Respekt Kunderovi

"Pokus učinit z Milana Kundery podlého člověka je dnem, k němuž se stávající česká politická kultura prozatím prokutala.

Paústav, který vznikl jen proto, aby se Topolánkovi s Bursíkem a Čunkem lépe vládlo, vypustil dosud nejobludnější zplodinu své jepičí existence. Pokus učinit z Milana Kundery podlého člověka je dnem, k němuž se stávající česká politická kultura prozatím prokutala. Těžko říct, zda to jde ještě i hloub. Paústav kvůli tomu dříve či později zanikne, jím se už nemá smysl zabývat.
Též to, že Milan Kundera nikdy nikoho neudal, je už po týdnu kromě Respektu jasné všem. Proč se máme případu ještě dnes věnovat? Protože je to hanba, která trvá. Je to hanba z úpadku českého intelektuálního prostředí. To dopustilo, aby výplod blbečka, který si při psaní dopisu velkému spisovateli nenamáhá ani zjistit, že čeština používá vokativ, či zápisek esenbáka z padesátých let mohly stát jako zvažováníhodná autorita vedle prohlášení jednoho z největších žijících evropských intelektuálů. To jsme skutečně my, Češi?
Všimněme si toho, nač Milan Kundera doplatil, a o čem se zatím nikde nepsalo. Milan Kundera především doplatil na to, že Evropané stále považují současný český diskurs za normálně evropský. To znamená, že je chudáky ani nenapadne, pokud nějakou zprávu vydá ČTK s odkazem na renomovaný týdeník čerpající z poznatků historického institutu a v něm působícího akademika, že se ve skutečnosti jedná o práci nekompetentního děcka zaměstnaného v propagandistické agentuře, které se díky známostem spřáhlo s revolverovým časopisem, z nedostatku vkusu a tradice považovaným za seriozní, a státní tisková agentura to pokryla zřejmě rovněž kvůli osobním známostem či kvůli tomu, že dávno neví, jak nezávislé zpravodajství vypadá. Pak může v Německu Die Welt trapně mudrovat, že Kundera je jako Grass, v nekonečně slaboduché a také velmi průhledné snaze relativizovat minulost Němců i Čechů, jako by členství v SS mohlo v něčem připomínat členství v SSM. Jako by nebyla pravda, že Češi druhou světovou válku vyhráli, zatímco Němci ji prohráli.
Milan Kundera je rovněž nyní ubožáky v českých médiích trestán za to, že se chová tak, jako by je – právem – za ubožáky pokládal. Tomáši Němečkovi, Martinu M. Šimečkovi, Petru Fischerovi a dalším zřejmě nebude přáno v jejich současném životě nahlédnout, že svými texty o tomto případu se dopustili neskonale větší hanebnosti, než je cokoli, co sami zkoušejí Milanu Kunderovi připsat.
Šéfredaktor Respektu Šimečka si jistě nedovede představit, že by jeho skvělý otec byl podlým udavačem. Ale oba s Kunderou byli ze stejného kadlubu. Spíše si Šimečka – i já – dovedeme představit jeho otce jako po Masarykovi nejlepšího československého prezidenta. Proč se tedy nyní můj kolega v Respektu ocitl v roli, kdy o muži, jenž za jeho otcem v ničem nezaostává, blábolí komunální sprosťárny? Ne Kunderovo, jak navrhovaly české bulvární deníky, ale literární dílo mladého Šimečky je třeba číst znovu pod zorným úhlem tohoto jeho zkratu.
Kundera ale především doplatil na to, že prostě odmítá mluvit s novináři. Tomuto postoji lze dobře rozumět, uvážíme- li, jaká úloha novinářům v dnešní moderní společnosti připadá. Považují se za hybatele veřejného dění, ale přitom jsou v podstatě nešťastníky, odsouzenými ke klouzání po povrchu. Vezměme jen ty nekonečně trapné příměry Kundery ke Grassovi, či dokonce k Célinovi na základě jakéhosi esenbáckého cancu. Četli tito současní kádrováci aspoň zběžně některý z Kunderových esejů? Co vědí o kastrujícím stínu svatého Garty mudrlanti, kteří jsou na základě šedesát let starého esenbáckého lejstra ochotni srovnávat Kunderu s Grassem, jenž přece ze svého mladického selhání učinil literární látku, či s Célinem, který fascinujícím způsobem estetizoval své psychopaticky misantropické tíhnutí? V tomto opravdu žijeme? Nedivme se Kunderovi, že s námi nechce mít společného víc, než je nezbytně nutné kvůli místu narození. Kunderovi se nyní děje srovnatelné příkoří, jaké se dělo Havlovi, když ho komunisté vsadili do kriminálu kvůli jeho názorům. Proč to Havel nechápe a jak to, že se nyní na obranu svého kolegy neozve?
Ale nejde vůbec o Havla, jde o českou společnost a její charakter. Místo toho, aby se zabývala čtyřicet let starým sporem Kundery s Havlem, který o našem dnešku říká víc než vše, co české deníky letos v úhrnu otiskly, vytváří a pak zdánlivě řeší smyšlenou nesmyslnou aférku typu poslanec Morava. Buď pochopíme, že mezi nejlepšími z nás jsou i bývalí komunisté, anebo počítejme s tím, že zůstaneme intelektuálně na periferii, nejen Evropy, ale i světa, a to v prostoru i v čase.
Nedokážeme-li paústav zrušit a Respekt nečíst, potom nám nezbude, než si tak jako Kundera najít zem, ve které se nic takového nebude muset už dít."

(Patočka, Jakub: Literární noviny 43/2008; viz též tady http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=5930)