Ostatně vždycky jsou nějaké poměry

(Petr Pithart Ludvíku Vaculíkovi; 4. července 1980)

Milý Ludvíku,
Bylo to hrozné. Je to hrozné! Vlastně jsem nikdy nic podobného nezažil. Ty dva dny, co jsem to četl, jsem se pořád třásl, spíše chvěl, ale tím se myslívá cosi pomyslného, tedy třásl. Možná, že někdo, třeba příště i já, tam rozpoznají místa slabší a silnější, ale ten třas na tom závislý nebyl. Bál jsem se, že Tě někde na ulici potkám, a tu nevím, co by se stalo: normálně by se mi chtělo zaštkat Ti na rameni, ulevit si s Tebou, ale buď by to dopadlo tak, že bych Tě chtěl nějak objímat, nebo bych do Tebe zase hrubě narazil, a to i ono by mně bylo stydno. Tak jsem rád, že jsem Tě nepotkal, ba jsem rád, že Ti tohle mohu poslat po někom třetím, potkám Tě raději až za čas.
Vždyť ono to ale neskončilo! Když jsem dočetl, strašně se mi ulevilo. Začal jsem zase normálně dýchat a říkal jsem jsi: chválabohu, je to pryč. Ale ráno jsem se do toho třesení zase vzbudil, rovnou, bez přechodu. Protože akorát Ti došel papír nebo chuť nebo síly, ale už v tom pojedeme – snad pořád! Pěkně děkuji! Vůbec nevím, kde bych to měl odříznout, aby tady končila literatura a tady zase začínal život! Jo, ten život předtím, to bych snad dokázal oddělit, ale teď už to nepůjde. Já mám svoji „definici“ dobré literatury, ale tu nikdy nikomu neříkám, protože vypadá primitivně: dobrá je taková literatura, nad níž v duchu vykřikujeme: takhle už to dál nejde! Musíš žít docela jinak! Čím je pak ta literatura lepší, tím naléhavěji ten apel, tu výzvu cítíme, ale tím také méně přesně víme – jak. Jen ta makavá hrůza, že se musíme nějak obrátit. Všechno vidíme ostře, bez iluzí, ale s jakousi prazákladní nadějí, že to svedeme, že to musíme svést. Místo všelijakých strachů a bázní, jakési sladké trnutí a těšení se na intenzitu i extenzitu života, který je náhle na dosah; vždyť stačí tak málo! Vlastně jen chtít a nebát se... Tak a teď už víš, proč bych Tě na té ulici obejmul nebo do Tebe vrazil a zhovadile zaštkal.
Tvá kniha tedy nemá konec, protože já alespoň jsem jí byl vymrštěn na jakousi dobrodružnou cestu, z níž lze sejít jen s nějakým viditelným znamením hanby: dostat zase strach.
Nedokáži proto o ní říci vlastně nic: není tu žádné „to“, o kterém by se dalo mluvit. Ty jsi literaturu svým psaním zrušil! Jen velkou statečností a neuměním, neuměním cokoli si nalhávat, neuměním literatury lze to dokázat! Jak jsi to dokázal? Kde ses naučil takhle neumět? Proč se tak rychle učíme umět a odnaučujeme se neumět? Umět je tu umět vystavět ze slov hráze, příkopy, ploty a lze to dokázat tak, že se všichni diví, jak je ten stavitel šikovný. Stavitel – strašpytel.
Je to všechno o strachu žít a o překonávání toho strachu. Zcela mimochodem: jen zprvu se může zdát, že je úlevné zjištění, že poměry se na tom strachu podílejí v míře mnohem menší, než se zpravidla věří. Ve skutečnosti je to zkrušující: vždyť se pořád na ty poměry vymlouváme, proto jsou ostatně vždycky nějaké poměry. Jednou jsi to kdesi v nějakém fejetonu napsal: svoboda je nejspíše ve starosti o ní. Čím jsou ty starosti větší, tím i ona je větší. I když si ale tohle člověk říká, ve skutečnosti tomu nevěří, protože tady by začínal skutečný nárok. Aby člověk uvěřil, musí asi to někdo předvést na sobě způsobem věrohodným a jasnozřivým, takovým, jakým jsi to dokázal Ty... Strach a starost ale nejsou jedno a totéž: starost je strach, který si uvědomíme a už takto se mu začínáme stavět. Je třeba být přitom k sobě bezohlední, ale pak i ubližujeme druhým. Oni třeba tak daleko ještě nejsou, anebo i jsou, ale zapadlí přitom do sebe, protože tomu neumějí dát tvar tak srozumitelný a přesvědčivý, že by dokázal znovu a znovu rušit samotu, která je vždycky blízká smrti. (Ne zrušit, to bychom se taky zabili: ale znovu a znovu ji rušit.) Bezohlednosti není nikdy dost a Ty v ní nesmíš ustoupit (to když se budeš rozhodovat, co s tím, cos napsal). Třeba k ní příkladem vyzývat – vybízet i ty ostatní. Ona bezohlednost, v níž pak už nebude člověk sám, ona je snad onou „Solidaritou otřesených“, jak to viděl profesor Patočka. Našinci v ní vidí právě jen solidaritu lidí, otřesených poměry. Ale to je jen slabý čaj! Vystačí právě tak těm „krasobruslařkám v televizi“.
Teď už se nesmíš zaleknout. Čím za to zaplatíš, patří k zasloužilé odměně. A to myslím, jak to píši. Nemůžeš už ustoupit, čímž Ti nic konkrétního neradím, ale protože přeji co možná všem, aby taky prošli tím očistcem, vlastně Ti radím.
Očistcem! Není přece žádná svoboda, je jen osvobozování, a to je operace na živém těle, kterou provádíme sami. A na svém. Svoboda je něco, co musím a přitom chci, a nezůstanu jen při chtění. Předvádíš, že každý může být svobodný a vždycky, byť i odnášel napsané pod požární bednu s pískem. Poměry zveličujeme, protože nás jakoby omlouvají. Postavit se jim tak či onak musíme, ale nejdůležitější je, jaké to budeme postavy, co se postaví. Poměry jsou tu jen příležitostí, nikoli cílem, myslím nějaké ty lepší. Kdo se odváží projít s Tebou Tvůj rok, nikdy už nebude moci nevědět o tom.
Kdo bude tvrdit, že nejde jen o Tebe, ale i o ty druhé, nebo hlavně o ty druhé, neměl asi odvahu žít to s Tebou. Pak četl drb a je blb. Za to Ty ale nemůžeš a neber si za to vinu. Nemohl jsi to napsat jinak než tak, že jsi každému na ráně. Bouchnou-li si do Tebe, tím hůře pro ně. Dobrá, nemohou, neumí napsat něco podobného o sobě, ale neumí si to představit ani v duchu? Kdyby uměli, chtěli aspoň umět, pak by Tě na ulici obejmuli nebo aspoň do Tebe vrazili a zhovadile zaštkali. Z toho teď vidíš, že jsi mne strhnul do své dráhy. Jak dlouho se v ní udržím, nevím.
Tu knihu potřebuji, chci ji mít u sebe, stále do ní nahlížet, a to lze kdekoliv a na jakoukoli přeskáčku, abych se upamatoval, až zase budu znavený strachem z toho, že bych taky mohl být jen sám sebou. Slyšíš, Ludvíku, ať už se rozhodneš jakkoli, já tu knihu potřebuji mít, protože zase tak moc si nevěřím, jak bych taky mohl, když mě svírala úzkost, bralo dojetí a jinak obdiv nad Tvým potýkáním. Musím ji mít, to už nějak zařiď, protože já ji potřebuji! Slyšíš, potřebuji!
Přibližování, ubližování. Nemůžeme si neubližovat, když se budeme k sobě přibližovat. Pasovat mohou akorát krychle, uniformy, paneláky. Strach nás hranatí k pasování. Tedy si ubližujeme, ale buďme přitom na sebe hodní: blízkost je i lítost.
Tak jsem přečetl Tvou knihu – neknihu, protože každá kniha má konec, ale Tvá skončí, až umřeš.
Do té doby se na mne můžeš ve všem spolehnout, jsem s Tebou a rád, že Tě znám. A teď si představ, že jsem v tom rozčilení ze čtení uprostřed zase zapomněl, jestli si tykáme nebo vykáme! To je dobré, co? Ale teď už Ti aspoň v duchu definitivně tykám, když už nelze nic mezi. Angličané si jen vykají, ale na mnoho různých způsobů, z nichž některé vyznačují blízkost nejbližší. To by se mi líbilo, milý Ludvíku!
Tvůj Petr Pithart

(Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře, s. 30-32)