Hannah Arendtová: Vita activa (2)

„Hypotéza, že lidi řídí nějaká neznámá veličina, která je tím, co jejich jednání propůjčuje smysl, jejž lze vyprávět, neodpovídá ani tak zkušenostem činěným v jednání samém jako spíše nárokům, které na jednání klade rozum a myšlení, jehož pozornost a zájem jsou původně obráceny ke zcela jiným zkušenostem. Jakého druhu jsou tyto nároky a v jakých zkušenostech mají svůj původ, lze snadno poznat z toho, že prastará hypotéza tahače za nitky reinterpretuje příběhy vzešlé z jednání ve smyslu příběhů vymyšlených a tak či onak zkomponovaných, v nichž autor skutečně drží v rukou nitky a sám řídí hru, kterou vymyslel. Vymyšlený příběh odkazuje k autorovi, stejně jako každé umělecké dílo a vůbec každý vyhotovený předmět odkazuje k tomu, že se „za“ ním nachází někdo, kdo jej zhotovil. V tomto smyslu však autor rozhodně nepatří do příběhu, který sám vymyslel. Příběh sám nám o něm nepodává žádnou informaci, ať už nám jinak vypráví cokoli. Je to pouhá jeho existence jakožto něčeho vymyšleného, co odkazuje k autorovi, který ho vymyslel. Rozdíl mezi příběhem, který se skutečně udál, a příběhem, který je jen vymyšlený, spočívá právě v tom, že pouze posledně jmenovaný byl nejprve vymyšlen a poté ve smyslu vymyšleného zkomponován, zatímco příběh, který se skutečně udál, nevznikl vymýšlením ani zhotovováním. Skutečný příběh, do něhož nás zaplétá život a jemuž neunikneme, dokud žijeme, neodkazuje ani k nějakému viditelnému, ani k nějakému neviditelnému autorovi, protože vůbec není zkomponován. Jediným, „koho“ skutečný příběh odhaluje, je a zůstává hrdina příběhu, a tento „někdo“ se představuje pouze v médiu dění, jež lze vyprávět, a proto je zachytitelný až ex post facto v té významové plnosti, která odpovídá neuchopitelně prchavé, a přece nezaměnitelně jedinečné manifestaci, v níž je osoba přítomná okolnímu světu lidí prostřednictvím jednání a promlouvání. Kým někdo je či byl, se můžeme dozvědět jen tehdy, když si vyslechneme příběh, jehož je sám hrdinou, tedy jeho biografii. Ať už jinak víme o něm a dílech, jejichž je autorem, cokoli, může nás to poučit nanejvýš a tom, čím je či byl. (zvýrazněno V. D.) Tak došlo k tomu, že o osobě Sókrata, jenž nikdy nenapsal ani jedinou řádku a o jehož názorech jsme informováni podstatně hůře než o názorech Platóna a Aristotela, máme mnohem lepší obraz než o osobách většiny filosofů před ním a po něm. Víme, kdo byl Sókratés, ve smyslu, v němž to nevíme ani o Platónovi, ani o Aristotelovi, protože známe Sókratův příběh.
Hrdina, jenž je středem příběhu a jehož osobu příběh odkrývá, nemusí mít žádné heroické vlastnosti. Héros je u Homéra původně jen svobodný muž, jenž se jako takový účastní války a Tróju, a o němž je proto třeba vyprávět příběh. Odvaha, kterou dnes pociťujeme jako nezbytnou vlastnost hrdiny, již patří k jednání a promlouvání jako takovému – byť nejde o heroickou odvahu v našem smyslu –, totiž k iniciativě, jíž se musíme chopit, abychom se nějakým způsobem zapojili do světa a začali v něm náš vlastní příběh. Tato odvaha nepramení nijak nutně nebo primárně z toho, že je člověk připraven vzít na sebe důsledky svých činů. Odvahy, či dokonce jisté smělosti je zapotřebí již tehdy, když se člověk rozhodne překročit práh svého domu, vyjít ze skrytosti soukromé oblasti, aby ukázal, kým vlastně je, tedy aby se sám exponoval. Míra této počáteční odvahy, bez níž vůbec není možné jednání a promlouvání – a tedy, alespoň pro Řeky, ani svoboda –, není menší, ba je snad dokonce větší, pokud se náhodou ukáže, že „hrdina“ je bohužel zbabělcem
Ve zvěcnění prostřednictvím uměleckého díla, které oslavuje nějaký čin nebo výkon a za pomoci zhuštění a transfigurace, jak je jich schopno pouze umělecké dílo, nechává zazářit něco mimořádného v jeho plném významu, může obsah i vlastní konkrétní náplň vyřčeného a vykonaného nabývat nejrůznějších forem. Odhalování určitého „kdo“ skrze jednání a promlouvání je nicméně tak nedílně spjato s živoucím tokem události samé, že může být ztvárněno a „zvěcněno“ pouze na způsob opakování původní události, v napodobení. Právě toto Aristoteles považoval za základní předpoklad všech umění, i když jej sám ve skutečnosti spojoval pouze s „dramatem“, jehož jméno již naznačuje, že jde o druh umění odpovídající jednání, a jež se pro Aristotela stalo zástupcem všech druhů umění. Jeviště divadla ve skutečnosti napodobuje jeviště světa a divadelní umění je uměním „jednajících osob“. Prvek opakujícího se napodobování se však neuplatňuje až v uměleckém výkonu herce, ale, jak Aristoteles právem zdůrazňuje, působí již při skládání a sepisování divadelní hry, nakolik může být pojímána pouze sekundárně jako psané dílo a podobně jako hudební skladba potřebuje provedení, aby se uplatnila ve svém plném významu. To, co se dostává ke slovu při provedení, není ani tak průběh jednání, který by se dal reprodukovat i v pouhém vyprávění, ale spíše samotné jednající osoby jako „takové a ne jiné“, které herec představuje bezprostředně v jejich nejvlastnějším médiu. S ohledem na řeckou tragédii to znamená, že všeobecný smysl ztvárněného příběhu i průběhu jednání vyslovuje chór, jenž nic nenapodobuje a jehož výpovědi tvoří čistě lyricky zpěvné partie představení, zatímco neuchopitelnou identitu osob ztělesňujících jednání lze předvést pouze napodobováním skutečného jednání, protože ta se právě vymyká veškerému zobecnění, a proto též veškerému zvěcnění a transfiguraci do jiného média. V tomto smyslu je divadlo vskutku politickým uměním par excellence. Pouze na půdě divadla, v živoucím průběhu předvedení, vůbec může být politická sféra lidského života transfigurována do té míry, aby byla způsobilá k uměleckému ztvárnění. Divadelní hra je zároveň jediným druhem umění, jehož výlučným předmětem je člověk ve svém vztahu k okolnímu světu lidí.“ (Arendtová, Hannah: Vita activa, s. 241-244)