Chlapec 2

„Je to děcko radostné – ale zdá se mi vždycky, že oči má velice smutné. Jsou to nádherné oči, chytré a úpěnlivé, volá jimi po styku, a já cítím děs nad světem, v kterém se bude muset udržet. Pravil jsem to Pavle, řekla, že to snad má být jeho práce, zlepšovat ten svět. Naše, napřed naše! To se ovšem říká od rodičů k dětem už sto moderních let, a svět se horší. Zlých, bezcenných lidí je přesila. Z koho se pořád rodí?
V neděli bylo jedenadvacátého brežněva. Pavla byla na Václavském náměstí demonstrovat. Já zůstal s děcky doma. Vrátila se nadšená. Demonstraci nikdo nečekal, hlavně ne já, protože jsem už úplně rezignoval na lidové svědomí a hrdost. Jsem překvapený. Byl to od okupace první takový projev.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 157)

„Při demonstraci v lednu Vincka zavřeli a je pořád tam. Pavla na té demonstraci také byla a Lucka si v té hodině zlomila na žofínských prolézačkách nohu. Já byl ve Zlíně. Pavla Vinckovi píše dvakrát týdně dopis a já vždycky kousek připisuju. Lucka leží s nohou v sádře a je hodná. Chodím s chlapcem ven, obyčejně na Žofín, kde si Lucka tu nohu zlomila. Chlapec chodí po písku, sbírá zajímavé kaménky a nosí mi je. Některé strká do pusy. Umí se už vypravovat: totiž umí bez řevu počkat, až je oblečen a až se obleču já. „Pápá,“ křičí potom dolů třemi poschodími. Teplota je pořád nad nulou, mráz už doufám nebude. Na sněh nejsem zvědavý. Šest kbelíků koksu ze sklepa nosit obden – dobré na srdce! Pavla se o mne bojí, jde mi naproti. Napsal jsem do Lidovek článek „Komunismus je bití“. Čekám, kdy mě zbijí.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 164)

„Udivuje mě hloubka osudu, který ho čeká: jaký? A bude naň připraven a vpraven do něho tak, jak se to podaří mně. Pavla? Dělá všecko pečlivě, nedá se tomu nic vytknout, ale všecko je to na první rovině vědomí, na níž jsem býval já se svými třemi chlapci staršími. Mívám, a to už moc roků, někdy před usnutím v noci nebo ráno při probuzení pocit, že bych se už probudit ani nemusel; co mne se týká. Protože bylo toho už dost. Ale teď mnou projede hrůza z odpovědnosti, že bych už nemohl vyprovodit chlapce dost hluboko do života, abych se o jeho další směr nemusel bát. Je to já.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 164-165)

„Tak ten dětský život nevědomky utíká k čemusi, o čem neví. Až za mnoho roků začne si sám dávat nějaký smysl, a podle čeho? Asi podle toho, v čem byl, co vnímal, čeho nabral. A připadá mi, zřejmě opravdu stárnu a vážím jeho čas podle váhy svého, že mám vinu, když ho některý den nechám bez prožitku, bez nového vjemu nebo opakování krásného. Když mou vinou nepokročí ke svému smyslu ani o milimetr. Nač žils ten den, chlapče? Jenom abys byl o den starší?“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 166)

„Pomalu se do toho chlapce stěhuju: sílu, zdraví, názory, poměr k zeměkouli. Hledím z výšky na jeho lebku křehkou, na světlé vlasy a jsem pokorně vděčný za svou moc dát mu život a hlídat ho, aby dorostl. Když se vzteká, musím si až připomínat, že jeho vztek si zasluhuje můj nesouhlas; abych jenom nezapadl do pozorování jeho vznikající vůle a nepotentoval se snad ze samé úcty k ní. Takto nepřiměřeně moudrý, starý, porovnávám, oč jsem býval pozadu za svými dřívějšími syny, a doceňuju je.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 175)

„Máme touhy, ale žijeme jenom možnostmi, to je přece normální.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 183)

„Má pořád tak světlé vlasy, narezlého lesku. Veliké hnědé oči, vážným výrazem podobá se synovi ve Francii. Chyba asi byla v tom, že s prvními svými syny jsem se tahal o ženu, protože mi ji brali.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 185)

„Nemám s čím už moc dopředu počítat, a ten čas utrácím. Lituju Pavly, jež je tím ohrožena a neví to, a lituju i sebe, že to neví a že se potom beze mne dobře obejde. Lucka je veliká, v té už jsem a zůstanu. Mám hloupý pocit, že mám předtuchu: jako bych s tím chlapcem už neměl moc dlouho být. Mezi dvěma možnostmi dávám život ovšem jemu, i za celý zbytek svého, samozřejmě.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 189)

„Dostavěl jsem velikou postel, vysokou,a k ní schodky se zábradlím. Chlapec usíná v dětském pokoji, a když my jdeme spat, převezeme ho s postylkou k nám. Hned jak se obudí, přeleze k nám. Tomu, co by mě v mládí vadilo a rušilo jako nekázeň, obdivuju se jako moudrosti přírody: mládě je u rodičů. Ostatně, maminka se nechá dělat i s chlapcem spícím na jejích prsou. Vzbudil se a řekl: „Už nemusíte.“ Houpat ho.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 190)

„Mladá žena, studentka, mi vrátila kopii Tatarkova rukopisu, kterou na cosi potřebovala, a loučili jsme se. Chcete mou adresu? Děkuju, nebudu nic potřebovat. Ale kdyby přece, trvala na svém, napíšu vám svou adresu. No tak dobře, pomyslel jsem si a půjčil jí svůj notes. A zapomněl jsem na ni. Už není třeba něco opisovat, dá se to vytisknout. „Kdybyste potřeboval cokoli,“ řekla doslova. Nenapadalo mi nic, neuvědomoval jsem si v té chvíli, co potřebuju.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 191)

„Napadá mi, že ten Tatarka byl spíš záminkou k seznámení. Kdybyste něco potřeboval, dejte vědět, pravila tehdy, ale já jsem nepotřeboval nic. Či nevěděl jsem, co potřebuju. Zapomněl jsem na ni tedy. Schůzku, ke které mě písemně pozvala, nedokázal jsem odmítnout, když jsem nevěděl, oč jde. Bývám pořád ještě někdy hloupý. Pravil jsem jí: „Neptám se vás na nic, povězte mi to, co povědět potřebujete.“ Řekla, že se po pěti letech rozhodla ukončit vztah k jednomu muži. Teď cítí prázdno. Zas uslyším, že není mužů? Byl bych špatným léčitelem, vždyť jsem starší než ten, s kterým se rozloučila. „Vy asi o mně nic nevíte,“ varoval jsem ji. „Vím o vás několik let a vím toho dost,“ odpověděla. A protože z dalšího jejího mlčení jsem se jasně a výslovně nedověděl, proč mě sem na náměstí pozvala, zaplatil jsem kávu a vstali jsme. Koupil jsem kytici květin. „Držte ji takto a jděte,“ požádal jsem ji. Můj úmysl, který možná nepoznala, byl tento: žena krásná jak ona, tak ztepilá a pyšná, s kyticí takto na prsou, nemůže projít ze Staroměstského náměstí na Václavské, aniž. Ta nedojde! – Uf! (Je to k breku.)" (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 192-193)

„Blíží se moje správné rozhodnutí. Nemůžu se řídit svou stížností. Také bych se mohl vymlouvat, že co dělám, musím dělat. Nemusím. Loučím se každým vítáním. Poznávám pěkně trpce odpírání sladka. Jsi blázen? Jsi. Žene mě to silně ke stroji, chci jí napsat, ale nechci jí psát. Bojím se už oslovení, nechci prozradit její jméno.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 195)

„Jenže my karpatští pastýři, co si vážíme své hodnosti u žen, my čekáme prohlášení takové, proč jsme vyzdviženi k zahrnutí do jejího břicha. Protože nám se nerado bere na vědomí, že jsme tam místo kohokoliv jiného a že jsme jen hra měsíce.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 196)

„Skláněla se nade mnou v šeru prsy, rameny a obličejem, hladila mě a líbala. Stala se z ní milenka. Když jsem nabyl trochu síly, abych se proti ní posadil a díval se na ni, nabyla trochu rozumu a řekla: Nechci se zamilovat.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 198)

„Došel mi dopis: „Miluju tě už. Je to snadné. Schází mi jen Tvá radost. Přinejhorším chtěla bych Tě i za tátu, pomyslela jsem si. A rozbolel mě z toho žaludek, úlekem.“
A máš to! – Kdo?“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 198)

„Musel bych žít ještě deset roků, aby mu bylo třináct. Měli jsme v posteli tváře těsně proti sobě, hleděl na mě, pak pravil: „Ty ses skaledej.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 203)

„Vysvitá ve mně názor, že s každým děckem se muž stává víc a víc otcem: pohlaví, jeho i ženino, prohlubuje se mu do svědomí a duše. Každé další děcko dělat – pořád větší slast! Slast se strachem a hrůzou dohromady, o to slastnější. Do každého děcka jsem se uložil, s každým se opravil, zpřesnil. Vadí mi a štve mě čím dál víc, že jsem je všecky neměl s tou jednou, první ženou. Dvě hnízda se obskakují těžko. Nepřijímám, zavrhuju to odlučování: ten zvrhlý zvyk naší dnešní civilizace, že muž s další ženou opouští tu první, tím se trhá a trhá svoje děti. Měl by je mít všecky pohromadě! – Ale ovšem to je příšerný mužský šovinismus, nepočítající s city a vůlí žen, ovšem patřilo by to tak muži. Jiná možnost je, že děti, jež nemá muž se svou první ženou, nemá už mít. Vůbec: proč muž jde dál, když žena už nemůže? To nemá být! Kdybych měl co mluvit do stvoření světa, udělal bych, že mužům by jako ženám vyschly žlázy, zplihla síla, scvrkl se šarm. Je to největší krutost, opouštění žen muži. Mám těžký hřích, že jsem dceru zplodil s jinou ženou, než s první svou, jež by ji ke třem synům byla přijala tak ráda. Dá-li se to omluvit, tak možná tím, že bych to s ní, ona se mnou, že bychom to byli nestihli, možná. A dcera by nebyla dnes na světě. Jednou jí to budu muset vysvětlit. Žasnu, jak je možné, že přes své špatné chování mám posledního syna tak krásného, ušlechtilého a čistého. Jednou si to vysvětlí možná i sám. Do každého jsem se vtělil, a do tohoto posledního už nejpřesněji, nemůže to být přesnější. Jsem on, jsem v něm celý a on je já. Teď už já nemusím být: cítím. Teď jsem už pro něho. Jsem pro ně všecky. Tolikrát jsem opakoval pokus o sebevyjádření, až jsem se vyjádřil úplně. Ale ničeho se nemůžu a nechci zříct, všichni jsou perfektně moji. Jen měli být z jedné ženy, pro čistotu stylu, pro řád, klid a krásu.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 204-205)

„... a tu jsem pocítil mdlobu srdce: poznal jsem to chvění. Zároveň jsem se zpotil. Slabý, chvějivý tep: 180. Vzal jsem si všecky své pilule, a když to nepomáhalo, požádal Evu, aby šla k telefonu.
Nejhorší pomyšlení: Co ten chlapec! Já ho tedy nedovezu? Co jeho život, budoucnost, paměť, celistvost!“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 228)

„Zašněrován v drátech a hadičkách měl jsem peklo: z nedokončených věcí, nevytříděných papírů, jež jsem chtěl zničit, ale odkládal to. Ze špatného vztahu k poslední Pavle, který jsem měl přemáhat a napravovat. Z nerozloučení s Marií. Z načatých myšlenek.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 228)

„Chlapce miluju, protože jsem to já a předávám se mu. Marii proto, že byla moje první žena a je dobrá. Ta cesta byla krásná – s chlapcem do Blanska, k Macoše a k Punkvě. Bylo to však i utrpení ze vzpomínek na ni v mládí. Jak jsme tehdy všecko museli prochodit pěšky, co dneska tak snadno se přejede autem. Je to i hanba. Ona byla krásná žena.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 228)

„Nezná lepší hry než opravdovou práci. Když mě do ní zatahuje, musím si vždycky cosi připomenout: dětská přání jsou tak prostá a tak lehce splnitelná! Bývám na to unavený, pohodlný a ruší mě to v myšlenkách. Ale oč těžší jsou přání žen!“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 233)

„Šel jsem pro chlapce do školky a zavezl si ho sem. Marie nás čekala. Nabídla mu hned svačinu: koláč a šťávu. Při tom ho zas pozorovala. Nacházela na něm nejvíc znaků ze strany mé maminky. Připustila, že ovšem nezná Pavlinu stranu. V rozšafném stolním hovoru se chlapec zeptal: „Tati, půjdeš na nasi svatbu?“ Odpověděl jsem: „Nepůjdu, chlapče.“ – „Proc nepůjdes?“ – „Protože by se to nehodilo.“ – „Proc,“ podivil se. „Protože máma se už dřív chtěla vdávat se mnou, a já jsem nechtěl.“ Prostě rozhovor. „A proc si to nechtel?“ – „Protože jsem už dávno ženatý s touto Marií,“ řekl jsem. „Aha,“ řekl a prohlížel si jí. Ona řekla: „Tak vy budete mít slavnost! A těšíš se?“ Odpověděl: „Ne, to nebude slavnost, to bude svatba.“ Raději byla už ticho a já také.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 242)