Poznámka k normalizaci

První polovina sedmdesátých let
Na mocensko-vládní úrovni byla sedmdesátá léta XX. století v ČSSR, především pak jejich první polovina, ve znamení kritické reflexe předchozích událostí a upevňování mocenské pozice nového stranického vedení. Tomu se jako nutná jevila rozsáhlá čistka, tedy přinesení důkazů o dominaci sil nespojených s reformními snahami konce šedesátých let. Kritériem pro činnost prověrkových komisí se nestalo ani tak chování jednotlivců během roku 1968, nýbrž spíše ochota podpořit systém nastolený Gustávem Husákem po 17. dubnu 1969.
Opoziční struktury proti komunistickému režimu v tomto období, pomineme-li politické strany v exilu, nebyly stranicky organizovány; a navíc opoziční činnost na počátku 70. let vyvíjely pouze nepočetné skupiny, jejichž činnost bezprostředně navazující na rok 1968 končí sérií devíti procesů v létě roku 1972 (celkem 47 odsouzených, z toho 33 nepodmíněně), jež postihla osobnosti, které se odmítaly smířit s normalizací. Tyto procesy znamenaly utlumení opozičních aktivit až do roku 1977 a tedy konsolidaci a upevnění vedoucí úlohy KSČ v zemi.
Václav Havel ve svém pronikavém dopise (viz tady http://emancipation-email.blogspot.com/2008/10/vclav-havel-dopis-gustvu-huskovi.html, z 8. dubna 1975, Gustávu Husákovi ovšem k této zdánlivé konsolidaci společnosti napíše: „Co zjistíme, když svou pozornost takto obrátíme od pouhého souboru vnějších jevů k souboru jejich vnitřních příčin a důsledků, jejich vazeb a významů, zkrátka k celé té skrytější rovině skutečnosti, na níž by měly tyto jevy dostávat společný lidský smysl? Můžeme i potom považovat naši společnost za zkonsolidovanou?
Odvažuji se tvrdit, že nikoliv. Odvažuji se tvrdit, že – navzdory všem vnějším líbivým faktům – vnitřně naše společnost nejen vůbec zkonsolidována není, ale upadá naopak do stále hlubší krize, do krize v lecčems nebezpečnější než všechny, jež z naší moderní historie pamatujeme.
Pokusím se toto své tvrzení doložit.
Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč lidé dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impozantní dojem totálně jednotné společnosti, totálně podporující svou vládu?. Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach.“ (Havel, Václav: 68-69)

Druhá polovina sedmdesátých let
V podstatě pro celé normalizační období 70. let je typická lhostejnost a beznaděj drtivé většiny společnosti, jejíž původ lze hledat ve strachu jakožto celospolečenském fenoménu, přičemž základním principem uplatnění jednotlivce v sociálně-statusové hierarchii byl princip vnějškové adaptace. Beznaděj vedla k apatii, apatie k přizpůsobováni, přizpůsobování k rutinnímu výkonu. To vše skládá dobovou představu o většinovém chování – představu o vnějškově zkonsolidované společnosti čili představu o normalizačních poměrech – ano, byl tu pořádek: avšak „byrokratický pořádek šedivé uniformity, umrtvující jedinečnost; strojové mechaničnosti, potlačující neopakovatelnost; zatuchlé nehybnosti, vylučující transcendenci. Je to pořádek bez života“ (Havel, Václav: 95).
Na přelomu let 1976 a 1977 vznikla občanská iniciativa Charta 77, v níž našli společnou řeč nositelé různých názorů: demokraté humanistických tradic, křesťané (katolíci i evangelíci), reformní komunisté, aktivisté z protirežimního undergroundu, lidé známí i méně známí, z centra i periferie. Impulsy, jež vedly k vydání prohlášení Charty 77 (vydáno bylo 1. ledna 1977) byly dva: 1) zásah státní moci proti hudebnímu undergroundu, přičemž podotkněme, že underground nebyl politický, pouze se odmítal podřídit režimním pravidlům v kulturní oblasti; 2) podpis Závěrečného dokumentu KBSE v Helsinkách, respektive vydání jeho textu ve Sbírce zákonů.
Avšak je třeba podotknout, že z hlediska fungování politické systému komunistického Československa neznamenalo prohlášení Charty 77 narušení hegemonického postavení KSČ. Komunistický režim odpověděl celoplošnou propagandistickou kampaní: všechny deníky, rozhlasová a televizní vysílání chrlily pomlouvačné články a zrežírované debaty. Státní bezpečnost zatýkala signatáře, 6. ledna byl společně s jinými zadržen i Václav Havel. V dubnu 1978 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), složený z 18 signatářů Charty 77.
K prvnímu lednu 1977, tedy ke dni jejího zveřejnění, měla Charta totiž pouhopouhých 242 signatářů, jejichž počet k listopadu 1989 stoupl na necelé dva tisíce. Jinými slovy znovuprobuzení a po dlouhých letech opětovná artikulace opozičního hlasu se uvnitř české společnosti v žádném případě nesetkala s masovou odezvou. Ba naopak - i když se aktivity opozice koncem 70. let rozšiřovaly, tak okruh aktivních disidentů zůstával nevelký a státní moci se podařilo opozici oslabovat: řada disidentů byla přinucena opustit republiku, několik bylo uvězněno a další šikanováni různými mocenskými opatřeními. Ludvík Vaculík si k problému apatie, zbabělosti a rezignace ve společnosti 20. 3. 1979 povzdechl: „Otázka zbabělosti a statečnosti. – Tuto otázku si mladí lidé kladou, protože je to pro ně hodnota. Nejsem si tak jistý, protože statečnost musí být na nějaké téma. Klást tuto otázku, jestli jsem statečný, nebo zbabělý, bez toho, vůči čemu nebo v jaké souvislosti, k jakému účelu, to znamená sám sebe znervózňovat, bičovat se k činům, které předcházejí poznání. Proto nedovedu odpovědět na otázku, jestli mají mladí lidé demonstrovat, nebo ne... Mladým lidem hrozí vždy znovu v každé generaci to, co se přihodilo našemu socialismu, totiž náš vlastní fanatismus. Řekl bych, že člověk může s jistotou udělat ten skutek, za který je ochoten sklidit nepřátelství svých přátel...
My všichni máme tendenci scházet se v takovém složení, v jakém se nám dobře sedí a mluví. To znamená, že se dnes scházejí v jedněch sálech takoví lidé a v jiných jiní. To je naprosto špatné. My jsme schopni uvést se do stavu, v němž si budeme myslet, že vlastně máme svobodu, protože nám ji nikdo nebere. Je třeba podstoupit nepříjemný krok – pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní. Celý život je člověk zatížen jednou věcí: neustále cenzurovat své známosti a vyřazovat své přátele. Potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost.“ (Vaculík, Ludvík: 103-104)
Ano, zatímco drtivá většina společnosti si žila na přelomu 70. a 80. let svými problémy, svými radostmi a starostmi, tak hrstka disidentů se skrze působivou výzvu k mravnosti a životu v pravdě snažila ve svém „ghetu“ podpírat sebe sama navzájem v hledání smyslu plnosti svého odporu proti komunistickému režimu. Následky existence chartistického hnutí bylo totiž možno pozorovat až s mnohaletým zpožděním.


Literatura
Havel, Václav (1999): Spisy 4 / Eseje a jiné texty z let 1970-1989 / Dálkový výslech. Praha: Torst.
Balík, Stanislav; Hloušek, Vít; Holzer, Jan; Šedo, Jakub (2003): Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: MPÚ MU.
Vaculík, Ludvík (1990): Český snář. Brno: Atlantis.