Všecko se mi zdá v pořádku: tak špatně, jak to je, tak to má být

„Žít se dá. A to si často říkám, že normální lidé, chci-li se vyhnout výrazu prostí nebo obyčejní, se naprosto vždy zařídí na dobu, a musí. A vlastně, však sám jsem to na několika veřejných shromážděních tvrdil, abych povzbudil, vlastně jde o to uchovat si svůj životní styl. Nejde o nákladnost života, ale o jeho styl. Pod deklem každé institucionalizované formace budou lidé dál žít, co dokáží, jak dovedou, neschopni přeci přervat se; kontinuita bude později shledána určitě.“ (Vaculík, Ludvík: Nepaměti /1969-1972/, s. 11)

„Občas někdo zatelefonuje, aby se přesvědčil, že nejsem ve vězení. Lidé se ptají na Pachmana, Škutinu, jestli je zatčen Havel či Procházka. A na osudu těchto osob – řekla Madla výstižně – měří míru své svobody a svého ohrožení. A je to pravda: poměry, ač by jinak mohly být docela stejné, jevily by se i mně horší, kdyby byl zatčen Havel nebo profesor Černý. Poměry skutečně jsou čím dál horší s každým dalším jménem, které se rozhodlo pro emigraci. Kdyby se teď Ivan Klíma rozhodl zůstat v USA, byla by to pro mě už jiná Praha, děsivější pošmourno jejích ulic s neodklizeným rozbředlým sněhem. Ano, rád tedy posluhuji lidem dobrým znamením, nejsem-li za mříží, vždyť je to v mém vlastním zájmu. Ale že jim jinak nejsem nic platný, to je tedy pravda.“ (Vaculík, Ludvík: Nepaměti /1969-1972/, s. 15-16)

„Nechodím už rád na tzv. veřejnost, nemám dobrý pocit. Nevím, vidí-li mě lidé správně: jestli se mi třeba nesmějí, že jsem takto dopadl, ač já jsem osobně nic nechtěl, než co bylo společným zájmem. Někdo si myslí, že musím být kdovíjak zklamaný a zdrcený, ale já to u sebe nějak neshledávám. Všecko se mi zdá v pořádku: tak špatně, jak to je, tak to má být. To je naše pravé prostředí, a zápas s ním je naše věčné určení. Všichni teď skládají zkoušku z odolnosti, prověrky. Mluví se u nich nepřímo vlastně i o mně, snad bych měl před tisíci lidí cítit provinění, necítím je. Je mi teď, v izolaci, volněji, než mi bylo uprostřed dění a za pozornosti lidí. Poznal jsem, co je popularita, a šťastně jsem ji přežil. Měla na mě v jednom dobrý vliv: předtím jsem se vzrušoval i domovními nebo uličními nepořádky a chtěl je napravovat, teď bych byl ochoten zapojit se jen do velmi významných afér, avšak se snahou, abych v nich byl co nejmíň vidět.“ (Vaculík, Ludvík: Nepaměti /1969-1972/, s. 63)

„Podél cesty rostly hrušně, zvedl jsem ze země několik hrušek, byly malé a dobré. Svítilo bledě slunce a bylo chladno. Pozoroval jsem se, jak mi je, a říkal si, že když to vydržel Pachman, musím také já, neboť jsem na to líp připraven než on. Vždycky a znovu vítězí svině opřené o sílu blbců, a my se neumíme proti nim správně postavit. Moje drahé poučení je, že v příštím kole musíme si ke svým šlechetně znějícím cílům osvojit moc, bez předsudků a citlivůstkářských ohledů. Jestliže je někdo tak ušlechtilý a ctnostný, že se nechá zaskočit darebáky a blbci, je ještě větší blbec a patří mu všecko, co s ním provedou. Ne, nemůžu cítit žádnou lítost nad sebou a nad námi, všecko je v pořádku a odůvodněné.“ (Vaculík, Ludvík: Nepaměti /1969-1972/, s. 83)

„Mění se lidé, mění, souhrnná povaha obyvatelstva se mění. Všude se už mlčí, nikdo se neodváží ani nějaké zbytečné, avšak sympatické či elegantní výtržnosti, drzosti k úřadům. Jen tupí přívrženci nějakého fotbalu či hokeje mávají bezcennými fanglemi a tupě řvou. Tím se ukazuje, že celé to pouliční nadšení let 1968-1969 bylo bezcenné. Nikdy jsem neměl vysoké mínění o lidu v ulicích, teď však se zavazuji kašlat na něj i v příštích lepších dobách.“ (Vaculík, Ludvík: Nepaměti /1969-1972/, s. 103)

„Zítra, na Štědrý den, nepůjdu k Janu Werichovi, jak jsem v minulých letech asi třikrát byl. Poslal jsem mu jenom přání. Mám dojem, že se už bojí. Přece jen – potřebuje pracovat, dělá trochu pro televizi, mohli by mu to zatrhnout. Musím říct, že mě toto poznání silně zamrzelo, ale ctím toho starého pána tak, že mu to schvaluju. Vyjednával jsem s ním před časem pro Klub spřízněných duší jakousi besedu, uzavřenou, asi tak pro dvacet lidí. Byl tomu nakloněn. Dal jsem mu seznam lidí, kteří by se zúčastnili. Souhlasil. Pak jsem mu, domnívaje se, že mu říkám spíš srandu, řekl, že jsem dostal obsílku k výslechu jako obviněný. Přešel to grandsky, dělal si z toho také srandu a myslím, že opravdu si v té chvíli na nic zlého nepomyslel. Až později. Vzkázal mi, že by tu besedu raději nedělal, že se necítí na lidi a je mu těžko. Navštívil jsem ho, zrovna když hrál mariáš s Dietlem a ještě s kýmsi, pochopitelně, aby byli tři. Vyslovil jsem názor, že člověk se má chovat normálně. On řekl: „Když po dvoře běhá zuřivej bejk a mně se chce srát, bylo by sice normální jít na hajzl, ale kdyby tam ten bejk nebyl. Když tam ale je, tak je stejně normální chování, že přes ten dvůr nepůjdu a vyseru se v síni.“ Ano, to je pravda.“ (Vaculík, Ludvík: Nepaměti /1969-1972/, s. 109-110)

„Na podzim 1971 byly tzv. volby. Samozřejmě byli lidé, kteří si zas nepolepšitelně mysleli, že je to příležitost k projevu nevole. A nevím už kdo, ale byl mezi nimi i historik Tesař, napsali návod, jak je možno podle zákona projevit nesouhlas: popsali jistý, jedině dovolený a platný způsob škrtů na kandidátce. Kdyby tohoto způsobu užilo milion lidí – a proč by to vlastně bylo nemožné, ptám se vždycky! –, ta vláda by snad opravdu padla, či ne? Milione lidí, od té doby tě nemám rád. A to jsem ti mimo jiné chtěl říct v tom roce 1989 na Letenské pláni (srovnej tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2008/08/dobr-politick-tah-jako-pedzvst-nov-doby.html; poznámka V. D.).“ (Vaculík, Ludvík: Nepaměti /1969-1972/, s. 159)