Z Knihy smíchu a zapomnění Milana Kundery

„V únoru 1948 vystoupil komunistický vůdce Klement Gottwald na balkón pražského barokního paláce, aby promluvil ke statisícům občanů zaplnivším Staroměstské náměstí. To byla historická chvíle v dějinách Čech. Osudová chvíle, jaké přicházejí jednou, dvakrát za tisíciletí.
Gottwald byl obklopen svými soudruhy a těsně vedle něho stál Clementis. Poletoval sníh, bylo chladno a Gottwald byl prostovlasý. Starostlivý Clementis sundal svou kožešinovou čepici a posadil ji Gottwaldovi na hlavu.
Propagační oddělení rozmnožilo ve statisících exemplářích fotografii balkónu, na němž Gottwald, s beranicí na hlavě a soudruhy po boku, mluví k národu. Na tom balkóně začaly dějiny komunistických Čech. Tu fotografii znalo z plakátů, učebnic a museí každé dítě.
O čtyři roky později Clemetise obžalovali ze zrady a pověsili. Propagační oddělení ho okamžitě vyškrábalo z dějin a ovšem i ze všech fotografií. Od té doby stojí už Gottwald na balkóně sám. Tam, kde býval Clemetis, je jen prázdná zeď paláce. Z Clemetntise zbyla jen čepice na Gottwaldově hlavě.“ (Kundera, Milan: Kniha smíchu a zapomnění, s. 9)

„Vyškrabával ji z fotografií svého života ne proto, že ji nemiloval, ale proto, že ji měl rád. Vymazal ji i se svou láskou k ní, vyškrábal ji jako propagační oddělení strany vyškrábalo Clementise z balkónu, na němž Gottwald pronášel svou historickou řeč. Mirek je přepisovač dějin stejně jako komunistická strana, jako všechny politické strany, jako všechny národy, jako člověk. Lidé křičí, že chtějí vytvořit lepší budoucnost, ale není to pravda. Budoucnost, to je jen lhostejná prázdnota, která nikoho nezajímá, kdežto minulost je plná života a její tvář nás dráždí, popuzuje, uráží, takže ji chceme zničit nebo přemalovat. Lidé chtějí být pány budoucnosti, jen aby mohli měnit minulost. Bojují o vstup do laboratoří, v nichž se retušují fotografie a přepisují životopisy a dějiny.“ (Kundera, Milan: Kniha smíchu a zapomnění, s. 27-28)

„Touží po zápisnících, aby se chatrná kostra událostí, jak ji vytvořila v koupeném sešitu, vyplnila zdivem a stala domem, v kterém by mohla žít. Neboť zřítí-li se vratká stavba vzpomínek jak špatně postavený stan, zbude z Taminy jen pouhá přítomnost, ten neviditelný bod, to nic sunoucí se zvolna ke smrti.“ (Kundera, Milan: Kniha smíchu a zapomnění, s.96)

„Nezadržitelný růst masové grafománie mezi politiky, taxíkáři, rodičkami, milenkami, vrahy, zloději, prostitutkami, prefekty, lékaři i pacienty mi dokazuje, že každý člověk bez výjimky si nosí v sobě spisovatele jako svou možnost, takže lidstvo by právem mohlo vtrhnout do ulic a křičet: My všichni jsme spisovatelé!
Každý totiž trpí tím, že zanikne neslyšen a nepostřehnut v lhostejném vesmíru a chce se proto včas sám proměnit ve vesmír slov.
Až se jednou (a bude to brzy) probudí spisovatel ve všech lidech, budou to dny obecné hluchoty a nesrozumění.“ (Kundera, Milan: Kniha smíchu a zapomnění, s. 116)

„Co je tedy lítost?
Lítost je trýznivý stav probuzený pohledem na náhle odkrytou vlastní ubohost.
Jeden z obvyklých léků proti vlastní ubohosti je láska. Neboť ten, kdo je absolutně milován, nemůže být ubohý. Všechny jeho nedostatečnosti jsou vykoupeny magickým pohledem lásky, v němž i nesportovní plavání s hlavou vystrčenou nad vodu se stává okouzlující.
Absolutnost lásky je vlastně touha po absolutní totožnosti: touha po tom, aby milovaná žena plavala stejně pomalu a aby neměla žádnou vlastní minulost, na kterou by mohla šťastně vzpomínat. Ale jakmile je iluze absolutní totožnosti popřena (dívka šťastně vzpomíná na svou minulost, anebo plave rychle), láska se stává jen ustavičným zdrojem té velké trýzně, kterou nazýváme lítost.
Člověk, který má hlubokou zkušenost s obecnou nedokonalostí lidí, je poměrně chráněn proti nárazům lítosti. Pohled na vlastní ubohost je mu čímsi běžným a nezajímavým. Lítost je tedy příznačná pro věk nezkušenosti. Je to jedna z ozdob mladosti.“ (Kundera, Milan: Kniha smíchu a zapomnění, s. 131)

„Měl zuřivou chuť se s ní milovat a zároveň se mu chtělo plakat štěstím, neboť pochopil, že ho miluje, jako ho nikdo nemiloval. Miluje ho k smrti, miluje ho tak, že se s ním bojí milovat, protože kdyby se s ním milovala, nemohla by pak už žít nikdy bez něho a umřela by steskem a touhou. Byl šťasten, byl bláznivě šťasten, protože dosáhl náhle, nečekaně a úplně nezaslouženě toho, po čem toužil, té nesmírné lásky, před níž celá zeměkoule se všemi svými kontinenty a moři je ničím.“ (Kundera, Milan: Kniha smíchu a zapomnění, s. 156-157)

„Napadá mne při té příležitosti, že nikoli náhodou se pojem lítosti narodil v Čechách. Historie Čechů, ta historie věčných revolt proti silnějším, historie slavných porážek, které uváděly v chod běh světa a zánik vlastního národa, to je historie lítosti. Když v srpnu roku šedesátého osmého obsadily tisíce ruských tanků tu maličkou a nádhernou zemi, viděl jsem napsáno na zdech jednoho města heslo: My nechceme kompromis, my chceme vítězství! Rozumějte, na vybranou bylo v té chvíli jen několik druhů porážek, nic víc, ale to město odmítalo kompromis a chtělo vítězství! To nemluvil rozum, to promlouvala lítost! Tomu, kdo odmítá kompromis, zůstane nakonec na výběr jen ta nejhorší z možných porážek. Ale to právě lítost chce. Člověk posedlý lítostí se mstí svou vlastní záhubou.“ (Kundera, Milan: Kniha smíchu a zapomnění, s.160)

„V únoru 1948 vystoupil komunistický vůdce Klement Gottwald na balkón pražského barokního paláce, aby promluvil ke statisícům občanů zaplnivším Staroměstské náměstí. To byla historická chvíle v dějinách Čech. Poletoval sníh, bylo chladno a Gottwald byl prostovlasý. Starostlivý Clementis sundal svou kožešinovou čepici a posadil ji Gottwaldovi na hlavu.
Ani Gottwald, ani Clementis nevěděli, že po stejném schodišti, jímž vystoupili na historický balkón, chodil po osm let denně Franz Kafka, když v tom paláci bývalo za Rakouska-Uherska německé gymnázium. Nevěděli ani to, že v přízemí stejné budovy měl Herrmann Kafka, Franzův otec, svůj krám se štítem, na němž byla vedle jeho jména namalována kavka.
Jestliže Gottwald, Clementis a všichni ostatní nevěděli o Kafkovi, Kafka věděl o jejich nevědění. Praha v jeho románu je městem bez paměti. To město tam už dokonce zapomnělo, jak se jmenuje. Nikdo si tam na nic nepamatuje a nic nevzpomíná, ani Josef K. jako by nevěděl nic o svém předchozím životě. Jediná píseň tam nezní, aby vzpomínkou na chvíli svého zrození spojovala přítomnost s minulostí.
Čas Kafkova románu je čas lidstva, které ztratilo kontinuitu s lidstvem, lidstva, které už nic neví a nic nepamatuje a bydlí ve městech, které se už nejmenují a kde i ulice jsou beze jmen, anebo se jmenují jinak, než se jmenovaly včera, protože jméno je kontinuita s minulostí a lidé, kteří nemají minulost, jsou lidé beze jména.
Praha je, jak říkal Max Brod, město zla. Když se jezuité po porážce české reformace v roce 1621 snažili převychovat národ na pravou katolickou víru, zaplavili Prahu nádherou barokních chrámů. Ty tisíce kamenných svatých, kteří se na vás ze všech stran dívají, hrozí vám, sledují vás, hypnotizují vás, to je zběsilé vojsko okupantů, které vrhlo před tři sta padesáti lety do Čech, aby vyrvalo z duše lidu jeho víru i jeho jazyk.
Ulice, v níž se narodila Tamina, se jmenovala Schwerinova. To bylo za války a Praha byla okupována Němci. Její otec se narodil na třídě Černokostelecké. To bylo za Rakouska-Uherska. Matka se k otci nastěhovala na třídu maršála Foche. To bylo po první světové válce. Tamina prožila své dětství na Stalinově třídě a její manžel si ji odvedl do nového domova z třídy Vinohradské. A přitom to byla pořád jedna a táž ulice, jenom jí měnili jméno, vymývali jí mozek, aby zblbla.
Ulicemi, které nevědí, jak se jmenují, bloudí přízraky skácených pomníků. Kácela česká reformace, kácela rakouská protireformace, kácela československá republika, káceli komunisté a skáceny jsou dokonce i sochy Stalinovy. Místo všech těch pokácených pomníků roste dnes po celých Čechách na tisíce Leninových soch, rostou tam jako tráva na zříceninách, jak melancholické květy zapomnění.
Byl-li Franz Kafka prorokem světa bez paměti, je Gustáv Husák jeho budovatelem. Po T. G. Masarykovi, řečeném prezidentu Osvoboditeli (všechny jeho pomníky byly bez výjimky skáceny), po Benešovi, Gottwaldovi, Zápotockém, Novotném a Svobodovi je sedmým prezidentem své vlasti, tak řečeným prezidentem zapomnění.
Rusové ho dosadili k moci v roce 1969. Od roku 1621 historie českého národa nezažila takový masakr kultury a inteligence jako za jeho vlády. Všichni všude se domnívají, že Husák prostě pronásledoval své politické odpůrce. Boj s politickou opozicí byl však spíš záminkou a vítanou příležitostí, aby Rusové prostřednictvím svého místodržitele dosáhli něčeho mnohem podstatnějšího.
Považuju v tomto smyslu za velmi výmluvné, že Husák vyhodil z univerzit a vědeckých ústavů sto čtyřicet pět českých historiků. (Říká se, že za každého z nich, tajemně jako v pohádce, vyrostl někde v Čechách nový Leninův pomník.) Jeden z těch historiků, můj kamarád Milan Hübl s nesmírně tlustými skly, seděl roku 1971 v mé garsoniéře v Bartolomějské ulici. Dívali jsme se z okna na vrcholky hradčanských věží a byli jsme smutni.
„Národy se likvidují tak“ říkal Hübl, „že se jim nejdřív vezme paměť. Zničí se jim jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost a vymyslí jinou historii. Národ pak zvolna začne zapomínat, čím je a čím byl. Svět kolem něho to zapomene ještě mnohem dřív.“
„A jazyk?“
„Proč by nám ho někdo bral? Stane se pouhým folklórem, který zajde dřív nebo později přirozenou smrtí.“
Byla to hyperbola diktovaná nesmírným smutkem?
Anebo je pravda, že národ nepřejde živý přes poušť organizovaného zapomnění?
Nikdo nevíme, co bude. Jedno je však jisté. Ve chvílích jasnozřivosti může český národ zahlédnout zblízka proti sobě obraz své smrti. Ne jako skutečnost ani ne jako nezbytnou budoucnost, ale přece jen jako docela konkrétní možnost. Jeho smrt je s ním.“ (Kundera, Milan: Kniha smíchu a zapomnění, s.167-169)

„Co tím chtěl říct? Chtěl snad urazit hudbu, která byla láskou jeho života? Ne, myslím, že mi chtěl říci, že existuje jakýsi původní stav hudby, stav, který předchází její dějiny, stav před prvním položením otázky, stav před prvním zamyšlením, před započetím hry s motivem a tématem. V tom základním stavu hudby (hudby bez myšlení) se zračí substanciální blbost lidského bytí. Nad tuto substanciální blbost se hudba zvedla jen nesmírným úsilím ducha a srdce a to byl ten krásný oblouk, který se vzklenul nad staletími Evropy a zhasl na vrcholu letu jak vystřelená raketa ohňostroje.
Dějiny hudby jsou smrtelné, ale blbost kytar je věčná. Hudba se dnes vrátila do svého původního stavu. Je to stav po posledním položení otázky, stav po posledním zamyšlení, stav po dějinách.
Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic se nevymýšlím: „Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám...“
Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli: Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti Beethovena i Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.
Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“ (Kundera, Milan: Kniha smíchu a zapomnění, s. 190-191)