Veselé velikonoce!

„Pletu si karabáč a myslím na vládu. Že není tak důležitá, kolik ran dostává. Že člověk má tolik svobody či potěšení, kolik si jich zařídí. Někteří lidé někdy, jako třeba já furt, dávají vládě přehnaně, avšak správně odpovědnost za všecky škody místo užitku a za nemožnosti místo možností. Ale jsou velikonoce a nahlédněme: není to tak. Ovšem tlačit na vládu je vždycky dobré: jen ať cítí protitlak! Hned však si říkám, co když ji to ani nezašimrá? No, ale oni si mezi sebou také snad musejí přiznat, že to a to jim nejde, nefunguje či vypálilo jináč. Když čtvrtina závodů neplní plán, musejí v tom poznávat kritiku, nesouhlas až odpor! Potom vláda musí své cizí požadavky přenášet na nás s jakousi psychologií, dost minimální: musí občas něco dát. A to se mně líbí, protože to je správně literárně ironické: vysněná vláda pradědů, vláda S. K. Neumannova, Wolkrova, Nezvalova, Zdeňka Nejedlého, E. F. Burianova, vláda taky Julkova, Toníkova a Barunčina neumí ani za půlstoletí své plné moci potěšit a uctít svobodný lid líp než stokorunou! – Vypálilo jim to, duchům šlechetným, jináč.
Ale neměl bych pravdu, tvrdě, že vláda na nás nedbá. Dbá tolik, kolik z musu smí. Je svázanější než my: nemůže toho ani nechat. Jako když vzpíráte zeď a nemůžete povolit, aby vás nezavalila. A z druhé strany kdosi pořád přidává cihel! Vyslovuju jenom své dohady, ale právem: vždyť celou a tajnou skutečnost nám nikdo neukáže. Nedovídáme se obsah smluv a dohod, nevidíme do účtů krom amerických. Místo pořádné informace slyšíme jenom další hyjé. K tajnostem naší res-publiky patří už i jakost narozených dětí, vody, vzduchu. Někdy v začátku roku 1969 dr. Gustáv Husák, pre-prezident, šklíbivě řekl: A kdo hesla o kabinetní politice vymyslel! – Tloukl jsem pěstí do svého čela, náhradně, a volal naň: Kdo vymyslel kabinetní politiku, máš se ptát!
A v tom teď nastane prý obrat: nové myšlení, demokratizace. – Nové myšlení, za prvé, je hloupost. Je jenom myšlení, či nemyšlení. Kdo uzná myšlení, riskuje, že na jeho místo postoupí větší myslitel. Takže mluví-li dnešní státní myslitelé o demokracii, co tím sakra myslí? Diskusi „odborářů“ na téma, kolik megawattů? „Demokratizaci společenského života“ museli bychom poznat tak, že by přestaly platit černé listiny, diskriminační kádrování a privilegia jistých straníků. Ne, to nemíníte vážně! Nechat lidi pracovat podle jejich schopností a svědomí – taková oběť se po vás ani nedá žádat! Míníte-li tím „novým myšlením“ a „demokracií“ něco menšího, nižšího a užšího, než co ta slova v Evropě znamenají, je to zas ten starý váš tovar. Za to vám máme mávat v ulicích?
Bráno bez záruky – atmosféra se přesto lepší. Džezmeni vyfasovali míň, než jsme podle zvykového práva čekali. Z obžalovaných katolíků byli loni někteří zproštěni obžaloby. Já si píšu, co chci, a krom Svobodné Evropy necenzuruje mě nikdo. Nebyl jsem už přes půl roku na výhružkách. Gordon Skilling oslavil v Praze zlatou svatbu a Večerní Praha o tom humánně přinesla zprávu. Nakonec může začít platit zákon!
Máme velikonoce a na břehu Berounky ve špíně naplavených igelitů sedí jarní rybářové. Je Bílá sobota neboli Vzkříšení. Nastávají svátky, jež i stát uznává, i když dělá hlupkavého: že neví, o čem jsou. V televizi nám ukazovali slovácké tragačníky, jak prý svým rachotem oznamují jaro. Je možné, že by nikdo v televizi neznal pravdu o zvonech, jež odletěly do Říma? Že by tam neslyšeli nikdy ani nečetli o tom, jak ukřižovaný a pohřbený Kristus z vůle Boha Otce vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa? Já tomu, technicky vzato, sice moc nevěřím, ale je to věrohodnější a pravděpodobnější než vzkříšení naší demokracie z vůle jejích dnešních majitelů.
Hrůza z toho úkolu, z Gorbačovova úkolu, mě obešla, když jsem si domyslel význam jedné věty v jeho pražské řeči. Chtěje přihlásit svou politiku do Evropy řekl, že Evropu stvořila renesance, osvícenství a socialismus. Vynechal křesťanství. Vylučuju, že by to neznal, proto dovozuju: nesměl to říct! Kdyby uznal křesťanství, co by rozpoutal po „svaté Rusi“, co ohrozil, nadrobil si! Ten člověk na sebe vzal kříž, pod nímž musí víc mlčet než mluvit. A my mu k tomu přejme rozum, odvahu a sílu nadlidskou, dělá to bez Boha! Budiž bráno básnicky, když dodám: a trňme, kam až ten kříž dovleče a kdo na něm nakonec povisí.
Dopletl jsem karabáč, pošvihávám si s ním, plný sváteční smířlivosti: cítíte ji? K vládě, ke Gorbačovovi i k Svobodné Evropě. Tu přidávám proto, že ona mi připomněla, co je posledním identifikačním znakem demokrata: co zcenzuruje. Gorbačov vyškrtl z evropských dějin křesťanství. Svobodná Evropa vysílala můj článek Historická chvíle, v němž se předběžně posmívám tomu, jak si v jisté zemi otevřeli státní doly na pravdu, a to s velkou inzercí, leskem, a dokonce osobním šarmem, „na což však – doufám jako Evropan – můžou naletět jedině Američané“. Část věty v uvozovkách byla zabavena. Usmál jsem se tomu: tak je to na světě. A nebude to jiné, nikde a nikdy.
Vlastně mě ten nadávaný stát rozmazlil: výslovně nedovoluje mi nic, ale trpí, čeho se odvážím. Vláda není tak důležitá, kolik ran dostává. Člověk má tolik svobody, kolik si jí odváží vzít. Až zas budeme mít nakladatelství a noviny, kde budeme společně vydávat a psát všecko – svázáni jen odpovědností k lidstvu, národu či ke svému Tématu –, já tomu odolám. Vším tím lákán, zůstanu – bez odpovědnosti k lidstvu i národu, pobaven svým Tématem – i potom na těchto třech strojem psaných listech.“ (Vaculík, Ludvík; duben 1987)