Hannah Arendtová a pole politiky

Hannah Arendtová vymezuje dvá základní typy žití: (1) vita contemplativa jakožto život zaměřený na nečinné nazírání věčného bytí, které přesahuje partikulární souřadnice dané obce i pomíjivého světa věcí; (2) vita activa jakožto činný život, který je rozlišen na tři typy činností: (a) práce, která zajišťuje život individua i reprodukci druhu, (b) jednání, které zakládá a udržuje společný svět lidí, tj. politickou obec jako podmínku pro paměť a dějinnou kontinuitu generací a (c) zhotovování, které produkuje stabilní svět věcí nezávislý na pomíjivosti individuálních životů. Politično zde není představováno státem jako institucí založenou na vztazích nadřízenosti a podřízenosti, nýbrž je zde naopak sférou mezilidských vztahů – je sférou svobody rovných.


Na rozdíl od zhotovování nezanechává jednání uchopitelné produkty, které by korespondovaly se záměry jednajících – výsledkem jednání je příběh bez autora (!), na němž ovšem participovalo mnoho aktérů. Aktéři v poli jednání, tedy v poli politiky, v žádném případě nejsou tvůrci příběhu, třebaže se mohl rozvíjet z jejich popudů: "Někdo jej začal, jednáním jej znázorňoval a trpěl, ale nikdo si jej nevymyslel". Tudíž dějiny jsou výsledkem jednání lidí, nejsou však jejich záměrným výtvorem, natož produktem abstraktního tvůrce. Představa velkého manipulátora za scénou dějin je odvozena od úplně jiného typu činnosti, než jakým je jednání – totiž od tvorby, produkce a zhotovování – ať již probíhá jako materiální výroba či vytváření uměleckých děl. Pro činnost zhotovování je typická nejen vzájemná vnějškovost prostředků a účelů, ale i výsledku a jeho původce, který stojí "za" ním a tedy mimo něj. Na rozdíl od aktéra je autor příběhu vždy mimo příběh. Příběh tudíž neříká nic o tom, "kým" je, nanejvýš odkazuje jako jeho dílo k tomu "čím" je, tj. nezjevuje jeho "kdo", může jen vyjadřovat jeho "co". Rozdíl mezi příběhem, který se skutečně udál a tím, který byl vybájen, spočívá právě v tom, že pouze druhý byl napřed vymyšlen jako idea a pak ztvárněn jako dílo, zatímco skutečný příběh nevznikl ani vymyšlením, ani zhotovením. Převládající tradice politické teorie redukuje politický vztah na vztah vládce k ovládaným, zatímco Arendtová zdůrazňuje začínání jako jádro jednání, které je vždy závislé na schopnosti začínajícího vyvolat spolupráci a podporu ostatních, a tak spustit proces, na němž se podílí svobodně jednající spoluaktéři. Ani pán, ani poddaný nejednají ve smyslu Arendtové. Jednání nemůže být pouhým poslušným výkonem a jakožto počínání nemůže být ani příkazem. Je výzvou ostatním, aby se připojili, je podnětem, který ke své úspěšnosti musí spustit proces participace, v němž každý jednající je zároveň trpícím, každý aktér zároveň příjemcem podnětů ostatních.

Každý jednající aktér přidává svou nitku ke tkanivu lidských záležitostí, které se táhne potencionálně donekonečna a žádný z nich není s to kontrolovat nejen celkovou souvislost, jež takto z této mnohosti povstává, ale ani důsledky (!!) své vlastní intervence, jež jsou vždy spoluurčovány reakcemi ostatních. Nedozírnost či nepředvídatelnost následků vlastního činu není důsledkem intelektuální neschopnosti vykalkulovat složitý a nekonečný řetěz reakcí na něj a reakcí na tyto reakce. Tato nepředvídatelnost je dána povahou soužití navzájem rovných aktérů, je dána povahou politiky jakožto politiky. Na rozdíl od procesu zhotovování, jehož běh je předem narýsován před-stavením modelu či ideje a prostředků jeho realizace v hlavě výrobce či umělce, motivy a záměry jednajících nejsou totožné s výsledky jednání a ani s konečným významem příběhu, který není nikdy přístupný jeho účastníkům ve chvíli jeho dění. Jednající člověk je zde tedy obtížen jistými paradoxy. Má jednat s vědomím své svobody a započít nové a zároveň se smířit s tím, že nemůže předpovídat ani důsledky a celkový smysl své akce, ani proměnu svého veřejného já, kterou toto jednání způsobí. Jednání toto já spíše performuje než odhaluje – to druhé by totiž předpokládalo, že jáství existuje před akcí, v níž se manifestuje. To ovšem platí nanejvýš pro identitu autora, nikoli pro aktéra. Ten má přijmout plnou tíhu zodpovědnosti za své činy ačkoli ví, že procesy, které podněcují či na nichž se podílejí jsou vždy výsledkem souběhu jednání mnoha svobodných aktérů a že tedy zodpovědnost za ně je podstatně společně sdílená a nedělitelná, a tudíž také neindividualizovatelná. Právě tyto paradoxy a tato nejednoznačná komplikovanost vede mnoho kritiků jednak k nepochopení politiky a tudíž k přehnaným očekáváním, radikálnímu odmítnutí či k černobílému ideologicky jednoduchému vidění politiky a jednak přímým útokům politiky navrhujícím, ať vědomě či nevědomě, nahrazení aktéra autorem. Suverenita autora vůči sobě a vytvořenému (řemeslníka vůči produktu, umělce vůči dílu) je zde odpovědí na nesnesitelnou tíhu plynoucí z toho, že žádný jednající člověk ve skutečnosti neví, co činí a přesto nese za toto jednání zodpovědnost a je proto jaksi vždy již dopředu a neodvolatelně vinen, přestože výsledek nikdy není ničím, co by držel ve svém výhradním vlastnictví způsobem, jakým disponuje svým výrobkem řemeslník a dílem jeho autor. Je zřejmé, že tyto pokusy a doporučení o překonání plurality spějí přirozeně přes ideu suverénního panství nad sebou samým, k ideji panství nad ostatními. Z čehož mimochodem plyne, že v situaci mnohosti je pocit vlastní suverenity vždy klamem.

(Pavlu Baršovi, z jehož interpretace díla Hannah Arendtové tu vycházím.)