„Jednou jsme Lumírovi k narozeninám přinesli na magnetofonovém pásku nahrávku Voskovce a Wericha Relativně vzato, kterou idoly několika generací spolu natočily ve Vídni. Pro celou společnost to bylo nové a neznámé. Seděli jsme na zápraží, hleděli do kraje a poslouchali Jiřího Voskovce. Domov je tam, kde si pověsíš klobouk... Domov je tam, kde se pověsíš... Zapadalo slunce. Všichni jsme byli do sebe uzavřeni a dlouho jsme pak mlčeli. Co všecko musel prožít, promyslet a zaplatit Jiří Voskovec, aby natočil tak silné, moudré a nekonečně smutné vyprávění!
Zdálo se nám, že snímek zachytil stále čilého a bystrého Voskovce a zestárlého, unaveného, nemocného Wericha. Socialismus je vyčerpávající a ohlodává zdraví lidem citlivých srdcí a pronikavého intelektu. Nakonec zemřeli V+W vlastně současně. Česká patová situace. Odejít, nebo zůstat, obojí špatně.“ (Chramostová, Vlasta: Vlasta Chramostová, s. 195)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat