Opozice je taktéž vláda

Pro parlamentní režim jakým je Česká republika je charakteristické to, že vláda v čele s premiérem je politicky odpovědná parlamentu, respektive Poslanecké sněmovně, což v praxi znamená, že vláda může fungovat, jen pokud získá podporu parlamentní většiny. Vláda je v parlamentním režimu, kde zároveň existuje proporční volební systém, obyčejně koaliční a je sestavena z parlamentních stran, které dohromady mají většinu mandátů. Počínaje rokem 1996 tu ovšem platí, že se buď nepodařilo sestavit většinovou vládu vůbec anebo jen s minimální většinou: po volbách 1996 a 1998 došlo k utvoření vlád menšinových; po volbách 2002 měla vláda pouze těsnou většinu 101 hlasů a volby v roce 2006 skončily 100 (ČSSD, KSČM): 100 (ODS, KDU-ČSL, Zelení). Avšak pokud disponuje vláda jen těsnou většinou či je menšinová, je ohroženo nejen její samotné vytvoření, nýbrž především její stabilita po celé funkční období. Pak se kromě vládní akceschopnosti vytrácí také vládní odpovědnost.

Nicméně v zásadě platí, že z hlediska rozvrstvení subjektů pravice-levice je stranický systém již prakticky konstituován. Důležitým atributem je také existence pouze čtyř stran, které disponují koaličním potenciálem (tj. ČSSD, Zelení, KDU-ČSL, ODS), s nímž je omezena možnost vytváření koalic a současně nekompromisní (!) prosazování vlastní politiky. Hlavní póly stranického systému zůstávají již více než deset let nezměněny: ODS reprezentuje konzervativně-liberální ideologickou opci, zatímco ČSSD opci sociálně demokratickou. Představují formace s oddělenou identitou a rovněž oddělenou legitimační a mobilizační bází, tedy klasickou pravolevou dualitu hlavních pólů obdobnou systémům západních zemí. Vedlejší póly pak ztělesňují jednak, doposud (!), periferně umístěná KSČM s jasně odlišitelnou ideologickou výbavou a mobilizačními zdroji; a jednak KDU-ČSL centrálně (pivotálně) umístěný vedlejší pól.

Dle mého soudu ovšem vývoj spěje k významné kvalitativní proměně: zatímco posledních osmnáct let platila dohoda všech stranických subjektů o vyloučení KSČM z exekutivy (což bylo jednou z klíčových příčin zablokování stranického (politického) systému a hlavním důvodem který znemožňoval úplnou alternaci moci - ve smyslu levice – pravice), tak nejpozději prezidentskou volbou před pěti lety začala legitimizace KSČM jakožto standardního politického subjektu, s nímž je možno vyjednávat a tedy jej považovat za legitimní součást hlasovacích většin v poslanecké sněmovně. Tento trend potvrdil Jíří Paroubek v posledním roce vlády ČSSD (s lidovci a Unií svobody), kdy ve spojení s KSČM prosadil nemalé množství zákonů a nakonec těsně před volbami deklaroval ochotu vládnout po volbách menšinově (ČSSD) s tichou podporou právě KSČM.

Z toho plyne: ať se nám to líbí nebo ne, co nevidět začne i u nás platit banální politologická poučka: opozice (nyní ČSSD a KSČM) je taktéž vláda, totiž ta příští!!