Havel, Klaus a fenomén občanské společnosti

Teorie i praxe demokracie jsou soustředěny na problém nejlepšího vládce, tj. na otázku, kdo vládne, kdo by měl či neměl vládnout a proč, a dále, což je podstatné, jak mnoho vládne ten, kdo vládne, ať již je to kdokoli, a jak mnoho či jak málo by vládnout měl. Liberální teorie dělby moci se pokouší odpovědět na tyto otázky tím, že konstruuje tři vzájemně se brzdící a vyvažující moci: moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Nicméně teorie může být odlišná od praxe a i takto institucionálně vyvážený stát může být např. pro menšiny či svobodomyslného občana nebezpečím, a to v případě, je-li stát mocnějším, než je nezbytně nutné. Stát, který zaručuje všem občanům rovnost před zákonem, tudíž, že lidská a občanská práva nebude moci nikdo beztrestně porušovat, a to ani lupič, ani demokraticky zvolená vláda, nicméně dokáže odkázat do únosných mezí jedině rozvinutá občanská společnost.

Občanská společnost
O vymezení fenoménu občanské společnosti se v zásadě pokoušejí dva základní myšlenkové proudy: (1) strukturně-normativní nebo-li sociokulturní, který se dále dělí na tři různá pojetí a (2) ekonomický či redukcionistický proud, který se štěpí na dvě verze: levicovou a kapitalistickou. Sociokulturní pojetí vymezuje občanskou společnost jako prostor institucí mimo rámec státu, který zahrnuje trh, veřejné mínění, politické strany, spolky, asociace apod., ale také tradice, zvyky, normy, veřejné mínění, občanský život atd. Tři proudy sociokulturního přístupu se odlišují v důrazu na tu instituci, která je pro ně definiční. Podstatné je, že občanská společnost zde není míněna jako společnost atomizovaných občanů. Ba naopak jde o síť institucí, které jsou ve vzájemných vztazích – či o pole vztahů, které může být nepřehledné či chaotické, avšak právě proto shora neregulovatelné a nemanipulovatelné, přičemž tyto vztahy, tj. nepsaná pravidla, zvyky či zákazy a normy ve svém úhrnu udržují společnost v jisté rovnováze. Na státu nezávislé instituce tak vytvářejí ochranný val proti spontánní rozpínavosti státu (třeba i demokratického), val, který nemůže žádný, ani ústavou garantovaný demokratický institut zcela nahradit. Toto pole vztahů je prostorem, v němž spolu lidé, nikoli každý na vlastní vrub, sledují své zvláštní, ať již politické či nepolitické, zájmy.
Redukcionistické pojetí naproti tomu zastává názor, že společenské konflikty lze redukovat na konflikty ekonomické. Jeho kapitalistická verze vychází z představy autonomního trhu, který je tou nejžádanější věcí, když nejdůležitější je mít mnoho možností a voleb, přičemž právě trh může tuto potřebu maximalizovat. Občanská společnost zde představuje politické společenství soukromých individuí, z nichž každé sleduje svůj zájem, z čehož vyplývá, že zde existuje pouze sféra státní a soukromá: občanský či veřejný prostor tím pádem není třeba nijak podporovat.

Havel, Klaus a občanská společnost
V základech pojetí občanských a lidských práv, ze kterých je odvozen koncept občanské společnosti Václava Havla je představa „antipolitické politiky“, kde společnost a stát představují společenství lidí, které se v občanském i politickém smyslu zakládá na sdíleném mravním dobru. Havel předkládá pojetí politiky „nikoli jako technologie moci a manipulace s ní nebo jako kybernetického řízení nebo jako umění účelovosti, praktik a intrik, ale politiky jako jednoho ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl; jak ho chránit a jak mu sloužit; politiky jako praktikované mravnosti; jako služby pravdě; jako bytostně lidské a lidskými měřítky se řídící starosti o bližní“ (Havel). Havel se tu hlásí k univerzalitě lidských práv a k občanskému principu, skrze který se člověk identifikuje sám se sebou ve všech dimenzích společnosti, k čemuž slouží občanská společnost, která umožňuje „abychom se uskutečňovali jako všechno, čím jsme, tedy nejen jako příslušníci svého národa, ale i jako příslušníci své rodiny, své obce, svého regionu, své církve, svého profesního sdružení, své politické strany, svého státu, svého nadstátního společenství – a to všechno proto, že nás pojímá jako příslušníky lidského rodu, tedy jako lidi, jako konkrétní lidské bytosti, jejichž individuální bytí nalézá svůj primární, nejpřirozenější a zároveň nejuniverzálnější výraz v jejich státu občanů, v jejich občanství v nejširším a nejhlubším slova smyslu“(Havel). Pokud se Havel zmiňuje o trhu, tak pouze jako o čemsi samozřejmém, když podotýká, že pro něho trh nemůže být a není filosofií, ideologií či smyslem života. Ekonomika a trh je mu pouze jednou z mnoha dimenzí, přičemž zásadně odmítá jednodimenzionální pohled na bytí - naopak si nadevše cení a váží života nekonečně bohatého a různotvárného. Je zřejmé, že tato pestrost potencionálních voleb klade na každého jedince vysoké (a nikoliv pouze morální) nároky, čímž je neustále zpochybňována naše identita. Tedy, čím mnohotvárnější je občanská společnost, tím lépe odpovídá samé podstatě lidského života a tím lépe dovoluje všem dimenzím lidské bytosti, aby se projevily. Havlova koncepce je normativní – je to zidealizovaná představa sebeorganizace života společnosti. Otázkou zůstává, jak velký je reálný význam dobrovolných institucí ve společnosti, pokud na ně stát nepřenese část svých rozhodovacích kompetencí. A pokud je přenese, tak to už není otázka, ale spíše problém, protože dobrovolně se neslučují pouze altruisté, ale i dravá a sobecká lobby, jejíž vliv na chod státu může být obrovský, a pokud stát ustoupí, rovnost práv občanů je pouze teoretická.

Argumentace Václava Klause se pohybuje na opačném pólu pojetí občanské společnosti. Je kritikem idealistů, kteří neustále hledají svobodnou, spravedlivou, výkonnou, efektivní a současně paternalistickou společnost. Pro Klause je svoboda, politický pluralismus a trh to nejlepší, co se dá pro spravedlivou a solidární společnost vykonat, běží mu pouze o trh bez přívlastků a o standardní systém politických stran, které jediné jsou skrze demokratické volby legitimizovány k vládě. Vše mezi občanem a státem, tedy svazy, kluby, odbory, komory, ale i (samozvaní) intelektuálové tvoří náběh ke korporativismu. Jakkoli je „sdružování do různých Impulsů, studentských výzev a podobných iniciativ samo o sobě legitimní (je pochopitelné, že se tito lidé snaží „koncentrovat“ svůj vliv a tím jej posílit), nebezpečné je to, že jejich protagonisté chtějí touto cestou likvidovat přirozenou heterogennost a nutnou, přirozenou a zdravou konfliktnost zájmů uvnitř společnosti. Pro artikulaci a agregaci zájmů používá zastupitelská demokracie politické strany, které zprostředkovávají přirozeně existující konflikty a protikladnost zájmů“ (Klaus). Představa, že by univerzity, odbory či profesní svazy měly rozhodovat, co je ve veřejném zájmu je zde zásadně odmítnuta. Klíčem a výchozím bodem pro společenské uspořádání je mechanismus svobodného trhu, který skrze přirozený řád se spontánními pravidly plně uspořádává, oceňuje a orientuje pluralitní lidské snažení. Paradoxně, avšak logicky je Klaus pro silný stát (viz jeho permanentní nechuť k delegaci jakýchkoliv exekutivních či legislativních pravomocí centrálních mocenských orgánů, ať už směrem ke krajským samosprávným orgánům či dokonce obráceně, tj. směrem k Evropské unii), kde státní moc má minimum omezení. Liberální pojetí demokracie je ale založeno na tom, že i vítěz voleb má jenom omezenou moc (viz. úvod), nicméně Klausův stěžejní motiv je, že se vláda o moc dělit nemá. Ba naopak, chce, aby vláda měla mocenskou kontrolu nad většinou dění ve státě, aby v ní byla politická moc centralizována, tudíž aby politická moc vítěze voleb procházela společností až do konečků prstů. Má za to, že se tím zbaví nebezpečí korporativismu a lobbyingu. Avšak lobbyistické praktiky jen těžko zmizí. Naopak, lobby bude adresována přímo k centru moci, do politických stran a státních institucí. Koneckonců praxe devadesátých let nám toto názorně dokázala a není divu, že se Klausovi vlády nechtěly podrobovat etickým normám.
Zatímco Havel předkládá idealistické, na mravnost a čistotu poukazující společenské soužití, tak Klaus operuje s jednodušší definicí společnosti, která akcentuje především tržní mechanismy. Klaus je popisný, silně zjednodušující a plochý. Nenabízí, a ani se o to nepokouší, žádnou očistnou a třeba i náročnou koupel, ale sprchu, ve které se sice nedá utonout, což ovšem většině lidí vyhovuje (!), ale bohužel ani plavat, natožpak různými způsoby a do mnoha směrů. V neposlední řadě Klaus zapomíná, že demokracie není jen tržní ekonomie, ale také pěstování občanských ctností.

Komparace postojů V. Havla a V. Klause na roli občanské společnosti víceméně kopíruje rozdíl mezi sociokulturním a kapitalisticko-redukcionistickým pojetím. Havel oceňuje stále se proměňující formu společnosti, přičemž akcentuje jak osobní zájmy, tak transcedenci těchto zájmů. Klausovo pojetí je výslednicí jednodušších premis, které kladou důraz na individuální svobody a klíčovou roli trhu. Avšak vyhrocený individualismus, který nám předkládá, pouze upevňuje fragmentaci ve společnosti, pro jejíž členy je těžké se identifikovat se svojí společností jako celkem. Tento nedostatek identifikace (který je vyvažován nacionalismem a šovinismem) odráží Klausem vlastně hájené atomistické hledisko, které však ústí v antagonistickou povahu společnosti, kde každý prosazuje svá práva a zájmy bez ohledu (bezohledně, tedy nekompromisně) na to, jaké důsledky to má pro celek, což pomáhá zpětně posilovat atomismus, protože absence společné aktivity uvrhuje lidi stále více a více do izolace.

K pojmu demokratického státu nicméně patří obecný zájem, tj. zřetel na všechny složky společnosti. A jedině v prostoru občanské společnosti mohou být zachyceny a pojmenovány všechny menšinové zájmy, z nichž některé mohou a jiné musejí být svěřeny ochraně státu. Ale aby k tomu vůbec došlo, aby jejich ochrana mohla být učiněna jednou z priorit státu, musejí mít nejdříve možnost projevit se a veřejně ověřit svoji váhu, k čemuž slouží či by spíše měla sloužit vize občanské společnosti v podobě, kterou celoživotně formuluje Václav Havel.