Foto Jef Kratochvíl (Divadlo Husa na provázku)Máme to za sebou. V sobotu 5. dubna 2008 byla derniéra Svlékání z kůže!! Bylo to neuvěřitelné, strhující, vášnivé, krásné a okouzlující. Mám za to, že pozitivně nakloněné okolnosti a kladná všeobecná konstelace nutná ke zdárné realizaci takto náročného projektu se nemůže opakovat příliš často, ba obávám se, že nic podobného už nezažiji. V mysli se vracím k vyjímečným prožitkům ze všech čtyř dílů bestiáře podle Dostojevského - jsem plný dojmů, myšlenek a emocí. A jsem také plný vděčnosti všem hercům, kteří zaslouží za své výkony absolutorium a v neposlední řadě děkuji Vladimíru Morávkovi. Změnilo mi to život!!
„Krásu je těžko soudit. Krása je hádanka.“ (kníže Myškin)
Už jsem psal jinde, že divadlo je sociální fenomén a že některé prožitky lze jen s těží slovy (pokud vůbec) zprostředkovat a artikulovat: je totiž nutné stát se aktérem divadelního představení a nechat se unést jeho krásou. Je třeba být u toho, prožít to, procítit, promyslet a protrpět. A pak s díky žasnout nad autenticitou, vášnivostí a syrovostí emoce, jež diváka pohltí, unese a změní. Krása divadla. Pravda divadla.
„V našem století se všechno lidstvo rozpadlo v jednotlivce. Každý se osamocuje ve svém doupěti, každý se od druhého vzdaluje, schovává se a schovává, co má – a končí tím, že se sám odpuzuje od lidí a lidi odpuzuje od sebe. Osaměle hromadí majetek a myslí si: jak jsem teď silný, jak jsem zabezpečen! Ve svém šílenství neví, že čím víc hromadí – tím hloub upadá do sebevražedné bezmocnosti. Ale zajisté i tato hrozná osamocenost bude mít konec a všichni naráz uvidí, jak nepřirozeně byli od sebe odděleni. Takový bude soud času a lidé užasnou, že tak dlouho vězeli v temnu a neviděli světlo.“ (Alexej Fjodorovič Karamazov)
Všude tam, kde se v soudobé kultuře bolestně hledá a úzkostně tuší, že smrt nebo sesazení Boha neřeší nic, nanejvýš ukládá člověku „úkol vybudovat sám sebe, nepokládat se pohodlně za zplodinu poměrů a sociálních vztahů a své tragické svobody použít především k přijetí nové askeze, nového světectví, případně nového mučednictví, jinak na svoje vítězství nad Bohem těžce doplatíme, všude tam žije v plném rozsahu dneška prorocké dědictví Dostojevského“ (Václav Černý). Ano, byl to prorok zdatný a přesný. Vezměme si nyní pouze svět společenský, veřejný a politický v dějinách XX. století: ve století násilí a lží!! Svět koncentračních lágrů od polární Sibiře po Gibraltar, svět dýmajících komínů spalovacích pecí, kde se topí lidmi, válek mezi národy i válek občanských, jež se vedly vždy jen jménem nějakého slíbeného, spravedlivého budoucího pozemského ráje – ne ovšem ještě pro současníky, ale jistě už pro jejich vnuky – , světa, v němž organizace převládla nad existencí, vítězná a zázračná technika nad svědomím. Ano, toho světa, kde abstraktní představa o člověku rozhodovala o člověku konkrétně živém: masa drtí osobnost a ideologický plánovač lidského štěstí disponuje lidskou svobodou, aniž je povinen dokazovat lidem své svědomí a svou schopnost.
„Jen jsem naznačil, že neobyčejný člověk má právo, nikoliv oficiálně, ale pro své svědomí překročit jisté překážky... sleduje-li ideje, které jsou spásonosné pro celé lidstvo... Lidé se podle přirozeného zákona dělí na dvě oddělení, dvě třídy: na nižší, tedy na materiál sloužící k plození sobě podobných, a na vyšší... na vlastní lidi, kteří mají dar říci nové slovo.“ (Rodion Romanovič Raskolnikov)
V „krátkém“ XX. století padlo za oběť výkonných fanatismů organizujících násilím lidské blaho více jak sedmdesát miliónů lidí, a nebyli to jen bojující muži, nýbrž z dobré poloviny to byly zoufající ženy a úpějící děti. Máme tedy více jak sedmdesát miliónů platných důvodů nevěřit samozvaným spasitelům lidstva. Dostojevskému stačil důvod třeba jen jediný.
„A tak se rozloučíme, pánové a slečny. Smluvme si dnes v den Iljuškova pohřbu, že nikdy nezapomeneme předně na Iljušečku, který se za čest svého otce postavil sám proti celému světu, a za druhé navzájem na sebe, ať se v životě stane s námi cokoliv. Třeba z nás časem budou zlí lidé, třeba ani nebudeme s to vyvarovat se zlého skutku. Budeme se posmívat lidským slzám i lidem. Ale ať budeme sebehorší, všechny vás budu nosit ve svém srdci a prosím vás, abyste i vy nosili mne ve svých srdcích. Nic si z toho nedělejte, že budeme jíst placky. I na tom je něco dobrého.“ (Alexej Fjodorovič Karamazov)
A dále a odjinud: milujete-li čistě a milujete-li v ženě její čistotu, a znenadání se přesvědčíte, že je to ztracená, zkažená žena, máte si v ní zamilovat její zkaženost, neboť ta zkaženost, to je právě ona. Tedy láska je tu synonymem trýzně: láska totiž dává právo mučit. Nicméně, bez jakkoli trýznivé lásky, bez intimní blízkosti druhé osoby a bez štěstí přátelství člověk upadá do beznaděje samoty a lhostejnosti. (Václav Bělohradský říká „nenechat se uspat do vlastního světa“, kde osamocenost a okouzlení sebou samým, svým hromaděním a vůbec svým světem je pro něho pouze zdánlivou silou těchto lidí: ona je totiž, aniž si to uvědomují a vědí o tom, jejich slabostí. Ano, jejich tragédií.)
„Já nechápu, jak člověk může jít kolem stromu – a při pohledu na něj nepociťovat štěstí! Mluvit s jiným člověkem – a nepociťovat štěstí z lásky k němu!“ (kníže Myškin)
Nuže, pokora a láska jako jediné spasitelné východisko ze zločinu být člověkem – pokora a láska jako zdroj naděje!!
„Přátelé moji
V každou hodinu
V každém okamžiku
Tisíce lidí opouštějí život na tomto světě
Kolik z nich se rozloučí se světem v osamění
a velkém hoři
není už pro ně života a není už času
rádi by dali za jiné i život
ale už to není možné
neboť ten život
který mohl být obětován
lásce
je pryč
a mezi oním životem a smrtí teď
propast veliká
je utvrzena“
(Lise Chochlaková)
Do konce svých dnů na ně nezapomenu a všude a často o nich budu mluvit...
Foto Jef Kratochvíl (Divadlo Husa na provázku)
(Psáno dva dny po derniéře Svlékání z kůže v režii Vladimíra Morávka, jež se konala 5. dubna 2008 v Divadle Husa na provázku v Brně.)
Žádné komentáře:
Okomentovat