neděle 3. srpna 2008

Čecháčkovství a čecháček

„Neboť již lidovost sociálního původu českého vzdělance, anebo i jen náležitá, blahodárná a nutná lidovost jeho zaměření a sympatií, znamenala pravidelně nebezpečí omezeného rozhledu a obzorů, zmenšení kulturního formátu. Zaměřit se na lid znamená i omezit se na lid a připodobnit se mu. Co se jen TGM, co FXŠ navolali po evropanství, po zevropštění našeho vzdělance! Proto by ještě mohl zůstat lidovým! Nadarmo. Jeho pravidlem a průměrem zůstalo čecháčkovství, a někdy, právě v nevlídném vztahu k našim velkým lidem čnějícím nad průměr, se náš národní život podobal spiknutí podprůměrnosti. Spiknutí prostřednosti proti všemu nadprůměrnému je sice společným jevem všech národů malých, ale v našem bylo vždy mocně potencováno tou „lidovostí“ našeho vzdělance, a tím bylo vždy nebezpečnější než jinde, vedle Čecha se vždy u nás plazil a na Čecha číhal Čecháček. Čemu říkám čecháčkovství? A říkám tomu také české podučitelství. A české chalupnictví. Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách, kdybych měl náladu žertovat, řekl bych, že je rysem vysoce originálním. Intelektuální nedochůdností – může být různá – myslím zde nedovzdělanost omezeně zakrnělou úzkým domácím obzorem, ale cítící se přitom drze na výši jakýchkoliv světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistivá a ctižádostivá. Ponech jí svobodné bezpečí a zvůli: stačí domýšlivě zmentorovat celý svět. Okřikni ji a zastraš: zmalomyslní na svoje pravé a náležité nedoucké rozměry, skrčenecky zlokajští, začne se vluzovat a přitírat, je ochotna přijmout stanoviska i názor druhého, ba prosí o ně, neboť ji svoboda přemýšlení tíží, trpí komplexem své mentální chudoby, za svou ochotu lokajovat a sloužit chce však dostat zaplaceno, má přece právo na spropitné. Mravní slabostí rozumím přesný charakterový protějšek intelektuální nedochůdnosti, stránka intelektuální i mravní se tu prolínají a násobí: tedy charakter náchylný k poddanství, ustrašenost a zastrašitelnost, rozbažené nicméně po možnostech drzosti, lačnost úspěchu a prospěchu, maskovanou bázlivou přičinlivostí, lživou a počítavou pokoru, která je jen maskou zastrašeného, ale číhavého a zrádného egoismu, a je naprosto prázdna veškerých pohnutek a pocitů náboženských, skutečná a pravá pokora je vždy původu náboženského, je pokorou před Bohem. Čecháčkovství není konstantní složkou národního psychismu odjakživa, nevěřím na neproměnné „národní duše“, je historickou akvizicí a úhonou, a čeho národ historicky nabyl, z toho lze dějinami a převýchovou i vyrůst. Narůstá v nás pravděpodobně už od Bílé hory a jako důsledek následujícího násilného sociálního převrstvení českého národa, přišli jsme o domorodou velikou i malou šlechtu, třídu u nás (jako v Polsku) sic dobrodružně nezodpovědnou a politicky často hazardérskou, ale sebevědomou až po samou pýchu, nepoddajnou až po bojovnou vzpurnost, skutečnou páteř národního kolektivu. O tom uvažuj historizující sociolog! Buď jak buď, devatenácté století zná u nás Čecháčka už plně vyvinutého, poučte se o tom z našich národních dějin, a nemusí to být ani studiem historiků, užitečnější cestou je četba počestných svědků-memoralistů, a třebas Serváce Hellera vzpomínek „Z minulé doby“ nebo Adolfa Srba „Z půl století“: jaké byly u nás poměry za Bachova absolutismu, jak u nás pokleslo, usnulo a vychladlo všechno, vlastenecký zápal, české sebevědomí, národní hrdost, zájem o naší budoucnost, obětavost i odvaha, a „jenom několik spisovatelů a vědců zůstalo zase na stráži národního života“; a jak málo se české chování změnilo i na prahu let šedesátých, po říjnovém patentu 1860 a Schmerlingově únorové ústavě 1861; a jakými orgiemi malichernosti, hašteřivosti, ostouzení a nevděku byl sedmdesátých letech otráven politický boj mezi starými a mladými! Ale snad stačí i vzpomínka chování tohoto národa k jeho včerejšímu idolu Havlíčkovi po jeho návratu z Brixenu: kolik lidí kráčelo za jeho rakví po boku Němcové! A nevděčného hulvátství našeho intelektuálního světa k Palackému v letech 1849-1861! To je obecné zjištění, truchlivá zákonitost a smutná perspektiva (na jak dlouho ještě?) našich dějin: pokaždé, když tento národ zažije úder, který jej přiomráčí, protáhne-li se pak stav jeho deprese na určitou dobu, kterou by bez citelné mravní úhony dokázal snést národ jiný, byť i ne větší, zakřepčí na národním hřbitově svůj radostný kankán Čecháček, ujme se otěží, zařídí se k vládě tam, kde byl potlačen, pozavírán, vyhnán, pozutínán český charakter. Nabízím zkoušku z poslední doby, bijící do očí svou průkazností: vezměte hrst poúnorových kulturních velikánů, právě těch, kteří srostli se skutečností našeho národního krachu na sám jeho symbol, a uvědomte si je jako figury protektorátní!Co poúnorový velikán, to protektorátní zalezlík a opatrnický vyčkavač, jména Štoll, Mukařovský, Řezáč, Drda, Pujmanová derou se sama na jazyk: s hodinou Mnichova se tiše tichounce vypařili z českého veřejného života, nezvěstní, neviditelní, rozlezlí po úkrytech, odkud bylo tak napínavé sledovat, jak se kutálejí hlavy skutečných bojovníků! Po sedm let okupace a války je ani na okamžik nikdo z odboje nepocítil po svém boku, ti budoucí vůdcové se podobali onomu generálovi z ruských letopisů, který pobyl plných šestasedmdesát let ve vojenské službě, aniž byl jedinkrát raněn: „od malička se uměl šetřit pro vlast!“ Načež se uvázali v dědictví bojovníků a počali se ohánět jejich jmény, neboť také to je odjakživa konstitutivním rysem Čecháčka a jednou z jeho nestydatých dovedností: ví, kterak na vlastní tělo přetahovat pokrývku mrtvých! Vlastní ho nehřeje, a dovede olupovat i mrtvoly. V přítomném Čecháčkově impériu jsou dvě věci osudně významné a obě slibují přímo úděsnou dlouhodobost jeho dominance: strašlivý úbytek sil na straně české charakternosti a splynutí čecháčkovství s oficiálně instalovaným principem společenské a státní moci. Válečný odboj stál náš národ příliš mnoho charakterních lidí, než aby to nebylo znát, kdo měl charakter, šel do boje a oběti na lidech byly nesčetné. A od února navázal na tento úbytek charakterní krve úbytek další, živá krev uprchlíků, odtékající do ciziny. Snad to není vždy krev nejstatečnější, ale rozhodně kdo prchá, to nejsou mezi námi ti nejméně talentovaní a nejméně schopní, a to je nesmírně neblahé. Ta pekelná drenáž trvá už příliš dlouho, pomalu již půl století: od 1939 do 1945 ti stateční, od té doby ti dosud nadaní a schopní. A na straně druhé, jestliže v dějinách Čecháček dosud vždy za odměnu pouze sloužil, neboť je rozený slouha, tentokrát slouží, ale zároveň i vládne silou totožnosti svého sociálně mravního typu se samotným smyslem společenského řádu. Tento řád je „lidový“, a třebaže je jeho lidovost pouhou politickou šalbou a pojmovým úskokem, je chytrý dost, aby ve své lidovosti vyhradil ve svém zájmu místo lidovosti čecháčkovské, její nedovzdělanosti a mravní bezpáteřnosti. Vždy, absolutně vždy hleděly totalitní režimy získat lidskou hloupost a lidské sprosťáctví na svou stranu. V jejich řádu se hlupáci nemají čeho bát a nemohou nic tratit. Silné povahy jsou v nich přirozeně eliminovány násilnou a nenávistnou brutalitou davu, povahy prostřední přinuceny k povolné využitelnosti, povahy slabé rychle přesvědčeny, že na osobní existenci nemají právo a že osobnost je ostatně omylem. Také nikdy dosud v našich dějinách nebyla formátem českého světa obrovitější mrňavost než dnes. Kierkegaard založil svou polemiku proti oficiální církvi na myšlence, že učinit náboženství úřední institucí znamená rozklad náboženství. Brandes ve své monografii o něm uvažuje, co podnikne stát, umane-li se mu zničit poezii? Zřídí tisíc míst pro úřední a ze státní kasy placené básníky, postará se, aby na straně poezie, kultury, náboženství byl i prospěch, bezpečná jistota pod penzí. To právě učinila státní moc u nás. Vydala Čecháčkovi společenskou vládu, pozvala ho i k honorované úřední tvorbě kultury. Jaký nápor malých, menších, nejmenších! Není co velkého by neudusili ve svém objetí. Cestou k internacionalismu, světovosti a všelidskosti, čecháčkovský socialismus? K smíchu, k čemu by nad sebe jaktěživ mohl vybříst hamižný, žluklý provincialismus? Cestou k pravdě? K smíchu, cožpak vůbec kdy čecháčkovský dar potřeboval pravdy a toužil po ní? Duševně žil nanejvýš mýtem, mýtem v tom nejnižším významu, společným přeludem, pospolitou bajkou o své výbornosti, o svých dějinách a svých zásluhách v nich. Budoucnost češství vidím velmi černě, Čechové v moci Čecháčků nemají leč zlé vyhlídky, a čím dál tím horší, jestliže se vláda Čecháčků protáhne. Jak ze sebe Čecháčka setřesou? Úvaha o tom je iluzorní, veskrze platonická. Je nicméně dovolena. Čecha čeká nesmírně těžký úkol přehodnotit v sobě celé devatenácté století, a to devatenácté století světa i svoje vlastní. Dovede ze sebe český kulturní člověk vymýtit valnou část ideového i mravního dědictví stalinského učení? To za prvé! Dokáže zůstat lidovým, a přitom od základu v sobě proměnit svou dosavadní ideologii lidovosti a obsah svého už po víc než století děděného pojmu lidu? A nadto pochopit ještě též, že být lidový znamená sice vždy zůstat s lidem,pracovat vždy pro lid, ale nikoliv vždy nutně skrze lid? To za druhé! Bude, za třetí, dostatečně silný, aby v sobě i okolo sebe přemohl mravního Čecháčka, bezohledně ho potlačil a tvrdě zamezil jeho mocenské ambice? Ta představa potlačení není ani v nejmenším představou sankcí a trestu, myslit na tresty pro viníky je naprosto marné, naprosto nikdy jsem se jí neutěšoval. Mou představou je výhradně představa převýchovy či nové výchovy jak mozků, tak charakterů. Tedy procesu rozloženého na celé generace. A naději nutno tedy skládat jen v mládí, v úplně neznámé budoucí mládí nevím kterého pokolení které má přijít. Tak to vidím, nevesele, velmi vzdáleně, ale i velmi prostě. Ta vzdálenost asi nejvíc vrací víru v možnost našeho brzkého a rychlého vyléčení a ta prostota zcela jistě podráží toho, kdo si je vědom nesmírné složitosti problémů národní choroby. Nedočkavému léčiteli odpovídám, že si nemohu pomoci, takové je moje přesvědčení. Druhému odpovídám, a zase prostě, že komplikovanost choroby nezahrnuje nutně komplikovanost léčby, někdy spíš krutou radikálnost v aplikaci jednoduchých léků. Jen ať můj kritik netvrdí, že moje stručná a spěšná analýza dnešního osudu češství je založena na stručné a spěšné zkušenosti, mám s češstvím delší a zevrubnější zkušenost, než může být jakýkoliv cizí a budoucí rozbor, po němž volám. K češství jsem po celý život choval vylekanou lásku, která nepoznala vteřinu oddechu. Proti čecháčkovství v něm jsem po celý život bojoval a tolik se jím trápil, až jsem se jím utrápil. Napůl jsem se jím utrápil sám, napůl mne čecháčkové usmýkali. Vůbec si nestěžuji, kdo si těžkých věcí hledí, těžko mu bude, praví Apoštol. Věděl jsem, co mne čeká.“ (Černý, Václav: Paměti III. 1945-1972, s. 285-289)

Žádné komentáře: