Pád

„Přiznám se vám, že mě tyhle bytosti z jednoho kusu přitahují. Kdo o lidstvu hodně přemýšlel, ať už z povolání nebo z vnitřní potřeby, pocítí nakonec nostalgický stesk po pralidech. Ti aspoň nemívají postranní myšlenky.“ (Camus, Albert: Pád, s. 8)

„Tak prosím, ještě si nadělají spoustu dětí. To mě nepřekvapuje. Vždycky mi připadalo, že naši spoluobčané mají dvě náruživosti: pronášet duchaplné myšlenky a smilnit. Abych tak řekl, stylem ber kde ber. Proto je však ještě nesmíme zatracovat; nejsou v tom výjimkou, celá Evropa je stejná. Někdy přemýšlím o tom, co o nás řeknou v budoucnosti historikové. O našem moderním člověku jim bude stačit jediná věta: smilnil a četl noviny. Dovolil bych si tvrdit, že touto výstižnou definicí bude celý námět vyčerpán.“ (Camus, Albert: Pád, s. 9)

„Odtud se kolem židovské čtvrti dostanete na ty krásné třídy, kudy proudí tramvaje ozdobené květy a halasící hřmotnou hudbou. Váš hotel je na jedné z těch tříd, na Damraku. Až po vás, prosím. Já bydlím v židovské čtvrti, vlastně spíš to bývala židovská čtvrť, než ji naši hitlerovští bratránkové vyklidili. Představte si toho čištění! Pětasedmdesát tisíc Židů deportovali nebo vyvraždili, to přece je úklid jak při stěhování. Obdivuji se takové přičinlivosti, té metodické houževnatosti! Kdo nemá charakter, musí si zvolit metodu. Tady se bezesporu osvědčila úžasně, a tak bydlím na místě jednoho z nejvelkolepějších zločinů v dějinách.“ (Camus, Albert: Pád, s. 11-12)

„Zítra na shledanou, vážený pane a milý krajane. Ne, teď už nezabloudíte; u tohohle mostu vás opustím. V noci nikdy přes most nechodím. Kvůli jakémusi slibu. Co kdyby někdo skočil do vody. Máte pak na vybranou, buď skočíte za ním, abyste ho vylovil, a když je zima, vydáváte se všanc těm nejhorším následkům! Nebo ho tam necháte, a přízraky utopenců někdy vyvolají zvláštní druhy kostižeru. Dobrou noc! Co říkáte? Ty dámy ve výkladních skříních? Jenom sen, milý pane, laciný sen o cestě do Malajska! Ty ženy se voní kořením. Když vstoupíte, stáhnou záclony a plavba začíná. Na nahá těla sestupují bůžkové a ostrovy se jako šílenci řítí od břehů pod rozevlátými kadeřemi palem ve větru. Zkuste to.“ (Camus, Albert: Pád, s. 14)

„Pozoruji, že vás to překvapilo. Vy jste nikdy nepocítil najednou potřebu sympatie, pomoci, přátelství? Pocítil, samozřejmě. Já jsem se naučil brát zavděk sympatii. Člověk ji najde snáz a kromě toho sympatie k ničemu nezavazuje. Ve vnitřním monologu věta „Spolehněte se na mé sympatie“ bezprostředně předcházela před dodatkem „a teď se můžeme věnovat něčemu jinému“. To je cit jako šitý pro ministerského předsedu: když přejdou katastrofy, opatříte si ho lacino. S přátelstvím to není tak jednoduché. Trvá dlouho, než je získáte, a nezískává se snadno. Ale když už je máte, nezbavíte se ho, musíte s ním počítat. Především si nesmíte představovat, že vaši přátelé vám budou telefonovat, jak by se slušelo, každý večer, jen aby se ujistili, zdali právě ten večer jste se nerozhodl spáchat sebevraždu, nebo jestli prostě jen nepotřebujete společnost, nechcete si někam vyjít. Ani nápad: jestliže zavolají, buďte se jist, že právě ten večer nebudete sám a život se vám bude zdát krásný. K sebevraždě by vás dohnali spíš sami, jen abyste dostál tomu, čím jste podle nich sám sobě povinen. Kéž nás chrání nebesa, aby nás přátelé spatřovali příliš vysoko! A pokud jde o ty, jejichž povinností je nás milovat, o naši rodinu a přízeň (jak skvělý výraz!), to je zas něco jiného. Ti mívají správné slovo vždycky po ruce, a nejčastěji bývá co slovo, to zásah; telefonují, jako když se střílí z pušky. A mají dobrou trefu. Ti Bazainové!
Co prosím? Který večer? Dostanu se k tomu, mějte jen se mnou trpělivost. Ostatně v jistém smyslu tam už jsme, mluvíme-li o příbuzných. Víte, jednou jsem slyšel o člověku, jehož přítele zavřeli a který každou noc spal v pokoji na podlaze, aby si odepřel pohodlí, o něž připravili toho, koho miloval. Kdo, milý pane, bude spát na podlaze kvůli nám? A co já, byl bych toho také schopen? Poslyšte, chtěl bych toho být schopen, a budu. Ano, jednou toho všichni budeme schopni, a to bude naše spása. Ale není to snadné, poněvadž přátelství bývá zapomnětlivé, nebo aspoň bezmocné. Nedokáže to, co chce. Že o to možná přece jen dost nestojí? Že třeba ani nemáme k životu dost velkou lásku? Všiml jste si, že teprve smrt kříší naše city? Jak najednou milujeme přátele, kteří nás právě opustili, nemám pravdu? Jak obdivujeme své učitele, kteří už nepromluví, protože mají ústa plná hlíny! A my z ničeho nic pocítíme úctu, úctu, kterou od nás možná celý život marně očekávali. Ale víte, proč k mrtvým býváme vždycky spravedlivější a šlechetnější? Z prostého důvodu! Jim už nejsme ničím zavázáni. Ponechávají nám svobodu, můžeme si odbýt povinnou vzpomínku mezi koktailem a hezkou milenkou, zkrátka když nemáme nic důležitějšího na práci. Kdyby od nás něco vyžadovali, bylo by to uchovat si jejich památku, jenže naše paměť je krátká. U našich přátel v nás probouzí lásku smrt čerstvá, a přitom bolestná a dojímavá, potrpíme si na vlastní rozechvění a přitom se koneckonců dojmeme i sami nad sebou.
Jednomu svému příteli jsem se většinou vyhýbal. Trochu mě nudil a nadto byl morální. Ale před smrtí se se mnou znovu shledal. Buďte ujištěn, nepromarnil jsem ani den. Když umíral, tiskl mi ruce a byl se mnou spokojen. Jedna žena, která mě příliš často a marně uháněla, měla dost taktu, že také zemřela mladá. Neřekl byste, jaké místo si tím okamžitě dobyla v mém srdci! A co teprve když jde o sebevraždu! Panebože, ta nádherná panika! Telefon zvoní, srdce se rozplývá, věty jsou okázale stručné, ale obtěžkané nevyřčenými city, bolest je přemáhána, a dokonce vystrčí růžky i trochu sebeobviňování.“ (Camus, Albert: Pád, s. 23-25)

„Došel jsem na most des Arts, v té chvíli opuštěný, a díval jsem se na řeku, která se dala v nastalé tmě už jen těžko rozeznat. Přímo proti soše Jindřicha IV. se mi otvíral výhled dolů na ostrov. Cítil jsem, jak se ve mně široce rozlévá vědomí moci a, jak bych to řekl, plnosti, až se mi vzdouvalo srdce. Narovnal jsem se a chystal si zapálit cigaretu, cigaretu smíru, a v té chvíli se za mými zády rozlehl smích. V úžasu jsem se prudce otočil: nebyl tam nikdo. Přistoupil jsem až k zábradlí: žádný člun, žádná loďka. Obrátil jsem se zase k ostrovu a znovu jsem za zády zaslechl smích, trochu vzdálenější, jako kdyby odplouval po proudu. Bez hnutí jsem zůstal na místě. Smích tichl, ale stále ještě jsem ho za sebou zřetelně slyšel, nemohl přicházet odjinud než od vody. V tom okamžiku jsem si všiml, že se mi rozbušilo srdce. Věřte mi, na tom smíchu nebylo nic tajemného, byl to veselý, přirozený smích, skoro přátelský, ubezpečoval, že všechno je na svém místě. Ostatně zanedlouho už nebylo slyšet nic. Vrátil jsem se na nábřeží, zabočil do ulice Dauphine, koupil nepotřebné cigarety. Byl jsem jako omámený, docházel mi dech. Ten večer jsem volal příteli, ale nebyl doma. Rozhodoval jsem se, mám-li jít ven, a vtom se ozval smích pod okny. Otevřel jsem je. Ovšem, na chodníku se vesele loučili nějací mladí lidé. Pokrčil jsem rameny a okna zavřel: koneckonců čekal na mě na stole k prostudování jeden případ. Zašel jsem do koupelny pro sklenici vody. V zrcadle se na mne usmíval můj vlastní obraz, ale jeho úsměv mi připadal dvojaký...“ (Camus, Albert: Pád, s. 28-29)

Můj život neměl jinou kontinuitu než ona já-já-já, ze dne na den. Ze dne na den ženy, ze dne na den neřest nebo ctnost, ze dne na den jako pes, ale každý den a vždycky já, pevně na svém místě. Vyplouval jsem tak na hladinu života, alespoň do jisté míry slovy, nikdy vlastní bytostí. Všechny ty knihy jen tak tak přečtené, přátelé jen tak tak milovaní, města jen tak tak navštívená, ženy jen tak tak svedené! Projevoval jsem činnost, protože jsem se nudil nebo byl roztržitý. Ostatní přicházeli, chtěli se zavěsit, ale nebylo zač, a došlo ke katastrofě. Pro ně. Poněvadž já jsem zapomněl. Nikdy jsem nevzpomínal na nic jiného než na sebe.“ (Camus, Albert: Pád, s. 35)

„Ať je to jak chce, má smyslnost – a jedině o ní se u mne dá mluvit – byla tak živelná, že bych byl i kvůli desetiminutovému dobrodružství zapřel otce a matku, třeba bych toho pak měl i trpce litovat. A nejen to! Především kvůli desetiminutovému dobrodružství, a tím spíš, když jsem měl záruku, že nemá vyhlídky na pokračování. Měl jsem zásady, jistě, například tu, že přítelova manželka je nedotknutelná. Jenomže v takovém případě jsem naprosto upřímně několik dní předtím přátelství s jejich manžely skoncoval. Snad bych tomu neměl říkat smyslnost? Na smyslnosti přece není nic odporného. Buďme shovívaví a nazývejme to vadou, jakousi vrozenou neschopností vidět na lásce něco jiného než to, co se při ní dělá. Byla to celkem vzato vada příjemná. Spolu se schopností zapomínat byla na prospěch mé svobodě. A navíc u mne působila dojmem jakési nedostupnosti a nezdolné soběstačnosti, a tím mi dopomáhala k dalším úspěchům. Právě proto, že jsem romantický nebyl, poskytoval jsem romantice vydatná sousta. Naše přítelkyně totiž mají s Bonapartem to společné, že nepřestávají doufat ve vlastní úspěch tam, kde všichni ostatní selhali.“ (Camus, Albert: Pád, s. 40)

„Podívejte se, už přestalo pršet! Buďte tak hodný a doprovoďte mě domů. Cítím podivnou únavu, ani ne z toho vyprávění, ale když si pomyslím, co vám ještě musím povědět. Ale co! Pár slov postačí, abych v obryse načrtl ten nejdůležitější objev. Ostatně k čemu by bylo třeba víc slov? Má-li socha zůstat nahá, krásné řeči musejí umlknout. Bylo to takhle. Jedné listopadové noci, dva nebo tři roky před tím večerem, kdy se mi zdálo, že slyším za zády smích, jsem přecházel přes most Royal na levý břeh, ke svému bytu. Byla jedna hodina po půlnoci, padal drobný déšť, spíš mrholilo, a tak chodci, beztak řídcí, spěchali domů. Odcházel jsem od přítelkyně, která už jistě spala. Chůze mě těšila, byl jsem trochu zkřehlý, tělo ukonejšené, zavlažované krví hebkou jako ten déšť. Na mostě jsem procházel za zády postavy, která se opírala o zábradlí a snad se dívala na hladinu. Bylo jí vidět mezi tmavými vlasy a límcem pláště jen šíji, svěží a zvlhlou, a ta ve mně vzbudila něhu. Po krátkém zaváhání jsem přece jen pokračoval v chůzi. Na konci mostu má cesta vedla po nábřeží směrem k bulváru Saint-Michel, kde byl můj byt. Asi po padesáti metrech jsem zaslechl šum, v nočním tichu děsivý i na tu vzdálenost, šum těla padajícího do vody. Strnul jsem jako přikovaný, ale neotočil jsem se. Skoro hned na to bylo slyšet výkřik, a ten se několikrát opakoval a vzdaloval po proudu, pak náhle utichl. V nenadálé ztuhlé noční tmě se rozlehlo ticho, připadalo mi nekonečné. Chtěl jsem běžet a nehýbal jsem se. Myslím, že mě chlad a hrůza roztřásly. Říkal jsem si, že je třeba rychle něco dělat, ale tělo mi sevřela nepřekonatelná ochablost. Už si nepamatuji, na co všechno jsem tehdy myslel. „Příliš pozdě, příliš daleko...“ nebo něco takového. Pořád jsem jen nehybně naslouchal. A pak drobnými kroky, v dešti, jsem odešel. Nikomu jsem nic nehlásil.“ (Camus, Albert: Pád, s. 46-47)

„A potom, řeknu vám to rovnou, mám život rád, to je má skutečná slabost. Mám ho tak rád, že si nedovedu představit nic, co k němu nepatří. Taková lačnost má v sobě něco plebejského, nezdá se vám? Aristokrat si sebe i svůj život představuje vždycky trochu z odstupu. Když zemřít musí, zemře, a spíš se zlomí než ohne. Ale já hřbet sehnu, protože se mám pořád rád. Poslyšte, po tom všem, o čem jsem vám vyprávěl, co asi myslíte, že jsem měl za pocity? Že jsem si byl hnusný? Ani nápad, hnusili se mi především ti druzí. Samozřejmě, znal jsem svoje chyby a litoval jsem jich. Jenomže i potom jsem na ně zapomínal s chvályhodnou otrlostí. Zato soud nad druhými se konal v mém srdci bez přerušení dál. Asi vás to zaráží, co? Asi myslíte, že v tom není logika? Ale o to nejde, aby byl člověk jen a jen logický. Jde o to, abyste proklouzl, a hlavně, ano, hlavně abyste ušel soudu. Tím nemyslím ujít trestu. Trest bez soudu je přece snesitelný. Krom toho nese jméno, které zaručuje naši nevinu: neštěstí. To ne, jde naopak právě o to, ujít soudu, vyhnout se tomu, aby vás ustavičně soudili, soudili bez vynesení rozsudku.“ (Camus, Albert: Pád, s. 50-51)

„Něco takového žádný člověk nesnese (leda ti, kteří nežijí, mudrci). A jedinou odvetou je zlomyslnost. Lidé tedy spěchají soudit, aby nebyli souzeni sami. Proč by ne? Nejpřirozenější lidská myšlenka, zrozená v člověku bezděčně a jakoby z jeho nejvlastnější podstaty, je přesvědčení o vlastní nevinnosti. Touhle myšlenkou se všichni podobáme onomu maličkému Francouzovi, který v Buchenwaldu neústupně trval na tom, že podá odvolání u písaře, také vězně, u něhož se registrovali noví příchozí. Odvolání? Písař i ti ostatní se smáli: „To není k ničemu, kamaráde. Tady se neodvolává.“ „Ale u mne jde o něco jiného, pane, rozumíte,“ pravil maličký Francouz, „můj případ je výjimečný. Já jsem nevinen!“
My všichni jsme výjimečné případy. Všichni se chceme proti něčemu odvolat! Každý si přeje být nevinen, stůj co stůj, i kdyby se kvůli tomu muselo obžalovat celé lidstvo a nebesa. Uděláte jen nevalnou radost člověku, kterému budete blahopřát, s jak chvályhodnou péčí a úsilím se dopracoval ke své inteligenci a velkomyslnosti. Zato se jistě rozzáří, budete-li obdivovat jeho vrozenou ušlechtilost. Když na druhé straně řeknete zločinci, že jeho přestupek nepochází z jeho přirozenosti ani charakteru, ale z neblahých okolností, bude vám za to bouřlivě vděčný. Během obhajoby si dokonce vybere právě tenhle okamžik, aby se rozplakal. A přece v tom není žádná zásluha, jestliže je člověk vrozeně čestný nebo inteligentní. Zrovna tak nikdo jistě neodpovídá za své činy o to víc, že je zločincem od přírody, a nikoli vlivem okolností. Ale ti filutové mají zálusk na výrok milosti, to znamená neodpovědnosti, a bez ostychu se odvolávají na vrozené založení a vymlouvají na okolnosti, třeba si jedno odporuje s druhým. Důležité je, aby si zachovali svou nevinnost, aby na jejich vrozenou ctnost nepadl ani stín pochyby a aby jejich přečiny, spáchané vlivem nahodilého neštěstí, byly vždycky prozatímní. Jak už jsem řekl, jde o to, ujít soudu. Poněvadž se mu ale jen těžko uniká a také je choulostivé chtít na ostatních, aby jedním dechem obdivovali i omlouvali něčí charakter, všichni se snaží zbohatnout. Proč? Uvažovali jste někdy o tom? Ovšemže kvůli moci. Ale především proto, že bohatství vás chrání před okamžitým soudem, odvede vás z davu v podzemní dráze a usadí do chromované karoserie, izoluje vás v rozlehlých zahradách, spacích vozech, luxusních kabinách. Bohatství, vážený příteli, ještě neznamená zproštění, jen odklad, ale i ten přijde vždycky vhod...“ (Camus, Albert: Pád, s.53-54)

„Když jsem takovéhle šarmantní výstřednosti opakoval víckrát, podařilo se mi nanejvýš trochu zmást veřejné mínění. Ani dost málo jsem je neodzbrojil, a hlavně jsem neodzbrojil sám sebe. Údiv, který se obvykle zračil na tvářích posluchačů, jejich trochu zamlklé rozpaky, dost podobné těm, které teď projevujete vy – ne, prosím, neprotestujte – mi nepřinesly sebemenší uklidnění. Jak vidíte, aby se člověk zprostil viny, nestačí, že se obžaluje sám, leda by byl čistý jak beránek. Musí se obžalovat jiným způsobem, který jsem po mnohaletém úsilí vypracoval a jejž jsem objevil teprve ve chvíli, kdy jsem dopadl až na dno. Do té doby kolem mne nepřestával šumět smích a já nadarmo podnikal bezhlavé pokusy připravit ho o tu blahovolnou, bezmála něžnou přívětivost, z níž se mi dělalo nevolno.“ (Camus, Albert: Pád, s. 62)

„Ale to jsou tíž rackové , kteří křičeli a vyzývali už na Atlantiku, tehdy, když jsem definitivně pochopil, že nejsem uzdraven, že stojím věčně v šachu a že se s tím musím vyrovnat. Konec životu na výsluní, ale také konec zlosti a otřesům. Bylo třeba se podrobit a uznat svou vinu. Bylo třeba žít v temnici. Tyhle středověké podzemní kobky asi neznáte. Obyčejně vás v ní zapomněli doživotně. Ta kobka se od ostatních lišila důmyslnými rozměry. Byla tak nízká, že jste se nemohl postavit, a tak krátká, že jste si nemohl lehnout. Musel jste se zaklínit a žít v diagonále; spánek ve svahu, bdění v dřepu. Drahý příteli, tenhle tak prostý vynález byl geniální nápad a rozvážil jsem dobře, co vám říkám. Tou ustavičnou tísní, která mu ochrnovala tělo, se odsouzený každý den učil, že je vinen a že nevinnost znamená radostně se protáhnout. Dovedete si představit v takové kobce člověka, který si navykl na vrcholky a horní paluby? Co říkáte? Že v těch kobkách mohl žít i nevinný? To je nepravděpodobné, nejvýš nepravděpodobné! Tohle by pro mé vývody znamenalo čáru přes rozpočet. Odmítám třeba jen na vteřinu uvažovat o možnosti, že by nevinnost byla přinucena žít s hrbem. Beztak nevinnost nemůžeme osvědčit nikomu, kdežto vinu určitě můžeme dokázat všem. Každý dosvědčuje zločiny všech ostatních, to je má víra a má naděje.“ (Camus, Albert: Pád, s. 70-71)

„Nevěděl jsem, že svoboda není odplata, ani vyznamenání, které oslavujeme při šampaňském. Ale ani dárek, kazetka s pamlsky, po nichž se jen olizujete. Ach právě naopak, je to dřina, dálkový běh, úmorný a v úplné osamělosti. Žádné šampaňské, žádné přípitky ani přátelé s očima něhou zrosenýma. Jste sám v ponurém sále, sám v boxu soudcům na očích, na vás samém spočívá rozhodnutí stihatelné soudem vlastním i porotou těch druhých. A na konci každé svobody čeká ortel; proto tedy je svoboda neúnosné břemeno, zvlášť když trpíte horečkou nebo máte soužení nebo když nikoho nemilujete.“ (Camus, Albert: Pád, s. 84)

„Jenže na pařížských mostech jsem také poznal, že se bojím svobody.“ (Camus, Albert: Pád, s. 86)

„Tak honem, vyprávějte mi, prosím vás, co se vám jednou večer přihodilo na nábřeží Seiny a jak se vám poštěstilo, že jste nikdy nenasadil vlastní život. Proneste sám ta slova, která se mi už celá léta každou noc nepřetržitě ozývají, ať je už konečně vyslovím vašimi ústy: „Ach dívenko, vrhni se znovu do vody, abych měl ještě jednou příležitost zachránit nás oba!“ Ještě jednou! No to by byla ztřeštěnost. Představte si, drahý mistře, že by nás někdo vzal za slovo? A pak je muset dodržet. Brr...! voda jako led! Jen klid, prosím, klid! Nyní je již příliš pozdě, vždycky už bude příliš pozdě. Jaké štěstí!“ (Camus, Albert: Pád, s. 92-93)