Hannah Arendtová: Vita activa (3)

„Je předsudkem myslet si, že tento ve vlastním smyslu politický prostor ukazovaní se vyskytuje vždy a všude tam, kde lidé žijí pospolu, jen proto, že lidé jsou bytostmi nadanými schopností jednání a ovládajícími řeč. Dokonce i tam, kde tento politický prostor existuje, se většina právě žijících obvykle pohybuje mimo něj – jako otroci a cizí obyvatelstvo polis a obyvatelé velkých „barbarských“ říší ve starověku, dělníci a řemeslníci před počátkem novověku nebo též výdělečně činné obyvatelstvo moderního světa, jež si hledí pouze své obživy. Navíc v něm nikdo nemůže prodlévat trvale, protože příliš jasné světlo veřejného prostoru ničí skrytost, již život smrtelníků, stejně jako všech ostatních živých bytostí, potřebuje právě proto, aby zůstal na živu. Být na živu – a tomu odpovídající životní pocit, který patrně není vlastní pouze lidskému, ale také zvířecímu tělu – není ovšem totéž co být skutečný. Z lidského a politického hlediska lze říci, že skutečnost a ukazování je totéž, a život odehrávající se vně prostoru, v němž a jedině v němž se může ukázat, sice nepostrádá pocit života, ale zato postrádá pocit skutečnosti, který u člověka vzniká jen tam, kde je skutečnost světa garantována přítomností okolního lidského světa, v němž se jeden a týž svět ukazuje v nejrůznějších perspektivách. Neboť pouze „to, co se všem ukazuje, nazýváme bytím“. Cokoli, co si nezjednalo svůj význam v takovém ukazování všem, přichází a odchází jako sen, zůstává nereálné, i kdyby nám to bylo vlastní niterněji a výlučněji než každá veřejně viditelná skutečnost. (V podstatě totéž co Aristotelova poznámka říká Hérakleitův slavný výrok: „Bdící mají jeden společný svět, zatímco každý spící se obrací do svého vlastního světa.“)“ (Arendtová, Hannah: Vita activa, s. 259)

„Úplně jinak je tomu v případě jednání a jemu vlastních obtíží. V tomto jediném případě nevyrůstá lék proti neodvolatelnosti a nepředvídatelnosti jím započatých procesů z jiné a potencionálně vyšší schopnosti, nýbrž z možností jednání samého. Lék proti neodvolatelnosti – proti tomu, že jednou učiněné nelze zvrátit, přestože člověk nemohl vědět, co učinil – spočívá v lidské schopnosti odpouštět. Lék proti nepředvídatelnosti – a tím proti chaotické nejistotě všeho budoucího – spočívá ve schopnosti slíbit a slib dodržet. Tyto dvě schopnosti patří dohromady potud, pokud se jedna vztahuje k minulosti a odvolává něco, co se stalo, čeho „hříchy“ by jinak visely nad každou novou generací jako Damoklův meč, a nakonec by ji musely pohřbít, zatímco druhá se týká něčeho nastávajícího a jakoby vztyčuje ukazatel do budoucnosti, v níž by bez závazných slibů, které lidé vrhají jako ostrovy jistoty do hrozivého moře nejistot, nebyla možná ani kontinuita lidských vztahů, vůbec nemluvě o stálosti a věrnosti.
Kdybychom si nemohli vzájemně odpustit, tj. vzájemně se oprostit od důsledků našich činů, pak by se naše schopnost jednat jaksi omezovala na jeden jediný čin, jehož důsledky by nás v nejvlastnějším smyslu slova pronásledovaly až do konce našeho života, a to v dobrém, stejně jako ve zlém. Právě v jednání bychom byly obětí sebe samých, podobní čarodějovu učni, který nenachází spásnou formuli: „Metlo, metlo, zanech díla, ať jsi zas tím, čím jsi byla“. Bez toho, aniž bychom se zavazovali do nejisté budoucnosti a připravovali se na ni slibem, bychom si nikdy nebyli s to zachovat svou vlastní identitu. Byli bychom bezmocně vydáni v šanc temnotě lidského srdce, jeho dvojznačnostem a rozporům, zbloudilí v labyrintu osamělých nálad, z něhož můžeme být vykoupeni pouze voláním okolního světa lidí, který nás potvrzuje v naší identitě, resp. tuto identitu teprve konstituuje tím, že pro nás činí závaznými sliby, jež jsme dali a jež nyní máme dodržet. Obě schopnosti se tak vůbec mohou uplatnit jen pod podmínkou plurality, přítomnosti druhých, kteří jsou v našem okolí a jednají spolu s námi. Nikdo totiž nemůže odpustit sám sobě a nikdo se nemůže cítit vázán slibem, který dal pouze sám sobě. Sliby, které dávám sám sobě, a odpuštění, které uděluji sám sobě, jsou nezávazné, stejně jako posunky před zrcadlem.“ (Arendtová, Hannah: Vita activa, s. 307-308)

„Abychom si uvědomili mimořádnou hnací sílu tohoto procesu odcizení světu, prudký vzmach, jehož po staletích takřka nerušeného rozvoje v současném stádiu nakonec dosáhl, stačí si vzpomenout na tzv. německý „hospodářský zázrak“ poválečné doby, který je zázrakem jen proto, že se hospodářské myšlení stále ještě pohybuje v rámci dávno překonaných pojmů. Německý hospodářský zázrak je patrně svého druhu klasickým příkladem toho, že zničení soukromého vlastnictví, destrukce předmětného světa a rozbití měst neplodí za moderních podmínek chudobu, nýbrž bohatství. Příklad německého hospodářského zázraku totiž ukazuje, že tyto destruktivní procesy se ihned obracejí ani ne tak v obnovu zničeného, jako spíše v nesrovnatelně rychlejší a efektivnější proces akumulace. Jedinou podmínkou přitom je, aby dotyčná země byla dostatečně moderní a mohla reagovat na destrukci zvýšenou produkcí. Z ekonomického hlediska se válečné zpustošení v Německu naráz postaralo o to, co jinak v současné ekonomice založené na plýtvání, v němž musí být stále spotřebováván předmětný svět, aby se mohla udržet při životě produkce, působí pomalejší, i když méně jistý proces spotřeby. A výsledek tohoto „zázraku“ ukazuje se vší žádoucí zřetelností, že moderní proces produkce již dosáhl takové intenzity své hnací síly, na niž už kapacita spotřeby nestačí, a že tento proces by spíše fungoval ještě lépe, kdybychom se mohli rozhodnout, že svět předmětů nebudeme pouze spotřebovávat, ale že ho rovnou zničíme. Nikoli ničení, ale uchovávání a konzervování podrývá moderní ekonomiku, jejíž obraty mohou být existencí čehokoli stálého pouze zpomaleny, protože jediná konstanta, která je jí vlastní, spočívá v neustálém zrychlování procesu produkce.“ (Arendtová, Hannah: Vita activa, s. 328)