jakýmsi způsobem je, trvá, platí. Identický vztah má pak ovšem i svou historii, svou minulost a svou budoucnost, své začátky, své motivy, své překážky, své krize, atd. Čili to, co jsem byl, říkal, sliboval včera, platí i dnes a je pro mne závazkem pro zítřek, přestože okolnosti se mohou změnit. Tam, kde je naopak ve sféře vztahů všechno možné, kde nelze nic předvídat, nic uchopit, nic definovat, kde tedy neplatí žádná pravidla, na které se lze spolehnout, kde není trvalost a závaznost a tedy platnost závazku (slibu), ale jen čirá neuchopitelnost, tam ztrácejí vztahy totožnost, tam vztahy mizí. Nuže, existuje-li aspoň jediný člověk, který se na mě může spolehnout, znamená to, že je ve mně pořád ještě nějaká kontinuita, nějaká konzistence, že jsem tedy stále ještě nějak identický sám se sebou, že tedy někým jsem. A teď to klíčové: nemůže-li se naopak na mne spolehnout nikdo a v ničem, nevytvářím-li tedy žádný vztah schopný odolávat náhodě proměňujících se okolností a z nich odvozovaného okamžitého účelu (Milda?), znamená to ztrátu identity. Vztahy, postoje, motivace k jednání jsou pak určovány proměňujícími se okolnostmi a tedy náhodně: to, co jsem, co si myslím, jak jednám, jsem díky okolnostem nikoli jim navzdory.
Jak s tímto souvisí příběh Mildy a Aničky je zřejmé: Anička se zamiluje a touží po vztahu. Milda ji pouze svádí, avšak své sliby nemyslí vážně. Nicméně Morávkovi tato rovina nestačí a proto tento „banální“ příběh zasazuje do společensko-politického kontextu pražského jara 1968. A tudíž zde máme další dimenze vztahů: vztah politik-občan, vztah Dubček-Brežněv, vztah Československo-Sovětský svaz apod. A tudíž i otázky: kdo koho svádí?; kdo koho svede?; kdo koho podvede?; kdo komu věří a kdo zneužívá důvěry?; kdo zde posléze plní sliby?; a kdo si v posledku zachová identitu?
A zatímco Anička v deziluzi musí odjet z bytu Mildy, tak ruští vojáci (přesto, že je také nikdo nezval a navzdory společenské deziluzi) zde zůstali více než dvacet let: přes svou euforicky karnevalovou první polovinu, která graduje ve znamenité (vynikající Robert Mikluš) postelové scéně, kdy Milda svádí (!) Aničku, spěje po přestávce příběh plavovlásky i české společnosti k dezintegraci a beznaději.

Potěšila mne citace jednoho z nejkonzistentněji uvažujících vezdejších myslitelů posledních padesáti let; a to Pavla Švandy (pro zájemce: ve hře a v programu citovaná pasáž je z letos na jaře vydaných a velmi podařených pamětí s názvem „Paměť esejisty“; doporučuji). A stojí za poznámku, že i velice střízlivě uvažující Švanda se zmiňuje ve hře citované kapitole „Mé svědectví o slavných šedesátých“ o fenoménu - jakkoli problematické, avšak lidsky pochopitelné - tehdejší naděje: „napříč naším světem bylo rozprášeno cosi jako silné, avšak neurčité, raději utajované naděje. Celkový výsledek: velice zajímavý, a přesto ne zcela neproduktivní chaos. Samospádem jsme se blížili k čáře, za níž by se odehrával otevřený, nepohledný demokratický politický souboj o zájmy a prostředky. Tak daleko jsme se ovšem nedostali“. (ostatně, nikoli náhodou je v programu k „Láskám“ fenoménu naděje věnována dobová úvaha z pera Františka X. Halase). Důležitá zmínka, přestože nebo právě proto, že o pár stránek dále píše, cituji: „iluze byly do té míry pikantní, že dodnes leckomu chutnají... Opomíjejí s podivnou velkorysostí, že jsme až do ledna 1968 stále žili v dobře profízlovaném policejním systému... Podivná doba, podivné vzpomínky, podivné desetiletí. Podivní lidé. To jsme byli my.“ Mám za to, že právě tuto rozporuplnost a nejednoznačnost tehdejší situace se skrze metodu kontrastů pokusil Morávek divákovi zprostředkovat. Nechávám k polemice, do jaké míry se mu to podařilo.
A je třeba mít na vědomí, že naděje, případně beznaděj je pupeční šňůrou spjatá s lidskou identitou. Ostatně, dějiny XX. století ve střední Evropě jsou toho dokladem - až příliš často zde byli lidé ze subjektivního pocitu beznaděje nuceni převlíkat kabáty; až příliš často byli nuceni ohýbat hřbet; až příliš často byli donuceni nebýt identičtí ve vztazích k nejbližším; až příliš často byli nuceni nalhávat i sami sobě. Toto v „Láskách“ samozřejmě ještě nebylo, avšak pakud je pravdou, že dalším pokračováním projektu Perverze v Čechách bude jakási koláž z textů Václava Havla, nepochybně se reflexí těchto témat dočkáme. Koneckonců byl to právě Havel, který precizně artikuloval vztahovost mezi lidskou identitou a nadějí, přičemž se alibisticky nevymlouval na poměry. Ba naopak: „naděje, bez níž nelze smysluplně žít, je stavem ducha, nikoli společenských poměrů. Kdo by svou naději, a tudíž i vůli k důstojnému a smysluplnému životu chtěl nalézt pouze nebo hlavně v tom, jak se vyvíjejí poměry, ten by věru daleko nedošel. Naděje není prognóza. Naděje je hluboce vnitřní a hluboce osobní východisko k životu. Zápas naděje s beznadějí je pravděpodobně starý jako lidstvo samo; vyrůstá ze samé rozporné podstaty lidské existence a bylo by hrozně pohodlné a velmi hloupé svádět ho na husákovský režim. Ten může produkovat kolik chce beznaděje, tak mocný ale rozhodně není, aby byl schopen vyoperovat z lidské duše dimenzi naděje.“ Silná, pevná a ovšemže nadčasová slova, obzvláště uvážíme-li míru zkorumpovanosti a apatické přizpůsobivosti drtivé většiny lidí ve dvacetiletí po pražském jaru.

Dle mého soudu je velmi záslužné, že se Vladimír Morávek rozhodl tato bolestná témata reflektovat na divadle a mám za to, jak vyplývá z těchto několika řádků, že se máme ještě na co těšit. Protože pokud si na nepochybně i pro diváka dobrodružnou cestu terénem reflexe české identity vzal takové pomocníky, jako je Forman, Švanda, Havel, případně Kundera, je na dobré stopě! Vím totiž, o čem mluvím.

(Psáno 22.11.2007 - čtyři dny po premiéře hry Lásky jedné plavovlásky v režii Vladimíra Morávka v Divadle Husa na provázku v Brně.)