Tři výrokové krajiny a Rukopis královédvorský

Václav Bělohradský napsal: „Lidé jsou uděláni z výroků, jsou jimi obklíčeni. Co řekli a co slyšeli, kolem nich víří v pomíchané směsi, která se skládá z pravdy o nich a v pravdy jejich. Každý výrok patří do nějaké výrokové krajiny a má smysl, jen pokud se v ní k něčemu hodí. Výrokům, které se do krajiny hodí, se říká pravdy, těm, co v ní překážejí, se říká omyly nebo lži... Ve výrokových krajinách je také mnoho zřícených pravd, některé chátraly celé věky, jiné se zhroutily náhle a lidé prchali v panice z jejich trosek.
(...)
Některé pravdy k nám byly vneseny násilím a my už nemáme sílu se jich zbavit, jiné byly zakopány na skrytém místě a mapa k nim objevena až po staletích, některé jen na krátko zazářily a vyhasly navždy.“

1) 16. září 1817 „nalezl“ básník a filolog V. Hanka domnělý zlomek sbírky staročeských básní nazvaný podle místa nálezu Rukopis královédvorský. Rukopis byl kladen do let 1290-1310 a v roce 1819 byl vydán tiskem. Ve výrokové krajině probouzejícího se českého národa vzbudil obrovský ohlas, neboť prokazoval starobylost a vyspělost českého jazyka a české kultury.

2) 13. února 1886 uveřejnil profesor J. Gebauer v Masarykově časopisu Atheneum dva články s názvem „Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského“ společně s kritickým článkem Masaryka. Spor o pravost rukopisů překročil univerzitní půdu a stal se politickou záležitostí (na obhajobu rukopisů se postavil například F. L. Rieger).
Masaryk v České otázce vydané v roce 1895 k tomuto napíše: „Obsahem podvržených Rukopisů konstruována (zvýrazněno V. D.) byla domnělá minulost slovanská a česká – obraz té minulosti musil být opraven. Byl požadavek netoliko národní mravnosti, nýbrž i prospěchu, odstranit pozlátko a ukázat minulost pravou a takto odčinit poblouznění některých křisitelů, kteří se v závodě s kulturní prací ostatních národů spokojovali zdáním. Význam rukopisného sporu a vížících se k němu bojů dalších leží pro mne v tomto úsilí mravním.“
Ve výrokové krajině národně-obrozeneckého sebeklamu a pohodlnosti druhé poloviny 19. století byl konečně život české společnosti, skrze spor o pravost rukopisů, obohacen o působivou výzvu k etické opravdovosti, mravnosti a pravdě.

3) 15. března 2008 (na den přesně ke čtyřicátému výročí) uvedlo Divadlo Husa na provázku premiéru představení Rukopis královédvorský. Ve výrokové krajině počátku třetího tisíciletí jen málokdo z diváků pochopil pravdu, jež mu měla být zprostředkována. Každý výrok (myšlenka, text) patří do nějaké výrokové krajiny a má smysl, jen pokud se v ní k něčemu hodí a to právě není tento případ: divadelní zpracování Rukopisu královédvorského totiž neartikuluje v kontextu současné výrokové krajiny jakýkoli smysl , protože se nehodí k jiným výrokům a tedy postrádá přesah do přítomné doby. I když připustím, že (obzvláště na divadle) je možné a nutné nově interpretovat a aktualizovat texty, které byly pravdivé v časech minulých, tak za nastudováním tohoto textu zde a nyní hledám alespoň potenciál smyslu sice usilovně, leč marně.

A závěrem: pokud by zpracování látky, autenticita hereckých výkonů a osobité režijní pojetí přineslo divákovi strhující umělecký zážitek a tedy by byla vyhaslost pravdy dávného rukopisu přehlušena pravdou současného divadla, bylo by vše více čí méně v pořádku. Ale to se Bohužel nestalo. I mně bylo totiž hereckého souboru líto!!

(Psáno v týdnu po premiéře Rukopisu královédvorského v režii Evy Tálské v Divadle Husa na provázku v Brně.)