„A kdo je našinec, dobře víme: Člověk první a druhé světové války, muž, žena, dítě vstupující přes práh takové či jiné spalovací pece. Má ten člověk ještě nějaké otázky? Jistě se neptá: Co jest?, a je mu dokonce velmi jedno, je-li jsoucno podstaty spíš duchovní než hmotné nebo naopak; ptá se jen – ale bez otázky, otázkou je zde smrtelný děs –, proč to malé konkrétní jsoucno, jímž je on, musí zemřít. Je konec otázkám po povaze podstat, „věcí o sobě“, esencí; klade se jako otázka konkrétní existence (a to ještě se „neklade“ jako „otázka“, její ohlas je prožíván). Filosofické zkoumání, jež vykoná tento obrat, mění se z úvahy ontologické v objasňování existence prožitkem v existencialismus. Svoje existenční prožitky málokdy objasňujeme reflexí, podobáme se dětem, kterým stačí žít, aniž sami sebe vidí žít. Existenci si uvědomujeme neostřeji v jejich situacích limitních, mezních, a řekl bych klidně – obnažených. Takovou situací je nebezpečí, bezradnost, strach, hrůza, hnus, nutnost rozhodnout se na vlastní útraty. Literatura existenciální je literaturou existenčních situací mezních. Je však jedna existenční situace privilegovaná, jež zahrnuje i všechny ostatní: je to existence člověka tváří v tvář smrti. Situace člověka před popravčí četou. Na prahu kremační síně. V koncentračním táboře. Člena ilegální konspirace. Ale cožpak to nejsme my všichni normální nositelé lidské existence? Dosud totiž, aniž chtěla, každá lidská existence končila smrtí, život sám je krajní či mezní situací, a to nevyhnutelně, a v tom je jeho pohoršlivost a skandálnost – existencialismus je literaturou skandálu a pohoršení. Není totiž žádného životně přijatelného důvodu, aby existence končila smrtí. Život sám chce svou věčnost, a že je odsouzen k zániku, je životně nesourodé, protimluvné, absurdní; život je skutečností absurdní, a existencialismus je literaturou absurdnosti. A tedy také protestu: nelze souhlasit s tím, že nejsme věční, že jsme pouhým odkladem své nicoty, že žijíce zároveň se svým životem i „zničujeme“. Z čehož naše úzkost, zoufalství z nevyhnutelného: existencialismus je literaturou života úzkostného a zoufalého.(...)
Nedorozumění, spolu s Caligulou a Cizincem, stojí na prahu Camusova díla, které se velkolepě rozvine. Ale Camus by nebyl Francouz, duch latinský, tedy rozumář a rozumující humanista, kdyby nakonec svou konstalaci univerzální absurdity života nedovršil morálkou absurdity. Proboha, ať se nad tím termínem ctnostní lidé zbytečně předčasně netěší a nectnostní ať mnou ukvapeně nepohrdají! – „morálkou absurdity“ rozumím pouze a přesně soustavu aktivních životních stanovisek, která z absurdní povahy lidské existence pro lidské chování plynou. Ta morálka v Nedorozumění ještě obsažena není, je jen z veliké dálky předtušena osobou Marie. Je plně rozvinuta teprve v románu Mor z roku 1947, ale toť se ví, jak už to v literatuře vždy bývá, to, co přišlo později, osvětlí vždy zpětně i to, co předcházelo, a ze začátku vždy nějak lépe pochopíš i závěry. V románu jsou hlavními nositeli absurdní morálky Tarou a doktor Rieux, a radíme čtenáři prostě, aby si ten román-mýtus znovu přečetl a na jejich chování v městě zasaženém „morem“ (to jest: životem), si absurdní morálku konkrétně a prakticky doložil a znázornil; my se zde totiž chceme pokusit o to, nechat román románem a vydedukovat zásady této morálky přímo ze samého pojmu existenční absurdity. Tak tedy: Je-li život absurdní, a to nenapravitelně, jakýpak jiný může být první akt lidské moudrosti než uznat, co je nenapravitelné – uznat a učinit to svým, adoptovat svůj tragický a nenapravitelný osud? Přijímám tedy absurdní osud, ale přijímám jej s protestem, neboť nemám sic na vybranou, ale proto ještě nemusím nazývat dobrým, co je pro mne špatné. Co je však protest? Protest je vzpoura. A co je vzpoura? Vzpoura znamená pýchu, znamená hrdost, znamená, že trvám na své poraněné důstojnosti člověka, jejímž jménem pronáším svůj svobodný soud nad životem: jsem sice obětí svého života, ale jsem zároveň i víc než můj život, neboť jej soudím. Jménem čeho? Jménem křivdy, která se mi stala, a jménem spravedlnosti, která mi náleží, ale která náleží i všem ostatním, kteří se mnou sdílejí týž osud životní absurdity. Můj soud je tedy diktován moji potřebou spravedlnosti pro člověka vůbec, mou uraženou láskou k člověku v sobě i ostatních, obětech téže absurdní křivdy. A jako dělám vše, abych unesl svůj život, udělám i vše, abych svou láskou pomohl i bližnímu unést jeho, tedy svůj vlastní osud. Svou povinnost vůči lidem dělám z vlastního svobodného rozhodnutí o sobě samém. Všimněte si, že slovo Bůh dosud nepadlo a ani nepadne: neběží opravdu o povinnost, kterou by kdokoliv nadiktoval zvenčí, morálka je zde do puntíku vyvozena z pojmu absurdní lidské existence, a přikazuje si ji, je ji svobodně poslušen (anebo neposlušen) člověk sám ze své absurdity!
To je krásné, namítnete mi, ale proč se tato morálka jako vejce vejci podobá morálce křesťanské? Odpověď je prostá: Máte pravdu, je to vskutku tatáž morálka. A vysvětlení je ještě prostší: Je tomu tak proto, že jiné morálky než této vůbec není, ať už nám ji přikázal Bůh, jenž podle Camuse neexistuje – a věru, svět jak vypadá, pro jeho existenci nesvědčí –, anebo ať nám ji z podstaty své absurdity říkal syn Boží. Jiné morálky není než tato, zvaná Kristova či křesťanská, rozumíme-li mravnosti chování, jež má činit život snesitelným a člověka důstojným a hodným jména syna Člověka, ona je vůbec to nejvyšší, čeho se člověk kdy dopjal a dopne, výš, než kam kdy dolétnou absurdní hejble atomových raket, planetárních satelitů a lunárních vozejků. A nyní totéž povězme ještě jinými slovy: V čem u Camuse záleží mravnost absurdního člověka? V tom, chovat se na tomto světě, jenž existenci Boží vyvrací, jakoby Bůh existoval!“ (Černý, Václav: Tvorba a osobnost II, s. 568-572)
Žádné komentáře:
Okomentovat