Hannah Arendtová: Vita activa (1)

„Zákony statistiky jsou platné všude tam, kde vstupují do hry dostatečně velká čísla nebo velmi dlouhé časové úseky. Z hlediska statistiky jsou činy nebo události v jejich jednotlivosti pouhými odchylkami nebo výkyvy. Toto statistické hledisko má své oprávnění, protože činy nebo události jsou co do své podstaty vzácné a vždy přerušují všední život, který je vskutku vypočitatelný. Jen se přitom zapomíná, že tato všednost nečerpá svůj vlastní smysl ze všedního dne, ale z událostí nebo činu, jímž byl tento všední den i se svou všedností teprve ustaven, podobně jako se skutečný význam historických dějů vyjevuje v poměrně vzácných událostech, které tyto děje přerušují. Pokud tedy neuváženě aplikujeme zákony, jejichž platnost se může osvědčit pouze v podmínkách velkých čísel a dlouhých časových úseků, na předměty politiky a dějin, pak jsme tyto předměty svého zkoumání předem skrytě eliminovali, totiž degradovali jsme je jakožto odchylky na úroveň média, v němž se sice ukazují, ale jímž právě nejsou. Je pak očividně stejně nesmyslné jako beznadějné pátrat po významu v politice nebo po smyslu v dějinách, když jsme předtím vyřadili jako bezpředmětné právě to, co nejen má smysl a význam, nýbrž co také může propůjčit smysl tomu, co je samo o sobě beze smyslu a bez významu: každodennímu chování a automatickým historickým procesům.“ (Arendtová, Hannah: Vita activa, s. 57-58)

„Realita v podmínkách společného světa tak není garantována „přirozeností“, která je společná všem lidem, ale je spíše výsledkem vědomí, že bez ohledu na všechny rozdíly pozic a z nich vyplývající mnohosti aspektů se všichni očividně zaobírají tímtéž předmětem. Jestliže se totožnost předmětů rozkládá a není již postřehnutelná, pak se tento společný svět rozpadá na kusy a nemůže tomu zabránit žádná stejnost „lidské přirozenosti“, a už vůbec ne umělý konformismus masové společnosti. K tomuto zhroucení společného světa zpravidla dochází právě při zničení rozličných hledisek, v nichž se táž věc uprostřed lidské plurality ukazuje a díky nimž trvá jako něco totožného. Historické příklady takových katastrofálních zhroucení jsou nám známy z epoch samovládců, kteří své poddané izolují od sebe navzájem tak radikálně, že se už nikdo nemůže shodnout a dorozumět s nikým jiným. Ale totéž se děje také v masových společnostech a v podmínkách masových hysterií, kde si všichni náhle počínají, jako by byli členy jedné obrovské rodiny, v níž vládne jednomyslnost. Masová hysterie vzniká právě tím, že je přehnaně zdůrazněno a do gigantických rozměrů vystupňováno jediné hledisko. V obou případech jde o radikální fenomén privatizace, to jest o poměry, v nichž už nikdo nemůže vidět a slyšet nebo být viděn a slyšen. Každý je nyní uvězněn ve své subjektivitě jako na samotce, a tato subjektivita se rozhodně nestane méně subjektivní a zkušenosti učiněné v této subjektivitě se nestanou méně separátními jen proto, že se vyskytují v nekonečně mnoha exemplářích. Společný svět mizí, je-li viděn již jen z jednoho hlediska, tento svět vůbec existuje pouze v mnohosti svých perspektiv.“ (Arendtová, Hannah: Vita activa, s. 75-76)


„Oblast, v níž se odehrávají lidské záležitosti, spočívá v systému vztahů, který se tvoří všude tam, kde lidé žijí pospolu. Jelikož lidé nejsou vržení do světa náhodou, ale rodí se díky druhým lidem do již existujícího lidského světa, předchází tkanivo vztahů lidských záležitostí každému dílčímu jednání a promlouvání. Odhalování nově příchozího skrze promlouvání i nový počátek, který klade jednání, jsou proto jak vlákna, vetkaná do již předem utkaného vzoru, jež sama opět proměňují tkanivo tak, jak svým neopakovatelným způsobem působí na veškerá vlákna životů, s nimiž v rámci tohoto tkaniva přicházejí do styku. Až poté, co jsou tato vlákna vypředena až do konce, jsou jejich výsledkem opět jasně rozeznatelné vzory, resp. lze je vyprávět jako životní příběhy.
Protože toto tkanivo vztahů s nesčetnými navzájem protichůdnými záměry a účely, které se v něm uplatňují, bylo vždy již zde, dříve než jednání vůbec mohlo začít, jednající nemůže cíle, jež mu původně tanuly na mysli, nikdy uskutečnit v jejich čistotě (zvýrazněno V. D.). Avšak jen proto, že jednání spočívá v tom, že vetkáváme své vlákno do tkaniva, které jsme sami neučinili, může vytvářet příběhy se stejnou samozřejmostí, s jakou zhotovování produkuje věci a předměty. Nejpůvodnějším produktem jednání není realizace předen pojatých cílů a účelů, ale příběhy, které toto jednání původně vůbec nezamýšlelo a které vznikají, když člověk sleduje určité cíle. Samotnému jednajícímu se tyto příběhy zprvu jeví jako vedlejší produkty jeho konání. To, co z jeho jednání nakonec setrvává ve světě, ovšem nejsou impulsy, které ho uvedly do pohybu, ale příběhy, které zapříčinil. Jen ony mohou být na konci zaznamenány na listinách a památnících, zviditelněny v předmětech užívání a uměleckých dílech, uchovávány v paměti generací, znovu a znovu vypravovány a zpředmětňovány ve všech možných materiálech.
Příběhy samy o sobě, ve své živoucí skutečnosti, však nejsou „věcmi“ a musejí být nejprve zvěcněny, tj. transformovány, dříve než mohou vejít do předmětné stálosti světa. Příběhy nepojednávají o věcech či předmětech a „hrdina“, kolem něhož se tvoří a vypravuje příběh, je nám nakonec znám důvěrněji než známý tvůrce sebeslavnějšího a historicky sebevlivnějšího díla, není-li naše poznání o něm založeno na ničem jiném než na díle jeho rukou. Ačkoli tedy příběhy mají tak nesrovnatelně intimní vztah k osobě, která je zároveň jejich hrdinou i původcem, nejsou vlastně produkty určitého autora. Žádný člověk nemůže „utvářet“ svůj život nebo vytvářet svůj životní příběh, přestože byl každý sám tvůrcem jeho počátku, když se promlouváním a jednáním zapojil do lidského světa. Ačkoli jsou tedy příběhy, které lze vyprávět, vlastními „produkty“ jednání a promlouvání a tyto „produkty“ vděčí za svůj charakter příběhů tomu, že se lidé svým jednáním a promlouváním odhalují jakožto osoby, a tak konstituují „hrdinu“, o němž bude příběh pojednávat, příběh sám jakoby postrádá svého autora. Někdo jej začal, ztělesnil jej svým jednáním a nesl ho jako svůj úděl. Nikdo si ho však nevymyslel. (zvýrazněno V. D.)“ (Arendtová, Hannah: Vita activa, s. 237-238)