Ludvíka Vaculíka sny a skutečnost

„Motto: „Rozhodl jsem se dát rukopis přečíst několika lidem, o nichž věřím, že dovedou posoudit stránku literární a věcnou z hlediska časného i vzdálenějšího, a podle jejich návrhu se zařídím...“ (L. Vaculík, Český snář, k 31. lednu 1980)

Ludvíku Vaculíkovi věnováno

Zařadil mě mezi těch „několik lidí“ a rukopis mi sám přinesl k posudku. (V. Černý)

Tak to tedy není Cesta po kopytě na Praděd, o které Vaculík mluvil dobré tři roky, zřejmě ji nedovedl ke konci, na Praděd nedojel. Ani ta knížečka chlapecké a jinošské indiánštiny z mladistvých vzpomínek na rodný Brumov na Valašsku, pardon, na Arizonu, po té jsem zrovna prahl, byl bych ji dokázal psát s ním. Ani Milí spolužáci, kteří uvízli na komentáři, „který by měl být vtipný, trefný a platit stále“ (17. IV. 1979). Je to Český snář, rukopisný špalek o 466 stranách, a téma mu navrhl Jiří Kolář, když si mu Vaculík naříkal, že nemůže z místa, že mu psaní nejde: Piš tedy knihu o tom, jak ti psaní nejde! (- Byla to opravdu dobrá rada? -) Vaculík to udělal. Vznikl tento svazek „snů roku 1979“: dlouhá řada téměř denních záznamů od 27. ledna 1979 do 2. února 1980, vlastně autorův biografický deník za dobu jednoho roku. Žádný román tedy, ba ani příběh opravdu celistvý a ucelený, mohlo to začít jindy, mohlo to končit jindy, mohla to být biografická výseč půlroční, mohla být dvouroční, jednotu to nemá, organismus to není, má to ovšem souvislost: subjektivní souvislost zrcadleného života, Vaculíkova života, a ten subjekt je ovšem zajímavý dost a dost, aby se ti ani na okamžik klímat nezachtělo, a abys rád zapomněl, že přísně esteticky vzato, běží vlastně o patvar, o piss-aller a východisko z nouze, autor nemá lidský příběh k objektivnímu ztvárnění a významovému doslovení. Není-li tu příběhu, děje je tu zase dost a je tento: obsahem autorova konání za ten rok byly osudy Charty 77 a edice Petlice, jichž se významně spoluúčastnil, s mnoha přáteli a přítelkyněmi, a ke všem má výrazný osobní vztah, nezakrývá jej, ačkoliv není vždy a ve všem kladný. A zde, běda, hned chyba lávky, Ludvíku Vaculíku: všechno oč se v příbězích Charty dělíte s kýmkoli druhým, čin, úmysl, názor, naprosto není Vaším výhradním osobním majetkem, je majetkem sdíleným, a nemáte nejmenší právo disponovat jím o své újmě a sám. Tak tomu jest, a dělej co dělej, neunikneš důsledkům! Z nichž první je ten, že chtěj si kritiku, nebo nechtěj, tvoje stanovisko a situace se mění, autor ti zamezil a odňal možnost soudu podle kritérií výhradně estetických a vnutil ti místo nich a na prvním místě měřítka literárně-tvůrčího étosu. Mluv si co mluv, tahle kniha je činem především mravním, a potom teprve estetickým. Podává míru Vaculíkovy povahy a charakteru dřív než Vaculíkova uměleckého talentu. Představuje-li Charta společný majetek jejích členů a vyznavačů, měl Vaculík právo disponovat podílem, jejž na něm měli jeho přátelé kolem něho v Chartě seskupení a dokonce takoví, které ve styk s ním přivedla teprve Charta? Odpověď je naprosto zřejmá, a to dokonce i kdyby se Vaculík prokázal dodatečně souhlasem a svolením všech spoluchartistů v jeho práci zmíněných. Na tom málo záleží. Bylo by jednak třeba svolení chartistů všech a bez rozdílu i těch, kteří o Vaculíkových Snech ani nezvědí a nikdy je nebudou číst: neboť všichni přistoupili k Chartě v domnění, že je společenstvím a mravním souručenstvím, a že si v ní nikdo nebude osobovat práva jiná a větší než druhý, leda větší práva pracovní podle možnosti i nadání. Čestná důvěra těchto lidí byla porušena. Jednak by málo platilo, dnes, i dodatečně souhlasné svolení Vaculíkových přátel: neboť by bylo právě dodatečné, všichni vstupovali do Charty za předpokladu a podmínek vzájemné diskrétnosti a současná Vaculíkova indiskrétnost z nich volky nevolky nazpět činí lidi do souručenství „zavlečené“ nebo lstivě vtažené. Hrome, způsob, jímž si Vaculík – pro účel pouhého literárního úspěchu, z čiré literátské svrbivosti – disponuje cizí osobou, rovná se bezohledné manipulaci s ní. A všechno to je zásadní a co nejradikálnější popření ducha a smyslu Charty. V tom významu, že kdyby dotčení Vaculíkovi spoluchartisté předem věděli, v jaké mravní dispozici Vaculík, s nimi zároveň, do ní vstupuje a že se vůbec nebude cítit vázán paktem , na kterém je založena, nebyli by mohli, nebyli by směli se spolu s ním účastnit. Toto, ať si dnes říkají co chtějí a bez ohledu k myslitelnému svolení, jež jsou svému příteli ochotni vystavit. Z Vaculíkova dopuštění Charta je fakticky vniveč, nic si nenamlouvejme! A s žádným klikatým odůvodňováním, omlouváním, vysvětlováním, dotazováním jeho způsobu, jímž v textu nešetří, na nikoho nechoďte!

Z Vaculíkova dopuštění, říkám, nikoliv z Vaculíkova úmyslu. V jistém smyslu je to omluva, v jiném horší, co si lze vůbec představit. To se přece samo sebou rozumí, že Vaculík neměl a nemá vědomý záměr Chartu pohřbít. Ztratil o ni pouze zájem, odpadla mu prostě od srdce, začíná ho pomalu obtěžovat: vnějším znamením buď přece evidentní úkaz, že ho omrzela edice Petlice, slavně ji založil, dovršila teď pod jeho správou dvoustý svazek, a teď pokračuje zas někdo jiný! A s úpadkem zájmu Vaculík spadl prostě na svoje přirozené mentální pozice, začíná se chovat podle řeholí, jež v něm jsou dány a jsou z minulosti vžité: Charta je můj majetek, a dělám si v něm co chci, třebas na něm jsem mizivou menšinou, zato v něm mám „vůdčí úlohu“, když chci, zruším, když chci, založím, a komu se to nelíbí, ať nechá tak a raději mlčí! Panebože, jak je na tomhle Vaculíkovi znát, odkud mezi nás do Charty přišel! Vnitřně se jen málo změní, a hlavně: mravní úvahy a rozvahy není téměř schopen, on je bytostná reakce, nikoliv myšlení; imperativní impuls citu a pudu, nikoliv niterná mravní a racionální souvislost; kaprice vůle k moci, nikoliv demokratická dohoda.

Kdy Charta počala Vaculíka mrzet, je známo, nebo alespoň patrno: v prosinci 1978 (zápis 25.1. 1979), to napsal svůj známý fejeton Poznámky o statečnosti k příležitosti padesátin Karla Pecky a rozvířil tím velkou debatu chartistů o smyslu a povaze Charty. K povšimnutí: deníkové záznamy jeho Českého snáře byly zahájeny právě tehdy, v návaznosti na tuto debatu; a záležitosti této debaty plní dobrou čtvrtinu obsahu rukopisu, než vplynou v širší dějový tok a v něm se rozplynou; ale jejich obsah a význam v něm nikterak nezanikne. Kdekdo tehdy protestoval: Havel, Otka Bednářová, Jiří Gruša, Battěk, všeobecný názor byl ten, že Vaculík troubí k ústupu a podkopává morálku Charty chválou střízlivého, normálního a řekněme rovnou, průměrného – poctivě pracujícího – neangažujícího se člověka, jenž se nikam netlačí, především ne do výjimečné podoby a pózy národního hrdiny, a rozhodl se jednou provždy setrvat ve své občanské slušnosti a tím zlepšovat poměry a zvyšovat svým příkladem národní morálku, bez hluku a třesku. Ta poctivá důsledná práce, po které Vaculík ve svém fejetonu volal, zdála se některým být právě tou „poctivou spoluprací“, poslušnou a neprotestující, kterou doporučují stát a policie. Načež Vaculík, že fejetonem chtěl vykročit vstříc a podat ruku té nesmírné většině slušných lidí, kteří si nedělají nároky na pověst „hrdinů“, zvláštní sekty „nezlomných bojovníků“, třpytících se svou znamenitostí nad masou normálních poctivců, jimž je z poměrů zle, ale kteří se proto ještě nehodlají nechat vláčet hlavou po schodech ani upalovat jako Palach. Chtěl uniknout „z kruhu disidentů“, neboť disident je ten, který se odlišil, pověřil se, oddělil, udělil sám sobě vyznamenání; nechce být hrdinou (31.1. 1979). Polemika nesmírně rušná a četná, a celá celičká jedno jediné nedorozumění, jehož se účastní všichni, všichni naletěli Vaculíkovu líbivému Nechci být hrdinou, které neobsahuje špetku porozumění hrdinskosti, nemá ani zdání, jak hrdina vzniká, a je zase jen dokladem Vaculíkovy psychologické a mravní nerozhodnosti, neanalytičnosti a nedbalosti, jeho imperativní impulsívnosti a osobního justamentu. Jako by hrdina byl něco mimo lidskost, cosi kdesi hotového a co ční jako sklerotický balvan či hora či utkvělý Vzor nad normál, a co kandidát hrdinství zvnějšku dlouho obchází, očichává a obdivuje, než si nakonec řekne: Já také chci! A nikoliv kvalita uzrálá, právě že uzrálá na pni normální lidské ryzosti, kvalita, jež vznikla v člověku mimoděk, bez úmyslu zhrdinštět, vůbec bez toho protivného nabubřelého slova hrdina. Budiž prostě člověk, opravdový poctivec, dokonce z rodu těch, kteří chtějí jen čestně žít a pracovat, a nechtíce být disidenty, náležejí právě do té „nechartistické“ většiny Vaculíkovy volby a sympatie. Ten člověk chce být jen člověkem, ale lidský chce zato být úplně, to jest svobodný, vnitřně celý a jeden, výhradně pod správou svého rozumu a svědomí! Tomu člověku se stane – a za jistých podmínek sociální správy se to stane „nutně“ -, že se jeho rozum a svědomí dostanou do konfliktu s povahou této správy, a rozpor může dozrát až k bodu roztržky veřejně projevené: následují násilné společenské sankce, člověk je na sebe vezme, jeho niterná celistvost rozumová a mravní je za tu cenu. Nuže, okamžik tohoto „Zde stojím, a nemohu jinak“, výraz člověkova ztotožnění s osobní svobodou mravní a s rozumovou samosprávou, je přesným momentem nástupu cesty k hrdinství, víc v tom není, a hrdinství vyroste opravdu z kmene lidskosti nejnormálnější, jenomže poctivé k sobě, úplné a opravdové. Žádný vzorovník k vyplňování, žádný hotový model k okukování a imitaci, žádné tomuhle se chci podobat a tímhle chci být! Hrdinství je kvalita bezděčná, v tom smyslu, že netouží samo po tom názvu, cítí se být pouze niterným sebesplňováním, a název hrdiny je člověku nutně dáván jinými, často pochází od jeho protivníků. Vaculíkovo Nechci být hrdinou zní neobyčejně falešně a neuvěřitelně naivně: Ať je kliden, nikdo mu tak ještě neřekl! Jenomže hodit slovem znevažujícím hrdinství v textu k padesátinám přítele, jenž patnáct let seděl v táboře nucených prací pro svoje někdejší chlapecké Nemohu jinak, zavání horentním nevkusem. Hledám lidskou zkušenost, abych jejím příkladem a obsahem ilustroval a ozřejmil tyto skutečnosti, a nalézám ji v oblasti náboženské, v církvi se také o těch věcech v dějinách nejvíc a nejhlouběji přemýšlelo, mají tu celou stupnici mravních hodnot, ale žádná není hotovým „mustrem“ k vyplnění, všechny jsou z látky svobody, plynou z uzrávající niterné věrnosti a všechny jsou – jakožto „titul“ – udíleny druhým, lidskou obcí: věřící, vyznavač, pronásledovaný vyznavač, apoštol, mučedník, světec. Sami si „hrdinu“ zařaďte na jeho místo v stupnici a ztotožněte s příslušnou „titulární kvalitou“, případně několika! Jenomže se velmi bojím uvádět Vaculíkovi příklad náboženské zkušenosti, abych ho nerozesmál a nezpůsobil krom dalšího zmatku ještě pohoršení. Nemá smyslu apelovat na mravní imaginaci tak nezkušenou a nerozměrnou!

Vaculík je člověk velmi svérázný, aniž to znamená, že je celistvý a z jednoho kusu. To je čirý omyl, že být velmi svůj je i zárukou niterného sjednocení totožnosti od jednoho konce k druhému. Častěji a spíš to znamená, že jsi-li pevně svůj, zarputile trváš na svém, jsi tvrdohlavý, neústupný, ba urputný, zavilý, sveřepý. Přitom ještě vůbec nikoliv z jednoho kusu, nýbrž nesourodý, nestejnoměrný, nedůsledný, rozpolcený ve dví nebo ode dneška k zítřku. A můžeš tím i velmi trpět, o Vaculíkovi se vsadím, že tím trpí, ačkoliv si to nepřizná. To je rozdíl mezi individualismem a personalismem, individualismu má Vaculík mnoho, personalismu je v něm mnohem méně. O individualismu mluvím, trvá-li člověk mocně na svém, na jedinečné podobě (a ceně) svého já; o personalismu, když vnitřní bohatství toho já odpovídá síle, se kterou na něm, tj. na sobě, individuum trvá. Vnitřně nepříliš bohat, Vaculík nicméně ví, co je vnitřní bohatství a touží po něm mocně, prozatím však marně, nemůže se vypatlat z chudoby a malosti. Je rozpolcený, je svérázný a rozpolcený. Chartu chce a nechce. Miluje ji jménem svobody, ale měla by mu víc otročit. Přál by si ji mít masovým skupenstvím, vymýšlí způsoby, jak ji doširoka otevřít normálnímu, „nehrdinskému“ člověku, ale chová se v ní tak, že leckdo v ní nevydrží vedle něho. Potírá hrdinství, ač neví přesně, co to je, nelíbí se mu prostě to jméno, ta nálepka, o kterou však sám hrdina nestojí. Není věru snášenlivým ani pohodlným druhem, nemá talent být mužem v šiku, vybočuje z něho stále, aniž ví a poví, jménem jaké lepší a vyšší disciplíny. Není vůbec laskavý k přátelům, je vůbec bez daru vzácnějšího a lepšího přátelství. A poněvadž zcela zřejmě předpokládá, že oni mu své přátelství zachovají přes jeho nešetrnost, je k nim vlastně vladařsky neurvalý; svého feudálního pána jsi byl povinen milovat, i když jsi vstal z jeho drábovské lavice. Má dva přátele – filosofy z profese, M. a K. Toho M. líčí v jeho bytě ověšeném podobiznami dámy – policejní donašečky (- a přitom členky Charty! -), do níž je M. odedávna beznadějně zamilován a dovede o ní donekonečna snivě tlachat, byla to prý Žena století, génius, spása filosofie, nebýt policie, která ji zavedla, zvrhla! Promiňte, ale ten M. je ve Vaculíkově podání jen stěží něco jiného a víc než beznadějný blbec. Toho K. vidí zase už léta hromadit studijní materiál k významnému dílu z filosofie, a omlouvat tím slibem svoji neúčast a nepřítomnost v Chartě, ale dílo kde nic tu nic, ani článeček ukázkou z něho, slíbený a donekonečna odkládaný převrat v české filosofii se zdá být něčím jako alibi politického opatrníčka. Atd. atd., podobných pichláků celá hromada, a to na kdečí adresu, kde Vaculík neví, tam si domýšlí, a miluje domýšlení podezíravá, hanlivá, snižující. Ale z tohohle hrnečku dost! Nebylo si vůbec lze představit, že Vaculík je tak malicherný. Drobnohledný. Tu že vzniká Deník Charty? Co vás pro boha živého napadá, vždyť jsou to závěje čirých drbů! Nepropustné pavučiny hamižných pokoutností z Charty! Tak tedy: plné čtyři roky se Ludvík Vaculík mezi námi jako přítel pohyboval, a takhle o nás přitom smýšlel! Byl vůbec schopen smýšlet! Snad jsem nemožně staromódní, ale s tou představou se sžít nemohu: běhá mně mráz po zádech. O jaké zdůvodnění se Vaculík opře, čím vysvětlí svůj postup? Chtěl jsem prý být úplný a upřímný, absolutně upřímný, lhát nechci, ke lži se nenechám přinutit, tohle byl opravdu obsah mé mysli, a suď mne teď kdo chceš! Míru tvé upřímnosti odhalovat nemíníme, Ludvíku Vaculíku, snad je vskutku absolutní, ale k čemu je dobrá? Oč jsme objektivně dále, zvíme-li, že tě navštěvují takové a takové domněnky a dohady o tvých přátelích, aby tě buď pomučily, máš-li je vskutku rád, nebo rozesmály, jsi-li dostatečně zlomyslný? Anebo i zahanbily, uvědomíš-li si, jakou zdrženlivostí dohadu, soudu i mínění jsi povinen vůči bližnímu, chybí-li ti o něm jistota skutečného vědění a poznání? Neděláš velký rozdíl mezi upřímností a opravdovostí, Ludvíku Vaculíku, ačkoliv má zásadní význam v umění i v etice. Upřímný jsi až bůh brání, ačkoliv to ani v umění ani eticky není to hlavní, upřímně ze sebe chrlíš vše bez výběru a skladu, velké vedle malého, hloupost vedle chytrosti, významné s nevýznamným, drahokam i plevu, uzrálý tvar duchovní práce i myšlenkový cár pudového impulsu, dohadu či podezření, umělecký či mravní čin objektivně pro všechny platný i nezávazný výměšek subjektivního fungování, po němž nikomu není nic. Upřímnost = možnost blábolit o sobě nebo tropit cokoliv. Spojená se slastnou rozkoší. Tedy neřest. A opravdový jsi, když ze snadné svobody své upřímnosti dokážeš v sobě učinit nesnáz, násilí na sobě, boj o sebe, a dotvořit se v sobě, z té své upřímnosti, ale proti jejímu smyslu, obecné a společenské pravdy o člověku. „Nezáleží mi v umění na upřímnosti – říká A. Gide – leč když je jí na sobě dosahováno obtížně...“ Rozdíl mezi automatismem a tvorbou. Rozdíl mezi pravdou, kterou prostě máš, a pravdou, kterou sis stvořil. Mám o těchle věcech v Osobnosti, tvorbě a boji tuším celý článeček, článeček pětatřicetiletého, Paradox o umělcově upřímnosti; a byl bych dal hlavu za to, že Vaculíkovi, umělci dnes padesátiletému, jsou dávno zřejmé. Jak se podobá, Ludvík Vaculík je velký umělecký talent – nikdy jsem o tom nepochyboval -, jenž má to základní, silnou vůli a odvahu k upřímnosti, ale je to upřímnost ve stavu neopracované, nereflektované matérie: Vaculík je hlavně umělecký temperament, bezuzdně navřelý Ludvíkem Vaculíkem.

Dostáváme se od té upřímnosti docela plynule k záležitosti Vaculík a ženy, která vedle témat Dění v Chartě a Přátelé a druhové z Charty představuje třetí velikou složku či látkovou komponentu jeho Deníku. Složku neprávem neúměrně rozšířenou. O které velmi platí, co tu bylo právě řečeno o upřímnosti vzhledem k opravdovosti: tady je té upřímnosti opravdu příliš. Upřímnosti nadto zahrocené, zabarvené osobním předsudkem, podezřením, často jen letmým, pomíjivým dojmem, jenž vyjadřuje dnešek a tuto okamžitou situaci, a byl by jiný zítra. Je těch dam, zavěšených na příběhy Charty, opravdu moc, Vaculík přehání, tohle přece není historie Charty, to jsou intimní dějiny Vaculíkova vztahu k ženám. Vztahu, o němž lze obecně říci, že se nevyjadřuje příliš šetrně. Nepůjdeme zde do detailů ani jednotlivých ilustrací, tím méně, že autor do nich jde zevrubně a dosti nerozpačitě a především zcela jmenovitě, každou z těch dam, postižených Vaculíkovou pozorností, lze občansky ztotožnit. Nuže, tohle připustit není možné, máme rozhodně za to, že jistých slušných a přijatých konvencí nutno v jakémkoliv projevu, i v intimně deníkovém a byť sebeupřímnějším, dbát, a Vaculík jich nedbá. Jedná s touže impertinentní nezdrženlivostí o ženách dokonale úctyhodných (pí M., pí Zd.), o exaltovaných intelektuálských třeštilkách (pí D.), o pomatených mladistvých cápcích, o zlomyslných moralistkách (pí E. K.) atd. Samo sebou se rozumí, že se zde vůbec neklade otázka Vaculíkovy etiky, věříme pevně, a jako málo kdo druhý, ve Vaculíkovu mravní a citovou opravdovost, většinou děje se vine ušlechtile zdrženlivý příběh lásky k Heleně, má vzhledem k rozsáhlé partii Ženy funkci a úlohu katarzní, a málokdy jsem četl stránky citového zmatku tak srdcervoucně opravdového, milostné bolesti tak palčivé a etické úrovně tak úctyhodné, jako je například loučení s Helenou (30. srpna 1979). Mluvím nikoliv o Vaculíkově morálce, nýbrž o jeho mravech, či móresech. Člověk může být mravně bezúhonný, ale jeho způsoby nejsou bezvadné. Postrádá vkusu, také mravního vkusu. Je nevychovaný, nedovychovaný, Čechové pro to mají slovo: nevycválaný. Nebyl broušen. Postrádá noblesy. Prostě proto, že sám sebe nedrží celého v hrsti, vláda nad sebou mu často zaniká, je nezkrocený a nezkrotný jako barbar. Napadá mně právě pojednaná záležitost z hlediska představitelného čtenářského úspěchu jeho Deníku: ten by byl zcela nepochybný, na ten Deník by letěla dobrá polovina, větší polovina čtenářstva, větší a hloupější, totiž ta, která by hltala Máchův intimní deník, a nikdy nevezme do ruky Máj. Dlužno se ptát, stál-li by Vaculík o ten úspěch. A ještě tohle mne napadá: Vaculík rozdal po rukopise několika přátelům, mezi nimi i manželům dam postižených jeho pozorností. Nikoliv bez zlomyslnosti si představuji jejich nadšení a kysele nadšenou radu: Publikuj! Snobáci, bojí se, že by vypadali málo liberálně, nemodernisticky. Jest se ptát, má-li Vaculík klást vysoko jejich souhlas.

Čtvrtou složkou Vaculíkova deníkového vyprávění jsou jeho sny. Vaculík jich má mnoho a jsou jakoby doprovodem nebo komentářem jeho činů nebo událostí, které ho potkávají. Komentářem, jenž dodatečně vysvětluje nebo předem prorokuje. Povíme o nich, že jsou malebné a pikantní, a více nic, což je hodně málo. K jejich významu a významnosti si netroufáme se vyslovit, neboť nejsme freudisty, Vaculík sice také žádným znalcem psychoanalýzy není, ale Freudově Traumdeutung zdá se přikládat pozitivní význam, v jeho očích je sen svědkem, mluvčím bdělého života. Jsme tomu rovněž nakloněni věřit, ale mluví mnohoznačně a proměnlivě, tedy nespolehlivě. Z daného snu si vyložíte cokoliv, toto i pravý opak. Mimoto neovládáme přesný systém korelací snů a symbolizovaných realit, platný u Freuda, ve freudismu je jich tuším větší počet. A krom toho nám nejsou známy ani konstanty, podle nichž z daných snů vysuzuje na bdělý život Vaculík sám, jeho osobní zkušenost může mít svoje pravidla. Chybějí nám tedy všechny klíče k zámku. A snovou složku Vaculíkova Deníku máme proto nutně jen za jakousi chuťovou přísadu jeho textu.

Už dávno jsem nepsal literární posudek tak nerad jako posudek Vaculíkova rukopisu, už dávno jsem se do komentáře tak násilím nenutil. A je to vůbec literární posudek? A je Vaculíkova kniha literárním textem a nikoliv deníkem jednoho roku vyrvaného z biografie, životním dokumentem, jehož zákonitosti a pravidla jsou jiná než výhradně estetická, což činí z Českého snáře zvláštní patvar či přechodní tvar, vyzouvající se z pravomoci literárně umělecké? Nelze na takovém dokumentárním výseku dobře žádat, aby měl svůj začátek a svůj konec, hlavu a patu, svou celistvost, svou rovnováhu vnitřních vztahů, svou stavbu a strukturu, aby byl tvarem. To redukuje literárního kritika na pozorovatele a zjišťovatele detailů, jež mnohý bude pokládat za podružné. Jsem starý ctitel a straník Ludvíka Vaculíka, a jsem šťasten, že mohu setrvat na svých bývalých tvrzeních: nová česká literatura má málo tak významných talentů, jako je Vaculík. Co se týče pregnance pozorování a postřehu, a to vnějšího i psychologického, co se týče svěžesti dojmu z života i člověka, jasné dojmové vyhraněnosti a jedinečnosti, co se týče konečně výrazu a přiléhavého podání dojmu, nemá Vaculík sobě rovného. Svět se ho velmi dotýká a Vaculík je nesmírně citlivý k tomu doteku, jeho reakce je okamžitá, dráždivá, až bolestná k doteku. Samé podmínky slibného uměleckého nadání, dej Bůh, aby Vaculík v sobě umělce v jejich omezeném kruhu neudusil. Ze svérázně jedinečného prostoru Vaculíkova nadaného subjektu opačným směrem, totiž ven, mnoho cest nevede. Vaculík nesmírně mocně trvá na svém osobním svérázu, na právech své individuality, na své svobodě. Proud vůle mezi ním a světem bližních u něho nekolotá, pohyb a vliv je jednosměrný, z něho na svět, a dost. Je velmi osobitý, a v téže míře osobivý. Světe, bližní, vyrovnejte se s tím, jak chcete a můžete! V sobě zakotven, sám sebou přeplněn, Vaculík je přirozeně a nevědomky vaším středem. Je to člověk živelně aktivní a prokáže velké služby věci, pro kterou zahoří. Pokud pro ni bude hořet, neboť pro ni jistě jednou přestane hořet, tvrdošíjnost, s níž stojím za sebou samým, neznamená přece věrnost objektivnímu přesvědčení. Tu může Vaculík mít, ale nepředstavuje věrnost dlouze, důsledně a trvale zrající myšlenky, myšlenkově je Vaculík kvalitou jen prostřední a intermitentní. Jeho věrnost přesvědčení je spíš charakterností temperamentu. Vaculík není spolehlivý. Ani spravedlivý. Je svobodný, svobodomilovný, jeho kampaně jsou vždy za svobodu. Ale svobodou mu je návyk či vžitý rys čerpat sám ze sebe jediného míru věcí. Nádherný typ egotismu. Egotismu pravím, nikoliv egoismu. A na bezbřehost, nepřemožitelnost a anarchismus tohoto egotismu v něm jednou případně umělec zakrní. Kéž jsem tím nejhorším prorokem! Kéž budoucnost usvědčí moje obavy z nejhoršího hlupáctví! Václav Černý – hlupák? Beru, milý Ludvíku Vaculíku, beru!“ (Černý, Václav: Eseje o české a slovenské próze, s. 177-188)