Werich Voskovcovi (17. 3. 1969)

Dneska teprve přišel dopis, který jsi poslal po panu Margoliovi, jaké to gotické jméno a zdá se, že všechno je úplně jinak. Tak například jsem Tě vůbec neoslovil. Nevím, proč se na začátku každého dopisu píše oslovení, ale budiž:

Drahý hnáte!

Dosud nekouřím. Je to svým způsobem mučinkání, protože někdy bych si s radostí zapálil. Ale nešť, kouřit nebudu, až teprve uvidím, že se konec blíží, tak si zapálím a budu bánit jako požár.

Situace u nás je stále podivnější. Nic se zdánlivě neděje a přitom se zdánlivě něco děje. Nikdo neví přesně co. Číňani, jak známo, si brousej čepice, kterýma nás umlátí, až se pohnou směrem na nás. USA se mezitím stane kamarádíčkem s SSSSSSSR, a to zase naopak se spřátelí s DBR, která nám nabídne úvěr, který nebudeme smět přijmout, protože DDR to nedovolí a Kreml prohlásí, že se nikdy nevměšuje a já budu musit mít pas, když pojedu do Roudnice. Do prdele!

A mezitím převčírem bylo jaro. Včera napadlo sněhu jako o Vánocích, chumelilo - jak to nenávidím - celou noc, teď trochu mrzne, je to nepěkné. Nepěkné. Nepěkné!

Napsal jsem, resp. poslal kabel do Holých Vod, že bych tu roli mohl dělat a ani bů nepřišlo co odpověď. Tak nevím. Co kdybys zavolal toho blázna Kohnera? Ať se ozve, vůl, nebo ten kabel nedostal? Ale stejně je všechno jinak.

Piš nápady, jen ať to lítá kam to lítá. Zatím jsem dělal maličkosti do TV, tuhle jsem byl host u Horníčka na programu, ale nic pořádnýho jsem nedělal. Měli jsme tu všichni nějakou chřipku a člověku se do ničeho nechtělo. Ono se řekne bradu vzhůru! Jakoby nic! Nevidíme je! Ale co naplat, my je uvidíme a oni jsou tu. My máme hlavu vzhůru a oni jsou tu a my proti tomu hovno, celkem vzato. Jakoby nic! Dobrá, my jakoby nic, jenže vono samo o sobě jakoby něco a to něco jsou voni, co je jako nevidíme a máme hlavu vzhůru. Shit! A ještě jednou SHIT! Furt lepší bejt velkej, silnej a nespravedlivej, než malej, posranej, ale spravedlivej a ublíženej. Shit.

Nevím, jestli já mám takovou blbou povahu, ale mě přejde chuť, když tohle vidím a prožívám. Chuť na cokoli. A tak mi nezbude, než na chvíli přerušit psaní a jít se dát ostříhat. Už mám vlasy jako Dalibor, jen mi vtisknout housle do ruky. Je tam sníh, asi čvachtárna. Uvidíme. Vrátíme se a budeme pokračovat. (...)

Jsem strašně napjatej: V Budapešti se sešli, jak víš, na nejvyšší úrovni. Prý chtějí 40 000 našich vojáků do Číny. Jako důkaz, že jsme spojenci a že jsme vždy ochotni bojovat se společným nepřítelem. Nevím, jestli by naši na tohle přistoupili, je to konec pohádky o nových slušných vládcích. Nechtěl bych to vidět. Oni totiž dělníci a studenti dnes mají svůj názor na věc a nebojí se jej vyjádřit. Stejně se nežije tu dobře.

Lidi se mne ptají, jestli přijedeš. Říkám, že nevím, někdy říkám, že pochybuju. Ačkoliv, upřímně řečeno, já mít americký pas, tak žiju tady. Nejlepší a nejvýhodnější kombinace dnešních dnů na této zeměkouli.

Prosím tě, Jiříku, kladu ti na srdce, pozdravuj Chris ode mne zvlášť a výlučně. Řekni jí, že je znamenitá paní Voskovcová, že jí máme rádi a že by mohla zase přiject. Byť by tu opět byla sranda. Vyřiď jí to. A ty bys moh taky přiject, ale je to kompli, já to vím, ledaže bys se na vše vysra. (To "l" jsem vynechal naschvál!) Tak jí to vyřiď. Je tu zase sněhu a teď zrovna mi volal Horníček. Mně ujela huba na tom jeho programu a muselo se to vystřihnout, protože to bylo dělaný na drc a ne na film. Ale je to dobrý. Tak zatím se ti klaním.

Napiš mi, co je novýho. Co dělá dům? A co budeš nebo nebudeš hrát v létě? Nejlíp, kdybys nic nehrál a přijel něco dělat sem. No, člověk sní a plánuje, pak přijde prase, nebo 360 000 prasat a všechno se obrátí v niveč. Už jsi byl někdy v nivči? Já v něm bydlím.

A tak zatím, Jiříku, Bůh tě opatruj!

Tvůj Jan

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 31-33)