Werich Voskovcovi (15. 6. 1972)

Můj milý člověče vzdálená,

jsem plný omluv a studu a špatného svědomí, že jsem ti tak dlouho nenapsal. Ale špatně se mi žilo a bylo a seekoval jsem znovu svou identitu, jak se teď hojně hovnohovoří. "Hovnohovořit" by se mělo oficielně zavést. Jest to slovo všesvětové a kdekdo hovnohovoří hlavně o míru a štěstí - tedy hovnomíru a hovnoštěstí v hovnobudoucnosti. Hovnovesmír.

Tak popořadě: Film: To se mi líbilo a stále líbí. Hlavně mě dojímá tvůj obrovský optimismus. Snad tam u vás není vidět, jak čas letí rozmělněný marností, jako tady je to vidět. Odepřu si psát ti o tom, co vidím a zažívám, protože mám strach ti psát tak, jako jsem psával. Skutečně, teď se bojím, až do nedávna jsem se nebál.

Ale abych se vrátil k filmu - líbí se mi to, a trošku mi tam schází něco v druhé půli - přesně nevím co, už je to dost dlouho, co jsem to čet a paměť se mi horší, t. j. zkracuje.

Plá moc: Samozřejmě, všechno, co chceš. Pošli mi to, asi to budu muset podepsat na vašem úřadě. Všechno, co potřebuješ, samozřejmě. A vždycky.

Už jsem tu slyšel od lidí, že vyjdou tvoje paměti. Piš, člověče, já nemůžu, nemám pro koho, do šuplete? To mě nebaví. Ale napíšu ještě pár pohádek a pošlu ti je. Jsem v nemocnici. Šel jsem si sem odpočinout, bohužel od Zdenky. Je to na mý nervy už někdy moc. Prosím tě, co píše, neber vážně, zapomeň na to a neměj jí to za zlý. Je chudák, je mi jí líto. Nemá cenu ti popisovat, jak a co u ní probíhá. Hledá, chudák, kde by odreagovala ten svůj zatracenej mindrák. Ta její nedůvěra k lidem, která se vyloupla v pocit pronásledování, to obviňování všeho kolem, aby nemusila zapochybovat o sobě, to vše bylo v její povaze asi odjakživa. Zapomeň, co ti píše o mně a tak, ona taky zapomene za chvíli. Tož jsem ve svém Tuscullu, jak říkali Římani, chodím odpoledne ven. Při tom tu pozoruju údržbu. Ptám se sám sebe proč, vlastně? Každý den je pro mě neděle. Dělat nemůžu nic, nesmím, a co je k smíchu - s nimi ani nechci.

16. VI. 72 - Byl jsem doma odpoledne včera, spal jsem tady v nemocnici a teď jedu na weekend domů. - Možná, že ti budu psát ještě jednou z domova, tak kdyby, abys nemyslil, že jsem se pomátl. (I když to čekám, co nejdřív.)

Pozdravuj roztomilou Kris, ať přijede! A buď zdráv a šetři se. Plnou moc pošlu! Asi jsem zapomněl mnoho věcí, ale to není tak důležité. Myslím na tebe neustále a stejská se mi. - No, narodili jsme se v divném světě. I u nás se nesmí nadávat Nixonovi. Není lhář a není vrah ten starý kámoš pokrokář.

Tvůj Lazebník sevillský

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 174-175)