Což nikdo nepostřehl, že se prožitky staly nezávislými na člověku? (Muž bez vlastností 2)

„Ulrich byl vášnivý člověk, ale nesmíme přitom vášnivostí rozumět to, co jednotlivě vášněmi nazýváme. Existovalo asi něco, co ho do nich vždycky vhánělo, a to snad byla vášeň, ale ve stavu vzrušení a vzrušeného jednání samého bylo jeho chování vášnivé a neúčastné zároveň. Zažil zhruba všechno, co existuje, a cítil, že by se teď ještě mohl kdykoli vrhnout do něčeho, co by pro něho nemuselo mít vůbec žádný význam, jen kdyby to vydráždilo jeho aktivitu. S nepatrnou nadsázkou mohl proto o svém životě říci, že se v něm všechno dálo tak, jako by to spíš patřilo k sobě navzájem než k němu. Po A následovalo vždycky B, ať už se to dělo v boji, nebo v lásce. A proto se musel zajisté také domnívat, že osobní vlastnosti, kterých při tom nabyl, patří spíš k sobě navzájem než k němu, ano že žádná z nich s ním nemá, když provedl přesný rozbor sebe samého, vnitřně o nic víc společného než s jinými lidmi, kteří je také mohou mít.
Ale člověk je jimi přesto určen a sestává z nich, i když s nimi není totožný,a tak si často ve stavu oddechu připadá právě tak cizí jako ve stavu akce. Kdyby uměl Ulrich říci, jaký vlastně je, byl by se octl na rozpacích, neboť se jako tak mnoho jiných lidí ještě nikdy nezkoumal jinak než při nějakém úkolu a ve vztahu k němu. Jeho sebevědomí nebylo ani poškozené, ani nebylo zhýčkané a ješitné, a neznal potřebu obnovy a pomazání, které říkáme zpytování svědomí. Byl silný člověk? Nevěděl; v tom se možná osudně mýlil. Ale jistě byl vždycky člověk, který důvěřuje své síle. Ani teď nepochyboval o tom, že tento rozdíl mezi tím, že má vlastní prožitky a vlastnosti a že mu zůstávají cizí, je pouze rozdíl v postoji k nim, že je to v jistém smyslu rozhodnutí vůle nebo zvolený stupeň mezi všeobecným a osobním, na němž člověk žije. Zcela jednoduše vyjádřeno, člověk se může k věcem, které se mu dějí nebo které dělá, chovat víc všeobecně nebo víc osobně. Ránu je možno pociťovat kromě jako bolest také jako urážku, čímž naroste do nesnesitelnosti; ale lze ji také přijmout sportovně, jako překážku, kterou se nesmíme dát zastrašit, ani vyprovokovat k slepému hněvu, a pak se nezřídka stává, že ji vůbec nevnímáme. V tomto druhém případě se však nestalo nic jiného, než že jsme ji zařadili do všeobecné souvislosti, totiž do souvislosti průběhu boje, přičemž její podstata projevila závislost na úloze, kterou měla splnit. A právě tento jev, že prožitek dostává svůj význam, ano svůj obsah teprve podle toho, jaké má místo v řetězu logického jednání, dokládá každý člověk, který naň nepohlíží jako na osobní událost, nýbrž jako na výzvu své duševní síle. I on pak bude slaběji pociťovat, co dělá; ale kupodivu to, co při boxu pociťujeme jako převahu duševní síly, nazýváme jen chladností a necitelností, jakmile to nastane u lidí, kteří neumějí boxovat, ze záliby pojímat život intelektuálně. Právě tady se obvykle ještě dělají všelijaké rozdíly, aby se podle situace uplatnil nebo požadoval všeobecný nebo osobní postoj. Postupuje-li věcně, vykládá se to u vraha jako obzvláštní surovost; u profesora, který v manželčině náručí pokračuje ve výpočtech svého úkolu, jako zkostnatělá suchopárnost; u politika, který přes mrtvoly stoupá výš a výš, podle úspěchu buď jako sprostoto, nebo jako velikost; od vojáků, katů a chirurgů se naopak přímo vyžaduje tato neochvějnost, kterou u jiných lidí odsuzujeme. Aniž je třeba pouštět se dále do morálky těchto příkladů, je nápadná nejistota, s níž se pokaždé uzavírá kompromis mezi chováním správným věcně a správným osobně.
Tato nejistota dávala Ulrichově osobní otázce široké pozadí. Dříve byl člověk osobností s lepším svědomím než dnes. Lidé se podobali stéblům v obilí; Bůh, krupobití, požáry, mor a války jimi pravděpodobně zmítali prudčeji než v přítomné době, ale vcelku, jako městy, jako kraji, jako polem, a kolik osobního pohybu zbylo kromě toho na jednotlivé stéblo, bylo možno zodpovídat a bylo to jasně ohraničené. Dnes naopak odpovědnost nemá své těžiště v člověku, nýbrž ve věcných souvislostech. Což nikdo nepostřehl, že se prožitky staly nezávislými na člověku? Uchýlily se na divadlo; do knih, do zpráv výzkumných ústavů a vědeckých expedicí, do názorových a náboženských společností, které pěstují určité druhy prožívání na úkor jiných jako v sociálním experimentálním pokusu, a pokud prožitky nejsou právě v práci, visí prostě ve vzduchu; kdo dnes ještě může říci, že jeho hněv je skutečně jeho hněv, když mu do toho mluví tolik lidí a rozumějí tomu lépe než on?! Vznikl svět vlastností bez muže, svět prožitků bez toho, kdo je prožívá, a vypadá to bezmála tak, jako by v ideálním případě člověk už soukromě nic neměl prožít a jako by se laskavá tíže osobní odpovědnosti měla rozložit do soustavy formulí možných významů. Rozklad antropocentrického chování, jež tak dlouhou dobu pokládalo člověka za střed vesmíru, ale nyní je už několik století na ústupu, dospěl pravděpodobně konečně k samotnému já; neboť víra, že na prožívání je nejdůležitější to, že je prožíváme, a na konání to, že je konáme, začíná se většině lidí jevit jako naivita. Jsou ovšem ještě lidé, kteří žijí docela osobně; říkají „Byli jsme včera u toho a toho“ nebo „Děláme dnes to a to“, a těší se z toho, aniž je třeba, aby to mělo ještě jinak nějaký obsah nebo význam. Milují všecko, čeho se dotknou svými prsty, a jsou tak dočista soukromou osobou, jak jenom je možno; svět se stává soukromým světem, jakmile s nimi přijde do styku, a září jako duha. Možná že jsou velmi šťastni; ale tento druh lidí připadá ostatním obvykle už absurdní, ačkoli ještě nikterak není jisté, proč. – A Ulrich si vzhledem k této pochybnosti musel náhle s úsměvem přiznat, že je při tom všem přece jen charakter, i když žádný nemá.“ (Musil, Robert: Muž bez vlastností; první kniha, s. 136-138)