V letech okolo půle života, ví už v podstatě málo lidí, jak se vlastně dostali sami k sobě (Muž bez vlastností 1)

„Když Ulrich vyprovodil Bonadeu dolů a byl zase sám, nechtělo se mu už pokračovat v práci. Vyšel na ulici s úmyslem poslat Waltrovi a Klarise posla s několika řádky a ohlásit jim na večer svou návštěvu. Když procházel malou halou, všiml si na stěně jeleních parohů, měly v sobě podobný pohyb jako Bonadea, když si před zrcadlem uvazovala závoj; jenže se pro sebe odříkavě neusmívaly. Rozhlédl se kolem sebe a prohlížel si své okolí. Nic z těchto oválů, překřížených čar, přímek, oblouků a propletenin, z nichž se skládá bytové zařízení a jež se kolem něho nakupily, nebyla ani příroda, ani vnitřní nutnost, nýbrž ze všeho až do posledního detailu čišela barokní přebujelost. Proudění a tep, jež neustále probíhají všemi věcmi našeho okolí, na okamžik ustaly. Jsem jenom náhodná, zašklebila se nutnost; nevypadám podstatně jinak než tvář malomocného, díváte-li se na mne bez předsudku, doznala krása. V podstatě k tomu není mnoho zapotřebí; kousek nátěru odprýskne, uvolní se nějaká sugesce, přetrhne se sled zvyku, očekávání a napětí, a plynulá, tajemná rovnováha mezi pocitem a světem je na vteřinu rozkolísána. Všechno, co cítíme a děláme, děje se jaksi „ve směru života“, a nejmenší pohyb odchylující se od tohoto směru je nesnadný, nebo děsivý. Je tomu navlas tak, už jenom když jdeme: pozvedneme těžiště, posunujeme je kupředu a necháme je dopadnout; ale změníme-li na tom maličkost, pocítíme-li jen trochu ostychu před tímto samovolným dopadnutím do budoucnosti nebo jen údiv nad ním – už se neudržíme zpříma! Nesmíme o tom přemýšlet. A Ulrichovi napadlo, že v něm všechny okamžiky, které v jeho životě znamenaly něco rozhodujícího, zanechaly podobný pocit, jako je tento.
Přivolal veřejného posluhu a svěřil mu dopis. Byly asi čtyři hodiny odpoledne a rozhodl se, že cestu podnikne docela pomaloučku pěšky. Pozdně jarní podzimní den ho blažil. Vzduch kypěl. Tváře lidí měly v sobě něco z plovoucí pěny. Po jednotvárném myšlenkovém vypětí posledních dnů se cítil jakoby přesazen z vězení do hebké lázně. Snažil se jít hezky a vláčně. V gymnasticky propracovaném těle je tolik ochoty k pohybu a k boji, že v něm dnes vyvolávalo nepříjemný pocit jako obličej starého komedianta, jenž je plný často hraných neopravdových vášní. Právě tak usilování o pravdu naplnilo jeho nitro pohybovými útvary ducha, rozložilo je v dobře proti sobě manévrující oddíly myšlenek a propůjčilo mu, přísně vzato, nepravdivý a komediantský výraz, který na sebe bere všechno, dokonce i sama upřímnost, v okamžiku, kdy se stane zvykem. Tak Ulrich uvažoval. Plul jako vlna mezi sesterskými vlnami, smíme-li to tak nazvat; a proč bychom nesměli, když se člověk, který se o samotě unavil prací, vrací do pospolitosti a pociťuje štěstí, že plyne týmž směrem jako ona.
V takovém okamžiku není zajisté nic vzdálenější než představa, že se lidí život, který vedou a který vede je, nikterak valně a nikterak vnitřně nedotýká. Přesto každý člověk, dokud je mladý, to ví. Ulrich si vzpomínal, jak se mu jevil takový den v těchto ulicích před jedním nebo půldruhým desetiletím. Tenkrát bylo všechno ještě jednou tak hezké, a přece se v té kypivé žádostivosti ozývala docela zřetelně trýznivá předtucha, že se octne v zajetí toho všeho; zneklidňující pocit: Všechno, o čem doufám, že toho dostihnu, dostihne mne; sžíravá domněnka, že v tomto světě budou mít všechny nepravdivé, nevýznamné a osobně nedůležité projevy mocnější ohlas než projevy nejvlastnější a niterné. Tato krása – mysleli jsme si – no dobrá, ale je to moje krása? Je pravda, kterou poznávám, moje pravda? Cíle, hlasy, skutečnost, všechno to svůdné, co vábí a vede, za čím jdeme a do čeho se vrháme: - je to skutečná skutečnost, nebo se z ní dosud nejeví víc než nádech, jenž nepolapitelně spočívá na předváděné skutečnosti?! Naši nedůvěru podněcují ty hotové rozvrhy a formy života, to jedno a totéž, to, co už vytvořily předchozí generace, ta hotová řeč nikoli jen jazyka, nýbrž i pocitů a citů. Ulrich se zastavil před kostelem. Pane na nebi, kdyby tu byla ve stínu seděla obrovská matróna s velikým, stupňovitě spadajícím břichem, zády se opírajíc o stěny domů, a nahoře jí v tisíci vráskách, na bradavičkách a neštovičkách zapadalo slunce ve tváři, nebyl by ji mohl pokládat právě tak dobře za krásnou? Panebože, jak to bylo krásné! Rozhodně se přece nechceme vymykat tomu, že jsme byli postaveni do života s povinností, abychom se tomu obdivovali; ale jak už bylo řečeno, nebylo by tak nemožné, aby nám připadaly krásné i rozložité, klidně splývající tvary a filigrán vrásek na ctihodné matróně, je pouze jednodušší říci, že je stará. A tento přechod od toho, aby nám svět připadal starý, k tomu, aby se nám zdál krásný, je asi takový jako přechod smýšlení mladého člověka k vyšší morálce dospělých, která je tak dlouho směšnou moralitou, až ji naráz máme sami. Jenom několik vteřin stál Ulrich před tímto kostelem, ale vrostly do hloubky a sevřely mu srdce celým tím odvěkým odporem, který v sobě odpradávna máme k tomuto světu ztvrdlému v milióny centů kamene, k této ustrnulé krajině citu, do níž jsme se bez vlastní vůle narodili.
Je možné, že to pro většinu lidí znamená příjemnost a oporu, když nacházejí svět až na několik maličkostí hotový, a nebudiž nikterak pochybováno o tom, že to, co v celku trvá, je nejenom konzervativní, nýbrž i základ všeho pokroku a revolucí, třebaže je nutno hovořit o hluboké, skličující nevolnosti, kterou při tom pociťují lidé žijící na vlastní pěst. Když si Ulrich s dokonalým porozuměním pro architektonickou jemnost prohlížel svaté stavitelské dílo, uvědomil si překvapivě živě, že by bylo možné právě tak snadno požírat lidi, jako stavět nebo nechat existovat takové pozoruhodnosti. Ty domy v sousedství, ta obloha nahoře, vůbec ta nevýslovná harmonie ve všech liniích a prostorách, které zaujaly a vedly pohled, vzhled a výraz lidí, kteří šli dole kolem, jejich knihy a jejich morálka, stromy na ulici...: vždyť to všechno je leckdy tak toporné jako španělské stěny a tak tvrdé jako vyřezaná značka tiskacího lisu a tak – jinak to nelze vyjádřit než dokonalé, tak dokonalé a hotové, že jsme vedle toho jako zbytečná mlhovina, jako malé vydechnutí, jemuž Pánbůh nadále nevěnuje pozornost. V tomto okamžiku si přál, aby byl mužem bez vlastností. Ale tak docela nepodobné to není asi u nikoho. V letech okolo půle života, ví už v podstatě málo lidí, jak se vlastně dostali sami k sobě, ke svým zábavám, k svému světovému názoru, k své ženě, k svému charakteru, povolání a k svým úspěchům, ale mají pocit, že se už na tom nedá mnoho změnit. Bylo by dokonce možno tvrdit, že byli podvedeni, neboť nikde nelze objevit dostačující důvod pro to, aby se všechno stalo právě tak, jak se to stalo; bylo by se to mohlo stát také jinak; vždyť události byly jen z nepatrné části jejich dílem, většinou závisely na všelijakých okolnostech, na náladě, na životě nebo smrti docela jiných lidí, a jaksi k nim pouze v daném okamžiku přispěchaly. Tak se v mládí život před nimi prostíral ještě jako nevyčerpatelné jitro, na všechny strany plné různých možností i ničeho, a už v poledne je tu náhle něco, co si smí činit nárok, aby bylo jejich životem, a to je celkem tak překvapující, jako když před námi jednoho dne znenadání sedí člověk, s kterým jsme si dvacet let dopisovali, aniž jsme ho znali, a kterého jsme si představovali docela jinak. Ale mnohem podivnější je, že to většina lidí vůbec nepozoruje; adoptují muže, který k nim přišel, jehož život se do nich vžil, jeho prožitky jim připadají jako vyjádření jejich vlastností a jeho osud je jejich zásluhou nebo neštěstím. Něco s nimi zacházelo tak jako mucholapka s mouchou; tu je to přidrželo za chloupek, tam je to zarazilo v pohybu, a ponenáhlu je to obalilo, až teď leží pohřbeni pod tlustým povlakem, který odpovídá jejich původnímu tvaru jen docela přibližně. A oni si pak vzpomínají už jen nejasně na mládí, kdy v nich byla jakási vlastní obranná síla. Tato druhá síla sebou trhá a bzučí, nechce nikde setrvat a rozpoutá bouři bezcílných pohybů ve snaze uniknout; výsměch mládí, jeho vzpoura proti tomu, co je, ochota mládí ke všemu, co je heroické, k sebeobětování i k zločinu, jeho zanícená vážnost a jeho nestálost – to všechno jsou jen únikové pohyby. V podstatě jenom ukazují, že nic z toho, co mladý člověk podniká, nejeví se z nitra jako nutné a jednoznačné, třebaže to vyjadřují i tak, jako by všechno, nač se právě vrhá, bylo navýsost neodkladné a nutné. Někdo vynalezne krásné nové gesto, vnější nebo vnitřní – Jak to přeložit? Životní projev? Forma, do níž vtéká nitro jako plyn do skleněného balónu? Výraz vnitřního napětí? Technika bytí? Může to být nový knír nebo nová myšlenka. Je to divadlo, ale jako každé divadlo má samozřejmě smysl – a mladé duše se na ně okamžitě vrhnou jako vrabci ze střech, když jim nasypeme zrní. Je třeba si to jenom představit: když venku na jazyku, na rukou a na očích leží těžký svět, vychladlý měsíc ze země, domů, mravů, obrazů a knih – a uvnitř není než vratká pohyblivá mlhovina, jaké to musí být štěstí, když nám někdo předvede výraz, o němž se domníváme, že v něm rozpoznáváme sami sebe. Je snad něco přirozenějšího, než že se každý vášnivý člověk zmocní této nové formy ještě dříve než obyčejní lidé?! Daruje mu okamžik bytí, uvede do rovnováhy napětí mezi vnitřkem a vnějškem, mezi možností být rozdrcen a rozletět se. V ničem jiném nezáleží – myslel si Ulrich a přirozeně se ho to všechno dotýkalo také osobně; ruce měl v kapsách a jeho tvář vypadala tak klidně a šťastně jako ve spánku, jako by ve slunečních paprscích, které do ní vířily, umíral laskavou smrtí zmrznutím – v ničem jiném, myslel si, nezáleží tedy ani neustále trvající jev, kterému říkáme nová generace, otcové a synové, duchovní převrat, změna slohu, vývoj, móda a obroda. Co z této touhy po obrodě života činí perpetuum mobile, není nic jiného než potíž, že se mezi mlhovité vlastní já a mezi já předchůdců, ztvrdlé už v cizí skořápku, vsouvá zase jen zdánlivé já, jakžtakž vhodná skupinová duše. A dáváme-li jen trošičku pozor, můžeme vždycky v právě nastalé poslední budoucnosti spatřit už nadcházející staré časy. Nové ideje jsou pak jen o třicet let starší, ale uspokojené a trochu vycpané tukem nebo přežité, asi tak jako vedle zářivých rysů dívčí tváře vidíme pohaslý obličej její matky; nebo nedošly úspěchu, schřadly na úbytě a scvrkly se v návrh reforem, který obhajuje starý blázen, jehož padesát obdivovatelů nazývá velkým Tímatím.“ (Musil, Robert: Muž bez vlastností; první kniha, s. 118-122)